Steve McQueen napotřetí přichází na filmovou scénu, nicméně mainstreamově a zcela cudně.
Předchozí počiny režiséra Steva McQueena se dočkaly jak nadšených ovací, tak i rozpačitých či vyloženě odmítavých reakcí. Ať už se řadíte do kterékoliv kategorie, jedno se McQueenovu rukopisu upřít nedalo, doposud nikdy nešel divákovi příliš naproti. Jeho minulé snímky měly kromě nediváckosti společné jmenovatele v podobě kontroverze, syrovosti a odvahy ukázat naplno, co jiní před kameru nepustí. Žhavý oscarový kandidát tak paradoxně potěší spíše nefanoušky britského rodáka. Tentokrát se jedná o zcela klasické životopisné drama, zručně natočené, avšak za cenu ztráty McQueenova charakteristické režijního stylu.
Smířen se svým údělem
Životopisné příběhy se obvykle potýkají se zásadním problémem, jakým způsobem vměstnat dlouhou řadu let do klasické filmové délky. Zde, jak název vypovídá, se o přehnaně dlouhé časové období nejedná, přesto působí vývoj hlavního hrdiny poněkud zrychleně. Považte, Solomon Northup se narodil a žil jako svobodný člověk, který se lstí a částečně vlastní neopatrností dostane do otroctví. Přesto nerebeluje dlouho. Velmi záhy se smíří se svou situací a snaží se chovat tak, aby přežil. Pravděpodobnost osvobození přitom není příliš vysoká a na rozdíl od otroků, kteří by po útěku beztak neměli kam jít, na něj čeká doma rodina. Za celých dvanáct let tak Solomon (alespoň dle snímku) učiní jediný pokus o (obrazně řečeno) prolomení svých řetězů a nebýt deus ex machina Brada Pitta nejspíš by i jako otrok zemřel.
Apatičnost hlavního hrdiny je v přímém kontrastu s chováním jeho pánů. Solomon nezůstává u jednoho, vystřídají se. U Williama Forda v podání Benedicta Cumberbatche se dlouho neohřeje a dočasný pán je příliš nevýrazný, aby stál za rozbor, takže se s dovolením zaměřím na Edwina Eppse v podání Michaela Fassbendera. Režisérův dvorní herec si ve všech směrech odpudivou postavu vyloženě užívá. Možná nejzajímavější prvek filmu pak tvoří vyřizování si účtů Eppse a jeho manželky skrz zneužívanou otrokyni. Týraná žena paradoxně vzbuzuje více soucitu než samotný hlavní hrdina.
Umělecký mainstream
Vyprávění žádné překvapivé zvraty nezahrnuje, navíc je takřka lineární. Snímek se zaměřuje jen a pouze na osudy Solomona Northupa. Nedozvídáme se téměř nic o jeho rodině a o tom, co zažívala a dělala v době jeho nepřítomnosti. Dramatický efekt osamocení postavy v nepřátelském prostředí tím však kupodivu posílen není. Film je podivuhodně odtažitý a ani v zobrazení násilí není McQueen zdaleka tak sugestivní jako v průlomovém Hladu. Nerada bych tímto působila necitelně, ale ve filmu o otrocích prostě čekáte, že zde budou bičováni otroci.
Příklon k mainstreamu je zcela jednoznačný (schválně si promítněte Stud a pak jděte do kina na 12 let v řetězech, markantní odlišnost uvidíte sami), i tak nám režisér nezapomíná připomínat, že přeci jen točí umění. Činí tak dosti laciným a provařeným způsobem. Dočkáte se dlouhých záběrů krajinky za zvuků Zimmerovy hudby, v níž zcela slyšitelně vykrádá sám sebe, a ještě delších záběrů kamery pár centimetrů od obličeje posmutnělého otroka. Několik záběrů by nevadilo, ve skutečnosti s tím ale McQueen otravuje docela často a zbytečně tak vyplňuje čas, který by se dal produktivně využít k lepší vysvětlení hrdinovy motivace a vnitřních pochodů nebo k většímu rozpracování jednotlivých epizodních linek příběhu.
Udělit, či neudělit? To je, oč tu běží
12 let v řetězech se jednoznačně může opřít o herecké výkony, což vzhledem k obsazení snad ani nemohlo dopadnout jinak. Lamač dívčích srdcí Fassbender dokazuje, že když se špatně vyspí a vypije příliš whiskey, dovede být svým chováním vyloženě odporný. Chiwetel Ejiofor předvedl velmi soustředěný výkon a snaží se tak v míře, kterou mu rámec role umožní. Benedict Cumberbatch už měl lepší příležitosti jinde, a tak za nejlepší epizodní roli musím označit agresivního Paula Dano, který svůj minimální prostor využívá naplno.
Mlhavost Paula Giamattiho nebo Brada Pitta už má spíše na svědomí režie a snaha přehltit dvouhodinový film známými jmény. Ostatně u Pitta jsem přesvědčena o tom, že se zde ukázal jen kvůli plakátové propagandě. Jeho role v příběhu sice má být stěžejní, ale tenhle konstrukt je až příliš průhledný.
Zmiňovaná odtažitost snímku má výhodu, že film tím pádem nechce a ani nemůže být přehnaně patetizující. Přes své chyby se stále jedná o poctivé řemeslo, dobře natočené i zahrané. Řadu výtek tak můžete brát jen jako výlev šťouravého kritika. Na druhou stranu se domnívám, že zejména u horkého oscarového kandidáta je potřeba upozornit na to, že se možná jedná o film nadprůměrný, ale je otázka zda natolik výjimečný, aby si zasloužil nejprestižnější ocenění. O tom pochopitelně zanedlouho rozhodnou sami akademici a trochu bych se zamyslela nad tím, zda při své volbě zaměří pozornost spíše na objektivní kvality snímku nebo na rasovou korektnost.
