Je to jen vítr

14.9.2012 at 12:48  •  Posted in Recenze by

Dokonale nestranný pohled na jeden den napětí, strachu a boje o holý život. Dokonale stimulující příspěvek do debaty o lidství a rasismu.

 

  Jen málo současných témat veřejné diskuze je vzhledem ke svému významu tak potlačovaných jako otázka postavení menšin ve společnosti. Problematika (pokud vůbec nějakou přiznáme) rezonuje hned v několika bludných kruzích, které se navzájem ne a ne prolnout ve stylu olympijského symbolu sounáležitosti světových národů. Jak z toho ven? Nikdo neví, jakékoliv pokusy jsou v důsledcích spíše omyly, přinejlepším dvousečnými zbraněmi.

 

Na motivy skutečných společenských problémů 

  Filmové či dokumentární snahy o tematický příspěvek většinou uvíznou v jednom z těchto kruhů. Poodkrývají, osvětlují, vykládají a apelují, nicméně se v těchto činnostech často utápějí, protiřečí si a v zásadě nedokážou zapůsobit ani na zájemce o probíraný problém, natož na širší publikum. Oceňovaný maďarský režisér Benedek Fliegauf na to jde úplně jinak. Na základě skutečné série brutálních rasově motivovaných útoků na maďarskou romskou komunitu z roku 2008 (žhářství, brokovnice, šest mrtvých včetně dvou dětí a několik dalších zraněných) inscenuje jeden den v životě jedné romské rodiny – matky, dcery, syna a děda, žijících ve vesnici, kde už k násilí došlo. Jeden den plný běžných starostí, drobné naděje (myšlenka stěhování za otcem do Kanady), ale i neuchopitelného a mrazivého strachu z toho, co přinese noc.

Napsat, že Benedek Fliegauf inscenuje, je pro jeho filmařský um možná degradující. Při sledování jednotlivých osudů během klíčového dne převládá realistický pocit, že dění na plátně je děním skutečným, ba dokonce aktuálním. Dokáže to bez přehnaného důrazu na detail a samozřejmě bez použití průhledné techniky found-footage (styl hororů Blair Witch či Paranormal Activity). Pomáhají mu neherci, drsné prostředí a především vysoustružený scénář či rastr, podle něhož komponoval jednotlivé scény a vrstvil jejich vyznění tak, aby co nejvíc vtáhlo a přidávalo na uvěřitelnosti. 

  Spočívá v tom snad jistá symbolika. Sledujeme kontext událostí roku 2008, ale jako by se jednalo o přímý přenos – tolik současný, ve své hloubce a konkrétní podobě děsivý, příběh se odehrává. Tento pocit je otupen pouze faktem, že sledovaný den je podivně dlouhý, což je výtka plochá, nicméně pro zážitek ze sledování zásadní. Je to ale vcelku drobné zaváhání na cestě k nanejvýš funkčnímu zážitku, který si celovečerní stopáž obhájí skvělým filmařským citem.

 

Nesoudit, nazírat a poslouchat 

  Hlavní devizou maďarského tvůrce, jenž si film i napsal, je volba konkrétních momentů, které si ze dne každého člena rodiny vybral. Ukázal na nich silné i slabé stránky hned několika skupin obyvatel a v rámci možností filmového média nestranně a nesoudcovsky naservíroval tak široké množství inspirací k zamyšlení, že tím udělal pro myšlenku nadrasového spolužití ohromné množství práce.

   Nebo se o to aspoň pokusil, otázka spíše je, jestli se film může dostat k širší veřejnosti a jestli tedy je v jeho silách nějak zapůsobit. Zvláštní cena poroty, cena Amnesty International Film a Peace Film z letošního Berlinale totiž bohužel mohou zazátkovat Je to jen vítr v pozici kdovíjaké napůl artové a napůl dokumentárně zakotvené maďarské agitky, což přiláká jen málokoho. 

  Za zmínku tedy jednoznačně stojí podpora nejrůznějších organizací (Amnesty International, Člověk v tísni, Heinrich Böll Stiftung, Romea, Slovo 21), které organizují zvláštní promítání i pro určité cílové skupiny (na školách) a doprovodné akce. Právě v diskuzi nad maďarským filmem se může nejlépe rozvinout názorové spektrum, které Fliegaufův počin může probouzet a snad i saturovat. Kterým směrem se pak interpretace vydají, je bez přehánění v určitém smyslu otázkou pro budoucnost lidského pokolení. Dospíváme jako lidé? Nebo se pouze převlékáme za dospělé a vzorce chování zůstávají stejné? Zajít na film může přispět k tomu, abychom to zjistili, abychom poznali, jestli se ve společnosti většin a menšin děje něco vážného nebo zda je to jen vítr. 

 

Pohled Adama: Je ještě možné provést zdravé začlenění romské komunity do společnosti, nebo se jedná o mrtvý ideál, který zahubily zakořeněné stereotypy? Fliegauf ukazuje tuto minoritu jako poměrně heterogenní, žijí vedle sebe flákači a lajdáci spolu se snaživými a poctivými lidmi. Film, který nekáže a nepoučuje, dost se odlišuje od pojetí předcházejícího filmu Lůno. Tam stavěl hypotézy, tady snímá naturalisticky a v jádru krásně holou, špinavou, páchnoucí a trpkou skutečnost. Výhrou je, že Romy ukazuje jako lidi, ne mediálně afektovaná strašidla.

Starší příspěvky:
Zemřela herecká legenda Radoslav Brzobohatý!

Jak se zdá, úmrtí populárních režisérů a herců neberou konce. Dnes přinesl smutnou zprávu Ondřej Brzobohatý, jenž Českou televizi informoval...

Zavřít