Zakletý v čase

16.11.2009 at 14:01  •  Posted in Recenze by

Cestování v čase jako prvek těžkého a nechtěného údělu ústí v parádní romantiku plnou emocí, přinášející životní lásku.

 

   Přijít v rámci žánru romantiky s něčím novým je nadmíru složitý úkol už z toho důvodu, že koncept lásky byl už nesčetněkrát vděčným tématem. Navíc nabízí pouze omezené pole působnosti vyjádřené úsečkou, na jejímž počátku jsou dva cizí lidí, kteří se po přímce zamilování dostávají do bodu lásky. Zakletý v čase (v doslovném překladu, pod nímž vyšla i kniha, Žena cestovatele času) pracuje s variací nadpřirozeného motivu vědeckofantastických románů – hlavní hrdina je obdařen schopností pohybu v čase. Důležité pak je nalézt vhodnou rovnováhu mezi prvkem neuvěřitelným a realitou (přizpůsobenou naivním představám romantických filmů).

 casemzaklety_2 casemzaklety_3

   Zatímco jiní muži mizí stylem „zajdu na jedno“, hlavní hrdina Zakletý v čase trpí genetickou poruchou. V dětství Henry zjistil, že se záhadným způsobem přemisťuje do minulosti a zpět. Přestože se to jeví jako schopnost, nad kterou by komiksoví a brakoví čtenáři zajásali, Henry je mnohem střízlivější. Své zmizení nedokáže ovlivnit, nemůže si určit destinaci ani čas a co hůř, pokaždé má problémy se sháněním šatstva, které se časem přenést nedokáže. Momentálně pracuje jako pomocný knihovník a narazí na děvče, kterému se při pohledu na něj rozsvítí oči a ústa roztáhnou do širokého úsměvu. Ona ho zná, a to od útlého věku. Henry postupně zjišťuje, jak se věci mají. Ona ho miluje navzdory jeho nečekaným výletům. Alespoň si myslí, že jí to nevadí. Magický moment osudové lásky se může pod tlakem okolností zhroutit. Jejich vztah čeká celoživotní zatěžkávací zkouška toho, co je láska. Na přetřes totiž přijde spousta závažných otázek, se kterými si často musí poradit i obyčejnější páry.

 casemzaklety_4 casemzaklety_5

   Zmíněnou úsečku zavedených romantických struktur boří dílo Roberta Schwenkta a Bruce Joel Rubina nejen příklonem k vážnější notě, ale už paradoxy cestování v čase. Neřeší se proces zamilování, protože už se svým způsobem znají. Nejtypičtější šabloně slaďáků říznutých komedií se vyhýbá hned úvodními minutami, jež bohužel trpí nejhorší dramaturgií. Divák se s těžkostí dostává do děje, ve kterém jedna z postav ví víc než druhá i samotní diváci, a konání ve jménu lásky tak ochuzuje o emocionální prožitek. Měli bychom postavy znát víc, ale neznáme.

 casemzaklety_6 casemzaklety_7

   Což je koneckonců jenom nedostatek začátku, na poznávání je času dost. Překleneme-li se přes překotný úvod, stávají se tvůrci mnohem jistější ve svých kramflecích a scénář dokáže už mnohem účelněji využívat jednotlivé cesty v čase tak, aby v souvislosti s konáním přítomným vzbudil přiměřenou dávku emocí. Ty samozřejmě rozšiřují svou působnost s tím, jak děj pokračuje a k jak tragickému bodu směřuje. Slzopudnost je maximální, dopomáhá tomu i zajímavý hudební doprovod Mychaela Danna, který není vtíravý, nepřekypuje bombastickými melodiemi, které by bylo možno vypálit do paměti, ale krásnými melodiemi vhodně doprovází ústřední herce.

 casemzaklety_8 casemzaklety_9

   I když může ze začátku působit chemie mezi hlavními aktéry jako nedostatečně povařená, věřte, že na vině je skutečně pouze špatně postavený úvod. Sympatický Eric Bana i krásná Rachel McAdams jsou dobří herci, kteří se do svých postav položili a vykreslují je s citem, bez srdceryvného přehrávaní a s neskrývanou oddaností. Horší pozici musí obhájit Ron Livingston, jehož situace připomíná komedianta, který se ve starověkém Řecku přimotal do finále tragédie. Zakletý v čase se totiž vyhýbá komediálnosti a romantiku sceluje dramatem stojícím oběma nohama na zemi. Ron je lehce humornou figurou, která neurazí, ale jeho kreace se občas zdají být mimo mísu.

   O dost víc jsem se obával toho, jak bude naloženo se samotným fenoménem cestování v čase a jeho ukotvením v realitě. Kdyby existovala možnost přemístit se v čase, jaké by se to projevilo v minulosti? Nevěděli bychom už o tom, že bude stroj času vynalezen v budoucnosti? Spousta podobných otázek nedá spát nikomu z autorů dané sci-fi literatury, nicméně tvůrci filmu a potažmo i spisovatelka Audrey Niffenegger vyplnili mé vlastní pragmatické předpoklady o dané problematice. Tedy, že čas je kontinuální, a pokud by se někdo vrátil v čase, už bychom si toho byli vědomi. Na tomto předpokladu staví celý film a nabízí tím spoustu zajímavých momentů a scénáristických zákrutů.

Závěr

V rámci kinematografie se nejedná o převratný počin a milovníci sci-fi romantiky si raději pustí Aronofskyho fantastickou Fontánu, nicméně v kinech se tento poctivý film neztratí a dojme všechny, kdo si to přejí a dlouho si po takovém filmu stýskali.

(7/10)

Adam Fiala