Dárce – emoce zjitřené vlastní absencí

0
13.9.2014 at 22:32  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Únava z opakovaných snah převést knihy mládežnické fantastiky bez valných výsledků velí nezajímat se. U Dárce by to byla chyba.

 

     Pokud někoho nevyděsí, že se adaptuje knižní příběh pro dospívající, určitě se lekl při pohledu na plakát Dárce, na němž Jeff Bridges inscenuje svoji verzi posmrtného zjevení Obi-Wana Kenobiho a mladá herečka strašidelně připomíná Annu Kendrick. Děsivé je to proto, že Anna Kendrick tam vážně nehraje. Nicméně faktem je, že kniha Lois Lowry vyšla už v roce 1993, takže nepředstavuje součást módní vlny knižních edic označovaných jako Young Adult, jež jsou poznamenány úspěchem fenoménu Twilight natolik, že se snaží dříve hororové postavy upírů a vlkodlaků protežovat v duchu pozitivní diskriminace. Avšak nekřivděme všem, určitě se tam dá najít i několik rozumnějších knih. Dárce by mohl být jejich předobrazem. Je vědeckofantastickým vyprávěním, v němž film kombinuje dystopii Equilibria s vizuální odvahou Městečka Pleasantville.

 

Bez lásky kvůli míru

     Jonas a jeho přátelé Fiona a Asher vyrůstají ve světě, který je bezpečný, klidný a bez lží, a jejich dětství má učinit oficiální konec ceremoniál, při němž zjistí, jaká společnosti prospěšná činnost je očekává. Zatímco na Ashera čeká vysněná kontrola dronů a Fiona se bude starat o malé děti, Jonas zůstává až do konce obřadu v nejistotě. V pořadí ho přeskočí a až na konci zjistí, že byl speciálně vybrán jako příjemce paměti.

     Stojí před ním unikátní úkol, kvůli kterému každý den dojíždí za správcem paměti, který mu začne předávat vzpomínky a zkušenosti, kterými jinak obyvatelé komunity nedisponují, protože zdravou společenskou situaci udržují medikamenty, které utlumují lidské emoce. Ty stály vždy za největšími katastrofy lidských skutků, a proto se jich s úmyslem mírového soužití vzdali. I když nyní o tom už vlastně neví, protože z lásky se stalo nepřesné slovo a rodinu tvoří umělé vztahy.

     Režírování měl na starosti australský profík Philip Noyce, spíše nevýrazná osobnost Hollywoodu, pro nějž není snímek Dárce v rámci filmografie o nic zářivější počin než jiné jako Salt s Angelinou Jolie, Dotkni se ohně s Timem Robbinsem, Tichý Američan s Michaelem Cainem nebo Vysoká hra patriotů s Harrisonem Fordem. Přitom nelze vůči jeho řemeslným schopnostem nic namítat a projevuje se to i na vlastnostech Dárce. Vyhýbá se totiž bizarnosti, dějovým mezerám a emocionálnímu vykořenění. Postavy se navzdory specifické budoucnosti nevzdalují představě normálního chování.

darce_2

 

Neproplacený šek pro koloristu

     Tematizace emocí je v díle kardinální a tvůrci s nimi dovedou v návaznosti na mladého diváka pracovat obdivuhodně. Z marketingového hlediska bylo sebevražedné natočit film pro teenagery, který je černobílý. Dárce ale s barevným schématem pracuje na jednu stranu šablonovitě (když nejsou emoce, svět ztrácí barvy), ale v mainstreamovém filmu je monochromatické zbarvení přeci jen nevídaným kouskem.

     Noyceho film přitom setrvává bez vizuálně svůdných barviček dost dlouho, čímž napomáhá napojit se na svět, v němž absentují hluboké pocity a postavy mohou pracovat jenom s těmi povrchovými, kde existují rodiny, ale jejich podstata byla znetvořena, a kde se rodí děti, ale lidé neznají lásku.

