Dunkerk – bezkrevný boj se strukturou

21.7.2017 at 18:18  •  Posted in Recenze by

Na zemi, na moři i ve vzduchu. Evakuace Dunkerku přichází od respektovaného režiséra. Vyhrál tuhle bitvu?

 

   Jméno režiséra Christophera Nolana se stalo trademarkem, který láká. Vrátil respekt komiksovému Batmanovi a už několikrát ukázal, že jde natočit originální blockbuster, na který se řinou diváci. Dunkerk nemá být výjimkou, byť jedna novinka by tu byla – v Nolanově filmografii se objevuje poprvé historické téma. Ocitáme se totiž v době druhé světové války na severofrancouzském pobřeží, kde se shromáždilo 400 tisíc spojeneckých vojáků, které je třeba evakuovat.

   Nolan, který nejen režíruje, ale je i jediným autorem scénáře, chtěl filmové zpracování pojmout s maximální intenzitou. Není žádné „bylo“ a „bude“, není žádný pohled do zákulisí vojenského velení ani k protivníkovi. Film se zbavil všech možných zbytečností, aby mohl zdůraznit teď a tady a vést nás prožitky vojáků i pomáhajících civilistů. Navíc si pro natáčení zvolil 70mm formát IMAX, takže obraz je obrovský a pohlcující a vynikne použití skutečných letadel a lodí, nikoli pouhých digitálních triků.

 

Blízká smrt, vzdálený život

   Takže máme tu nejlepší válečný film za dlouhou dobu? Tak jednoduché to není. Dunkerk je totiž také poněkud bezkrevný (i doslova, rating jatka neumožňuje) a chladný. Zatímco u Interstellaru (2014) mohl člověk vytýkat, že postavami příliš cloumají pocity, v Dunkerku jsou téměř zbaveny vší barvitosti, jako by se autor bál, že ho někdo obviní z protiválečného nebo hrdinského patosu.

   Jenomže válku dělají lidé a utrpení lidí je na válce to hrozivé. Každý z hlavních představitelů (voják v podání Fionna Whiteheada, letec Toma Hardyho a civilista s lodí Marka Rylance) ale jenom plní cílevědomě nějaký záměr, nic víc. Nevíme o nich žádné detaily, nemáme šanci je blíž poznat a pochopit a film kvůli sázce na nekončící napětí z bezprostředního ohrožení nedopřává prostor klidu, na kterém by se postavy mohly projevit. Sice nás provází příběhovými linkami, ale napojení na tyto osoby je nemožné, jako by se z hlediska důležitosti ocitaly na posledním místě.

   Souvisí s tím i minimum ryze hereckých momentů, žádné z velkých jmen nemá příležitost se předvést, a to platí i pro Kennetha Branagha, milovníka Williama Shakespeara, nebo Cilliana Murphyho, který ještě loni zabíjel Heydricha jako Jozef Gabčík v Anthropoidu (2016), ale teď se jen třese na lodi.

 

Tři v jednom

   Takže tu zbývá hlavně obecný, ale co nejobnaženejší obraz válečné beznaděje i momentů naděje. Avšak vnímání děsivé hrozby nacistické armády za horizontem a smrtících letadel nad hlavami ztěžuje to, že Nolan neumí být jednoduchý. Pohrává si totiž se strukturou tak, že bok po boku sleduje dění na pláži, které pokrývá jeden týden, na moři, které trvá jeden den, a ve vzduchu, což zabere jednu hodinu. Byť by tato striktní časová vymezení neměla být zásadní, nebo by měla spočívat na divákově interpretaci a schopnosti porozumět plynutí z času ze způsobu natočení, film má potřebu nám svou stavbu vyložit informačními titulky.

   Dění se zásluhou těchto formálních hrátek nezastavuje, také ale vyzývá diváka, aby se dokázal zorientovat v propletenci příběhových rovin, které na sebe jen místy zamávají a až v závěru usilují o společnou gradaci. Odvádí se tím ale pozornost od válečného zážitku. Zároveň tím Nolan, jak už bylo poznat například v Interstellaru, vytváří ze spojení nesouvisejících scén jenom falešné napětí, které se snaží zamaskovat nervní hudební kompozicí Hanse Zimmera. Jeho skladby určují zběsilé tempo připomínkou tikajícího času, také se ale mění v monotónní šum.

   Přitom se musí spěchat, na vykreslení své válečné fresky si dal Nolan skoro šibeniční čas. I když se u něj postupně stala standardem stopáž 150+ minut, Dunkerk vybojuje za pouhých 107 minut, což je krom jeho debutového celovečerního díla zatím nejkratší kus v Nolanově režii. Možná i proto působí komorně (žádné velké bojové scény desítek letadel, to spíš jeden na jednoho) navzdory svému epickému rámci, který mimo jiné spočívá na formátu IMAX 70mm. Záhadou ale zůstává umělecké rozhodnutí natočit ve velkém jenom nějakých osmdesát procent filmu a rušit sledování několika přechody na „horší“ formát.

   Při svém tažení za precizností možná Nolan dosahuje řady dílčích úspěchů, ale obětoval u Dunkerku příliš mnoho, než aby mohl být film považován za plastický a pohlcující obraz války, neřkuli jeho nejlepší dílo.

