Myslíte si, že máte soukromí? Že žijete skryti za oponou? Tak to se pletete. Váš svět je vidět.
Je vám něco kolem čtyřicítky, máte stabilní práci, pěkný byt, ale něco vám chybí. Nemáte ženu ani děti. Ale soused odnaproti má jako ke vzteku oboje. Velká rodina. Jsou šťastní. Vy nejste. Co to tam dělají? Večeří? A co pak? Začnete je sledovat. Každý den, za zvuků z televize a s kávou či šampaňským v ruce. Proč se mají tak dobře? A co vy s tím můžete udělat? Nedá vám to, abyste jim neprovedli nějakou maličkost, skoro klukovinu, chcete je jen trochu pošťouchnout, aby si nebyli svou šťastnou situací příliš jistí. Nefunguje to? Vymyslíte něco dalšího. A pak zase. Jen houšť a větší kapky. Najednou se ocitnete v koloběhu zákeřností a intrik, odkud není cesta zpátky. A pak, ta žena, co vedle vás najednou leží v posteli, tvrdí, že její rodina je v troskách, že od manžela odešla a že ho už nechce vidět. Ale když můžete lhát vy, může i ona. Může, proč by ne? Co když vám lže? Mrcha…
Viditelný svět je pro Petera Krištúfka, režiséra dokumentů, teprve druhým hraným filmem. Téma nemůže být atraktivnější – voyeurství, pocit falešného soukromí a snaha zasahovat do cizích životů jsou něco, čím se v poslední době více či méně teoreticky zabývají všichni. Z něčeho takového by se dal vykřesat slušný thriller, ze kterého jde divákovi mráz po zádech. Dokonce i popis snímku v presskitu „zimomriavky“ slibuje. Nic z toho se ale bohužel nekoná. Film má k thrilleru daleko jako Hostel k večerníčku – dílem vinou nedobrého scénáře a dílem vinou utahané nicneříkající režie. Není náhodou, že obé je dílem téhož člověka. Místy se zdá, jako by si Krištúfek hraný film spletl s dokumentem, ve kterém je evidentně mnohem silnější v kramflecích. Vůbec se nedaří vybudovat jakýkoli dramatický oblouk – divák marně čeká, až se „to“ začne dít, ale žádné „to“ nepřichází. Příběh tak nějak umírněně plyne, děj je převyprávěn, vše se odehraje tak jak má, můžeme jít domů. Ale to je u takto nosného tématu přímo vybízejícího k nervydrásajícímu zpracování nesmírná škoda.
Ani Ivan Trojan v hlavní roli nemůže situaci zachránit, i kdyby se uhrál do zbláznění. Jeho postava podivína je to nejzajímavější na celém filmu a on se jí zhostil, jako obvykle, se ctí a šarmem, kterým dokáže divákově srdci přiblížit i sebevětšího psychopata. Jeho Oliver je pečlivý a metodicky uvažující člověk, který věří tomu, že ví, co dělá. Kdyby mu scénář přiřkl více hysterie a pár záchvatů exaltovanosti, mohl by z něj být druhý Hannibal Lecter. Nemůžeme si stěžovat na to, že se v průběhu filmu o Oliverovi nic nedozvíme. Pro ty, které zajímá motiv jeho chování, mám veselou zprávu – dostanete to několikrát přímo na talíři a pokud by to nestačilo, tak to Oliver ještě jednou pro jistotu převypráví.
Opakování je sice matka moudrosti, ale málokoho baví neustálé omílání týchž informací. Rozpačitému výsledku nepomáhají ani některé drobné nedomyšlenosti – je zajímavé, že hlavní hrdina má v otevřeném okně soustavně postavený půlmetrový dalekohled a nikdo si ho za celou dobu nevšimne. Kamera ani hudba nic nového nepřináší, vše je takové přiměřené. Jako by snad všechny filmové prostředky selhaly a zůstal jen nudný příběh, který utahá i ty, které Zlomené květiny Jima Jarmusche bavily. Peter Krištúfek měl zkrátka hezkou myšlenku a skvělého herce, ale projekt nejenže nedotáhl do konce, ale vyčerpal sotva třetinu jeho potenciálu.
Závěr: Odsoudit špatný film je snadné, horší je situace, kdy víte, že by to mohlo být skvělé, a ono není. Ani s Ivanem Trojanem, a to už je co říct.
- Total Recall - 16.8.2012
- Nebezpečná metoda - 26.1.2012
- Twilight sága: Rozbřesk – 1. část - 17.11.2011
