Nejnovější drama sarajevské režisérky Jasmily Žbanić, autorky snímku Grbavica, nepostrádá duchovní rozměr. Náboženství jako vtlučený klín mezi milenci je totiž jejím hlavním tématem. Jako hlavní hrdinku ale opět volí ženu.
Luna a Amar kráčejí po společné cestě. Mají se rádi a chtěli by miminko. Jenomže přirozená cesta nefunguje a Luna je poněkud nešťastná z Amarova věčného pití. Problém s alkoholismem stojí i za jeho čerstvým vyhazovem z práce leteckého dispečera. Potud je záměr filmu nejasný. Jasmila Žbanić vrství jedno potenciální drama na další, a zatímco jiní tvůrci by už nějakou hlavní linku upřednostnili a stvořili drama s průměrným sociálním profilem, do jejího konceptu se vkrádá nejistota ohledně toho, o čem film bude. Máme před sebou jenom další rutinní vztahové drama? Tomu ovšem uvedení na festivalech Berlinale a v Karlových Varech nesedí. Odpověď leží hned za roh. Stačí k tomu jedno neopatrné couvání s autem a příznačná srážka s osudem.
Střet fyzický se mění ve střet metafyzický. Bouračka mění směr, kterým se Lunin a Amarův život ubíral. Na scénu vstupuje náboženství, konkrétně islám, a to ve své fundamentální podobě wahábístů. Muslimská otázka není v českých zemích velmi rozšířena (máme jenom jednu mešitu, zkuste si je spočítat v Německu), přesto není neobvyklé téma soužití dvou rozdílných kultur, ať už pod tím chápeme hodnoty křesťanské společnosti a muslimský pohled na svět, nebo do toho vklíníme ateisty, kteří vycházejí ze západního vzoru života. V historii Bosny a Hercegoviny má ovšem islám svou pozici, byť problematickou, ale jeho význam se zvětšil hlavně v posledních desetiletích, v době rozpadu Jugoslávie a letech následujících. I tímto historickým statusem se film zaobírá, ale pro neznalé souvislostí hovoří i o něčem jiném, možná univerzálnějším. Co se stane se vztahem, když se jeden z nich přikloní k nějakému vyznání a začne praktikovat jiný životní styl?
Kromě toho, že české společnosti nepříliš znalé víře v Mohameda přináší malý náhled pod pokličku démonizované kultury, popisuje formálně i obsahově velmi zajímavé rozdělení partnerské cesty. Zatímco Amar kráčí vstříc Alláhovi a životu pravověrného muslima, Luna se zachová jinak. Její pohled na situaci bere Žbanić primárně, možná protože, že tím mluví za ženy jako takové, kterým islám neměří stejným metrem a kterým příslušností ke stejnému pohlaví rozhodně lépe rozumí. Nicméně Amar není kvůli tomu vykreslen jako ničema. Právě situace, kterou Zbanic nastiňuje ze začátku, dává dalšímu vývoji obhajitelnější kontury, aby vyrovnanost či nenadržování ani jedné ze stran bylo markantní. V tom tkví největší pozitivum.
Nakonec však velmi plodný potenciál skončí dotažením k extrému. Jednak tím, že Amar se k Alláhovi dostává v komunitě fundamentálních wahabistů, čímž pádem se mezi jeho životem ochlasty a náruživého milence a skutečného znalce správné morálky rozprostírá obrovská propast. Do partnerského soužití v západním liberálním stylu nezapadá a Luna na to reaguje taky přehnaností blízkou afektu. Místo toho, že by spatřovala v partnerově proměně něco dobrého ve smyslu zavržení alkoholu, dovádí i své chování k přehnanosti, a to na opačném pólu. Ztrácí se mezi nimi schopnost rozumné komunikace se snahou o pochopení. Koneckonců takové situace vznikají i kvůli mnohem menším malichernostem. Žbanić o tom dokáže točit bez sentimentu a s citem pro filmovou řeč.
