Malý kus české historie spojený s nejistým osudem Josefa Čapka ve vzpomínkách jeho ženy.
Distribuce a produkce mluví o dokudramatu, moderním žánrovém hybridu, který ze západních obrazovek vycestoval i na české televizní kanály a aktuálně emigruje i na filmová plátna. Dokudrama je natolik zvláštní formát, že urputně bojuje proti tomu, abychom ho mohli jednoznačně a s jistotou definovat, a tak umožnit srovnání s tím, jestli souzní se Ztracen 45. Nelze se spokojit s tím, že dokumentaristické postupy koexistují s dramatickými. V žánru se kříží mnohem hlubší podstaty hrané a dokumentární filmové větve. Proto je lepší vnímat Ztracen 45 s pohledem jeho tvůrce Josefa Císařovského, který se na škatulky neohlížel.
Adept vyšší kultury
Císařovský má umělecké sklony. Je to patrné ve způsobech jeho předcházející práce a ve výběru témat zahrnující kulturní jména československé historie. Aktuálně tato charakteristika platí i pro Ztracen 45, kde se obojí zájmy skloňují ve stejném pádu. Zkrátka o umělci umělecky. Pro Císařovského přitom není letošní dokument první veřejné setkání s Josefem Čapkem. Před čtyřmi roky vytvořil snímek mapující jeho život, teď vytvořil dovětek, který přesahuje jeho život. Nahlíží na nepotvrzenou informaci o tom, že Josef Čapek nezemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře, ale že epidemii tyfu přežil.
Postavu Josefa Čapka přitom nenahlíží z úhlu vlastního ani spisovatelova, nýbrž ze vzpomínek a zápisů jeho družky Jarmily, s níž se seznámil před první světovou válku a oženil v roce 1919. To ona figuruje jako zdroj poznatků o jinak nezpochybnitelné autoritě dějinného rázu, jež je bratrovi známějšího Karla přisuzována. Film přitom až surově propojuje dvojici časových rovin, jedna vyrůstá ze slov, které Čapková napsala v klidu třicátých let, druhá vyplývá ze snahy po skončení války najít svého muže. Nebojí se přitom ani vycestovat do Německa a procházet jeden lazaret za druhým.
Mladé a staré já umělcovy ženy
Sblížení časových rovin je násilné proto, že snímek nedisponuje výhybkami, které by tyto diametrálně rozdílné pasáže rozdělovaly. Pouze pocitová rozdílnost je jediným záchranným vodítkem. Zatímco zápisky ze třicátých let totiž intimně nahlížejí do problematického soužití obyčejné ženy s uměleckou duší, které tematizují roli ženy, osobní bojůvky za získání manželovy pozornosti i náznaky emancipace, které zavání záminkou k rozvodu, poválečné uspořádání je příznačně úplně jiné.
Dílu tak chybí pochopení Jarmily Čapkové, které by překračovalo rámec veřejného čtení z knihy. Může nastavovat kontrast, který vyplývá z doby před válkou a po válce, může naznačovat sílu lásky, která dovede oživit i skomírající manželství, ale bez konkrétních projevů je marné se domáhat. Spojnicí je pouze moment plnění Josefových posledních proseb, aby zničila jeho nedokončená díla. Akt destrukce je projevem aktu lásky.
Básnění o Čapkovi
Filmař dílo vyplňuje hranými rekonstrukcemi, které ožívají s Taťjanou Medveckou, Annou Císařovskou a asynchronním komentářem, setkáním s pozůstalou generací rodiny Čapkovy, doplňkovými animacemi z míst nacistické zkázy nebo rozpohybovanými fotografiemi a rovněž časosběrnými záběry přírody. Poslední zmíněné v dokumentu významotvorně trčí svou výtvarnou stylizací, aniž by vnášelo řád nebo smysl. Staví se proti žánru dramatu, dokumentu i dokudramatu. Jde o individuální vyznání uměleckého cítění, které barvitě předěluje pasáže. Kdyby šlo o pár ojedinělých případů, patrně bychom je vnímali jenom podprahově, avšak tyto momentky se vnucují na plátně příliš často a nesnesou srovnání s tvůrčí jedinečností, která probleskuje skrze zachycené Čapkovy malby.
Občas má Císařovský náběh k esejovitosti, jindy tvoří ekvivalent básně a do toho zprostředkovává pozoruhodnou odyseu Jarmily Čapkové. Koncept se mu nevyvážeností rozpadá a hlavní poutavost ztrácí v momentě, když nám po hodině dojde, že se o možnosti Čapkova přežití nic nedozvíme a že projevům vlastního tvůrčího ducha schází vyzrálost, koherence a ojedinělost (což ale vlastně tušíme už od úvodu s nerytmickou montáží stromů, ptáků a nákladní lodi). Zmínil bych, že na kameře pracovali Michal Němec, spíše hudebník ze skupiny Jablkoň, a fotograf Daniel Šperl, abych neopomenul přínos dalších osob na výsledném (pa)tvaru.
Přes neduhy bych ale nezavíral oči před poetičností, která pro české kinosály není každodenním chlebem a která má možnost oživit povědomí o Josefu Čapkovi.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Josef Císařovský, Scénář: Josef Císařovský
Hrají: Taťjána Medvecká, Saša Rašilov, Anna Císařovská
Žánr: dokudrama, Země původu: ČR, Stopáž: 67 minut
Premiéra: 11. září 2014
Podobné články
Show! – jak se v Česku dělá dívčí skupina
Poslední obchodník s ledem - uchování tradic navzdory průmyslu
Magický hlas rebelky – výjimečný film o výjimečné ženě
Je muž, který je vysoký, šťastný? - Gondry o Chomském a naopak
Století Miroslava Zikmunda – dějiny v zajetí fádnosti
České století - dlouhá cesta od Masaryka ke Klausovi