(6/10)

 

Jak to vidí Marek

   Peklo na pláži a oči jen pro úžas. Do sebe zahleděný solitér natočil dosud svůj nejlepší film. Nolan pro svou posedlost ozvláštňováním klasického vyprávění (nespolehlivost a subjektivita hlediska, relativita časových linií) našel konečně důvod, který nemá zdroj ve vědeckofantastickém žánru (Počátek /2010/, Interstellar), ani ve vykonstruované psychóze protagonisty (Memento /2002/).

   Vypovídá o něčem nedílně spjatém s lidským bytím, totiž o formování dějin a o tom, jak se vlákna mnoha subjektivních zážitků spřádají v učebnice historie a jak tito hrdinové všedního dne posléze tyto dějiny vnímají. Je to vyprávění o tom, jak se dojmy statisíců vojáků uvízlých na francouzské pláži přetvořily v historickou událost, jak byly násilně a přesto nutně stlačeny do několika odstavců slavného proslovu Winstona Churchilla, jenž na konci snímku zazní.

 

Skok přes čáru?

   Takže jsme svědky jednoho týdne na pobřeží, půl dne na moři a jedné hodiny s RAF ve vzduchu. Tvrzení o třech liniích spjatých s konkrétními postavami je ovšem třeba upřesnit, protože jich je o něco víc – nezapomínejme na roviny pilota Collinse (Jack Lowden) a admirála Boltona (Kenneth Branagh), přičemž úsek druhého jmenovaného je víceméně nezávislý na trojici ústředních hrdinů pozemní kapitoly.

   Jakákoli rozmluva o Dunkerku se prostě neobejde bez popisu montážních postupů. Jak se narativní linie prolínají, námi i postavami viděné události se dostávají do nečekaných kontextů. S novými informacemi získáváme nové povědomí o prostorových vztazích, časové určenosti a také se dozvídáme více o figurách. Tyto postupy Nolan upotřebil už v Počátku a Interstellaru, avšak ve střídmější míře a více polopatickým způsobem.

   Kvůli tomu, že se většina rovin střetne až ve vyvrcholení, nelze využít některých tradičních postupů střihové návaznosti. Nolan se střihačem Lee Smithem k sobě scény tedy vztahují především na základě kýženého rytmu vyprávění a při kmitání mezi liniemi porušují i v klasickém vyprávění nepsanou a nedotknutelnou jednotu dne nebo noci. V jiných případech, když akce na chvíli ustane, je souvztažnosti dosaženo nějakým nenápadným motivem nebo kompoziční podobností. Podobná subtilnost je u Nolana nevídaná a svědčí o tom, že alespoň dočasně přilnul k rafinovanější a méně bombastické režii.

   Zároveň se ale také zdá, že zvolená cesta vede k většímu diváckému nepohodlí, než jak tomu bylo u předchozích Nolanových počinů. Užití křížového střihu v akčním finále snímku jde jaksi za hranu toho, co se dá ještě považovat za efektně rytmizující a napínavé. Scény se střídají příliš rychle, každá samostatně spěje k nějakému vyvrcholení a ta jsou opětovně oddalována, až to může být iritující. Soudy nad tím, do jaké míry je to přešlapem (zdá se to nepravděpodobné vzhledem k preciznosti zbytku filmu) a do jaké míry si Nolan zkouší až ejzenštejnovskou manipulaci s délkou trvání (což by mu bylo podobné), si všichni raději přenechme až po druhém zhlédnutí.

 

Jiný pohled na válku

   Podobnou nevstřícnost lze najít i v mnohokrát opakované nemožnosti emocionálního napojení. Mlčenlivý úvod neidentifikuje protagonisty tradičním způsobem (toho prvního nám „vybere“ skutečně brutálním způsobem) a další akty nejsou o moc sdílnější. Jenže psychologizace postav v podobě doslovnosti, rozvinutých dialogů o pocitech, ještě možná za pomocí flashbacků nebo pasáží o jejich rodině a přátelích mimo bojiště, to všechno je nepřátelské ke zvolenému konceptu nezastavitelného thrilleru vyúsťujícího ve výpověď o tom, jak se píší dějiny. Pro koncept opět všechno, jak to u Nolana bývá, leč tentokrát se to jeví celé smysluplnější a odvážnější.

   Zmínku a vlastně ještě mnohem víc si zaslouží Hans Zimmer, který tentokrát složil takřka experimentální hudební doprovod. Je integrální součástí zážitku – brilantně souzní s obrazem (zní jako sirény, motor letadel, šum moře…) a nikdy není v pozadí ani v popředí (naopak k mylnému tvrzení, že by někdy určovala tempo).

(9.5/10)

 

Foto: Warner Bros.

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Dunkirk

Režie: Christopher Nolan; Scénář: Christopher Nolan

Hrají: Tom Hardy, Cillian Murphy, Mark Rylance, Kenneth Branagh

Žánr: akční/historický/drama/válečný; Země původu: USA/Velká Británie/Francie/Nizozemsko; 

Stopáž: 107 minut, Premiéra: 20. července 2017

Adam Fiala