     V náznacích se barva navrací postupně a v obnovené přítomnosti se zesiluje její účinek. Najednou barva přímo trčí, nepatřičně a nečekaně, čímž se vytváří jeden stupínek k emocionální angažovanosti vůči divákovi. Dualitu černobílé a barevné navrch nepolarizuje, neboť se odstíny zjevují z mdlých koutů a čirou svěžest projevují ještě později.

darce_3

 

Svižné videoklipové nůžky

     Odysea za odhalením bohatého vnitřního světa emocí probíhá v několika fázích, jejichž předěly tvoří ve filmu nevysvětlený proces předávání znalostí o lidstvu minulosti mezi dárce paměti a příjemce, během nějž se drží za ruce a obrazy prochází jakousi telepatickou cestou. Jedná se o nejvýraznější, nevysvětlitelný sci-fi prvek jinak střídmě stavěné metafory na alternativní společenský řád.

     Předvádí se výjevy, které se snaží jednou charakterizovat radost a krásu živoucí lidskosti a podruhé chorobnou destruktivnost temných stínů téhož. Mají podobu montáží, kterými je zaplněn internetový svět a které jsou ideálním komunikačním kanálem roztěkané mladé generace, již už pobyt v černobílém světě může znavovat. Mají účinně střiženou dynamiku, zachycují pro někoho kýčovité, pro jiného nejvášnivější momenty lidského bytí, ale opět obzvlášť v kontrastu s chladným, strojovým světem potlačených emocí vyznívá jejich poselství razantně. Vtipné je pouze to, že některé záběry si tvůrci vzali z jiných děl, a tak lze zachytit i záběry z dokumentárních esejů Baraka a Samsara.

darce_4

 

Cena za duši

     Vyprávění přináší mladším divákům dilema o výhodách emocí, vůči nimž kontrastují jejich zlovolné projevy. Staví se nad banální úroveň skrze dobře připravený scénář, který dovede rozumně odůvodňovat, proč lidstvu stálo za to zbavit se málem všeho, co je činí lidmi. Pokud se připravili o hluboké prožitky, jak mohou vůbec vnímat užitek z nastoleného míru a nepřehlédnout, že třeba opět konají zlo? Konflikt situovaný do postarších představitelů herecky ztvárněných Jeffem Bridgesem jako obhájcem návratu ke starému, které přítomnost zkázy vyvažovalo ponětím o kráse, a Meryl Streep, která moudře soudí, že když mají lidé možnost vnitřní volby, vždy se zachovají špatně, sobecky a závistivě, jednoduše proti zájmu společenského celku.

     Opět platí, že co by se mohlo ve “vážném” filmu rozvinout do hluboké filosofické rozvahy, zde musí zůstat obklopeno intenzivní náladou zážitku ze zábavného filmu. Filmaři se tak pokusili vyvážit závažnost některých témat s klasickým příběhem lásky, neboť ta se stává hlavním hybatelem pro Jonase, a napínavějšími akčními pasážemi, kterých je ale opravdu jen pár a v kratší devadesátiminutové stopáži zabírají jen nutný prostor finále, který celkově zrychluje rytmus, aby podtrhlo napětí ze situace, v níž se závodí s časem o záchranu života několika a záchranu lidství všech.

darce_5

     Pozoruhodné je, že zatímco finálová akce ztrácí na přesvědčivosti právě nutností něčeho rychlejšího, úplný závěr vzbuzuje nadšení z nejasného konce, který není jen otevřeným oknem do druhého dílu, ale který mnohem víc vstupuje do duchovní sféry a nechává nás příjemně v rozpacích, jestli Jonasův boj nemá tragickou tečku. Navíc je v ten moment podtrhována mysteriózní okolnost fikčního světa, vůči kterému zůstáváme celou dobu v nevědomosti podobné té, v níž žijí její vlastní obyvatelé. Víceznačnost konce je jenom barvitou špičkou nečernobílého zážitku.

(7.5/10)

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Giver

Režie: Phillip Noyce, Scénář: Michael Mitnick, Robert B. Weide

Hrají: Brenton Thwaites, Jeff Bridges, Meryl Streep, Katie Holmes, Alexander Skarsgård, Odeya Rush

Žánr: sci-fi/fantasy/drama/akční/romantický, Země původu: USA, Stopáž: 89 minut

Premiéra: 11. září 2014

darce_A1_00510-1.indd

Přečteno: 768x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Ztracen 45 – bludná Čapková mimo obraz

Malý kus české historie spojený s nejistým osudem Josefa Čapka ve vzpomínkách jeho ženy.      Distribuce a produkce mluví o...

Zavřít