Máte občas pocit, že jste “v hajzlu”? Nyní máte možnost ověřit si jaké to je, když se tento eufemismus stane holou skutečností.
Film s krvežíznivým názvem Lovci hlav přichází do kin z dalekého severu a spojuje v sobě dva kulturní fenomény spjaté s touto oblastí: severský film a severskou detektivku.Přestože má období největšího zájmu severský film dávno za sebou, vůbec to neznamená, že by tu i dnes nevznikaly kvalitní filmy. Nové generace diváků opět a znovu objevují kouzlo syrových příběhů, kde pod chladnými obrazy pulzují vášnivé emoce. Fenomén severské detektivky je mnohem mladšího data a svůj boom zažívá právě nyní. Do popředí zájmu ji dostala především fenomenální trilogie Milénium Stiega Larssona, její prehistorii bychom mohli hledat už někde u bestselleru Petera Høega Cit slečny Smilly pro sníh. Současnost patří jménu Jo Nesbø.
Po nečekaném úmrtí Larssona přišel knižní byznys o svou slepici, která mohla snést ještě více zlatých vejec, a snaha nahradit ji novou byla zcela přirozeným krokem. Volba padla na Jo Nesba, který byl marketingovými mágy označen za Larssonova nástupce, čeští dokonce neváhali přijít s názorem, že je ”ještě lepší.” Skutečnost lze interpretovat vícero způsoby. Jaká tedy je, pokud opustíme pole patetických marketingových výkřiků?
Jo Nesbø píše už řadu let a má na svém kontě doposud devět detektivních románů (a několik dalších knih jiného žánru, z toho tři pro děti). U nás jeho romány vycházely už dříve, v nakladatelství MOBA, ovšem bez zájmu širší čtenářské obce. Teprve po smrti Larssona se jeho knih chopilo nakladatelství Kniha Zlín, Nesbo se dočkal kvalitního překladu, odpovídajícího grafického zpracování a výše zmíněného označení “ještě lepší”. Pavlovův reflex na sebe nenechal dlouho čekat, čtenáři si “nového Larssona” kupují ve velkém a kola showbyznysu se točí dál.
Ironie předchozích řádků nechce naznačovat, že by Nesbø byl nedejbože špatný autor. Není, je prostě jen jiný a spadá do poněkud odlišné kategorie. Stieg Larsson se prosadil jako stvořitel nového žánru. Trilogie Milénium byla tavícím kotlem, kterým kromě detektivky prošlo několik dalších “pokleslých” žánrů. Literaturu, donedávna určenou zpravidla k zábavě, přetavila ve společenskou výpověď překonávající hranice oddechové četby.
Jo Nesbø není pokračovatel tohoto způsobu psaní. Je autorem ryzích detektivek ve stylu americké drsné školy, a pokud na někoho navazuje, tak spíš na Raymonda Chandlera než na samotného Larssona. Z tohoto zjištění se bohužel žádné velké prachy vytřískat nedají. Nesbø hranice detektivky nepřekračuje, pouze se v nich obratně pohybuje a aktualizuje je. Je to oddechová zábava, ovšem skvěle napsaná. Nesbø si obratně pohrává s očekáváním čtenářů a obrací předpokládaný vývoj událostí naruby. Dopředu nelze odhadnout, co se stane o pár souvětí dál. Je to autor velmi sečtělý a chytrý, před svým čtenářem si udržuje vždy náskok.
Filmové zpracování románu Lovci hlav nepřináší oproti knižní předloze žádnou další přidanou hodnotu. Suverénní filmové řemeslo, na jaké jsme z této provenience standardně zvyklí, pouze využívá možnosti obrazové zkratky a vyprávění posouvá do polohy černé grotesky. Tím na jednu stranu získává body u publika, které vstřícně reaguje na humor, který je nad věcí a “cool”, na druhé straně si tím hází klacky pod nohy v momentech, kdy se snaží pracovat s vážnějšími polohami a psychologií postav.
Lovením hlav se v tomto případě nemyslí žádné krvavé řemeslo, ale označuje v žargonu personálních poradců získávání nových zaměstnanců. A to je právě zaměstnání, kterému se věnuje hlavní hrdina, 168 cm vysoký Roger Brown, který kromě prestižní práce získal neméně prestižní manželku, kterou si kompenzuje komplex způsobený svým nízkým vzrůstem. Ze strachu, že o svůj živoucí fetiš přijde, zahrnuje manželku luxusem přesahujícím jeho standardní příjmy. Chybějící rozdíl pak pokrývá ziskem z krádeží vzácných obrazů z domovů svých klientů.
Za této situace se Roger Brown setká s Clasem Grevem, manažerem směřujícím do předčasného důchodu, který se mu jeví jako ideální kandidát na klíčovou pozici jedné krachující společnosti. Clas je bývalý voják, navíc majitel vzácného Rubensova obrazu Lov na kance a krom toho muž v nejlepších letech, jehož šarmu neodolá ani Rogerova manželka. Pokud vám připadá takto rozehraná situace značně zamotaná, vězte, že jsme stále jen na začátku. Způsob, jakým tahle šachová partie posléze eskaluje, předčí i ty nejdivočejší Rogerovy fantazie. A právě tady se projevuje Nesbøeho vypravěčský talent, když je dokáže zinscenovat způsobem, který vše udržuje v rovině uvěřitelnosti.
Film nepracuje pouze s kriminální zápletkou, katalyzátorem událostí je, jak bylo naznačené, hrdinův zamindrákovaný vztah k manželce. Kriminální zápletka je vlastně výslednicí hrdinových latentních strachů, a když se situace v závěru vrací do normálních kolejí, zdá se téměř nemožné uvěřit, že se ty surreálné výbuchy násilí, náhod a absurdních situací odehrály skutečně.
Jo Nesbø se dočkal své první filmové adaptace a dá se říct, že důstojné. Ostudu mu rozhodně neudělá a zřejmě mu získá řadu nových čtenářů. To Larssonova trilogie dopadla v nedávném filmovém zpracování o poznání hůře. Ovšem zanedlouho se v kinech objeví Fincherova adaptace Girl with the Dragon Tattoo a pak bude zřejmě zase všechno jinak.
- Přepadení – Allah Akhbar všechno zbabral - 12.1.2012
- Lourdy – 10 deka zázraků, prosím zabalit - 9.1.2012
- Dluh – nelze vkročit dvakrát do stejné řeky - 27.11.2011
