Divoká stvoření jižních krajin

0
11.8.2012 at 16:26  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Dívka, která naslouchala tlukotu srdce a dospěla.

   Divoká stvoření jsou filmem o dětství a dospívání, k čemuž se však ubírá po alternativnější cestě, než jak jsme u amerických filmů zvyklí. Blahem bez sebe budou všichni znechuceni kapitalistickým světem a ti, kteří se rochní nad každou novou bio-blbostí. Film se však nedá označkovat jako naivní ekologická agitka volající po splynutí s přírodou. Autorský tým si jednoduše vybral všední příběh zasazený do nevšedního prostředí (kde na rozdíl od zbytku světa nejsou prázdniny jen jednou v roce) doprovázený nevšedními postavami (které se největší bouře za poslední dobu nezaleknou, i když jim vyplaví město). Dílo je křehké a vzdušné, i když jiný by řekl, že je vizuálně i obsahově dost chudé, a měl by stejně tak pravdu.

 

Nejdivočejší stvoření jsou vždy samotní lidé   

   Život v přírodě a tím pádem i v souladu s přírodou nese jasné známky upřímného a nezatíženého pohledu, který dovoluje čistě se radovat, přestože život není vůbec lehký. Jde o to, že obyvatelé místní komunity v oblasti jižního okraje Spojených států se neuchylují k přirozenější cestě z nutnosti. Hlavní roli hraje spíš tradice a přesvědčení (ačkoli jednorozměrný obrázek narušuje přítomnost alkoholu, který se zdá nabourávat kontinuitu, střídmost a sympatičnost obyvatel podobně jako u indiánů). Titulními divokými stvořeními (beasts v originále) nejsou žádná strašlivá zvířata, ale samotní lidé, kteří musí přírodě čelit jako rovní rovnému, a to se v rukavičkách či s vyleštěným příborem nedá.

    Život je prý tvrdý, zde je tato fráze skutečnější, a o to tvrdší pak v případě dětí. Hlavní hrdinka Hushpuppy se musí smířit s tím, že mamka jí někam uplavala a zbývá jí otec. Ten je na ni drsný, jak je zapotřebí. Podle našich měřítek by si nálepku dobrého otce nezasloužil (a i jeho náklonnost k alkoholu tomu nepomáhá), ale jiné podmínky si žádají jiné manýry a pod povrchem bublá jeho láska k dceři a skutečnost, že by jí neublížil. Do kontrastu se dostává ona jako dětská hrdinka a okolní nemilosrdný svět, v němž se musí pohybovat a vyrůstat.

 

Životní naděje vítězí

   Přes všechnu zdánlivou mizérii, která sebere úsměv ze rtů každému měšťákovi snícímu o životě v přírodě, přes nutnost čelit životu a smrti ve vší nahotě, se kterými se zde dítě potkává a není od nich odstrkováno a oddalováno jako v tzv. civilizované společnosti, prim hraje nadšení a radost, které nakonec převládají i díky nadějeplnému ústřednímu hudebnímu motivu.

   Scénář předepisuje neherečce Quvenzhané Wallis roli vnímavého a citlivého dítěte, které vyzrává. Část kouzla snímku tkví v tom, že vykresluje poměrně svébytný svět. Lze poměrně snadno pochybovat o tom, jak moc si můžeme obrazy a atmosféru filmu spojit se skutečným místem, protože vyprávění se úporně drží hlavní hrdinky, čerpá z její imaginace a osobitého vnímání světa i z jejích dětských očí. Nenahlédneme pomalu za hranice dvorku, natožpak k velkému světu schovanému za hrází. Problém je, že debutující holčička je sice přesvědčivá, nikoli však okouzlující průvodkyně filmovým světem. Snadno si získá sympatie, ale může i ponechat chladným. Pak nezbývá než se věnovat hlavním motivům díla, jimž dominuje ztvárnění a zachycení strachu.

 

Věčný nepřítel strach je zde především slyšet

   Strach je spojován se zvukem, přesto není tato filmová složka nějak výrazně prosazována na úkor obrazu, vyprávění či herců. Jenom se podtrhuje fakt, že v člověku může úzkostný strach rezonovat v momentě, kdy slyší obdobný zvuk. Tímto způsobem tvůrčí tým propojuje tematickou trojčlenku a sklízí obdiv za pevné ukotvení, díky kterému film snadno přečká i sebevětší bouřku.   Ta se ve filmu přižene jako dějotvorný přírodní živel a prezentuje jeden z oněch třech pilířů. Oním zvukovým katalyzátorem je dunění. V tomto případě jde o dunění hromu, které silné bouřky doprovází. Vedle něj dokáže film i na malé ploše zprostředkovat hrůzostrašnou sílu i přirozenost meteorologického strašáka, ať už sedíte zavřeni v sotva obyvatelné chatce, nebo venku povzbuzujete bouřku a střílíte na ni.

    Zásadní dunění však malá hrdinka příběhů pociťuje dennodenně, sama u sebe i všeho živého kolem. Naslouchá tlukotu srdce domácích zvířat i tlukotu srdce svého otce. Zatímco ostatní dva reprezentanti dunění vzbuzují strach svou přítomností, tento vzbuzuje strach svou absencí. Hushpuppy se oprávněně obává, že její otec je nemocný, přestože on se tradičně pokouší špatnou zprávu před dítětem zatajit. Celý koloběh událostí se jí podaří odstartovat svou vlastní ranou. Takovou, která může zastavit dunění srdce i přivolat dunění křižujících blesků a strašlivých tvorů zvaných pratuři. Jejich velikost a síla jim umožňuje s každým krokem působit otřesy půdy, jakých se obávali už hrdinové Jurského parku. Tito tvorové by měli být vyhynulí, ale přežili v ledu Antarktidy. Nyní se však probouzí a pouští se na cestu za svou potravou, za dětmi, které podle legendy požírají.

 

Dospívání mezi aligátory  

   A tak se dostáváme k jádru filmu, který je nakonec poměrně klasickým příběhem o tom, jak dítě musí dospět. Samozřejmě je v tomto případě podtržen zvláštním prostředím, naturalistickým způsobem zacházení s obrazem i skutečností, že Hushpuppy je pořád jenom šest let, což je věk, který je na dospělost příliš nízký.

  S vědomím tohoto paradoxu nelze připomenout opakované hodnocením dnešní mládeže, která vyspívá dřív, ale také jiné umělecké pojetí jako v nedávném film Wese Andersona, v němž se děti projevovaly vyspěleji než dospělí. Jenomže film režiséra Benha Zeitlina se vyvíjí odtržen od civilizace, je spíš obrazem drsného a svébytného světa, který nepotřebuje pomoc moderní společnosti. Tady se děti musí automaticky vyvíjet rychleji, aby dokázaly přežít. Ovšem nikdy neopouštějí svého radostného ducha a hravý charakter.

  Zatímco v souvislosti s Divokými stvořeními častokrát přirovnávaný a zmiňovaný Terrence Malick je básnickým a filosofickým kronikářem americké kultury s důrazem na krásu a smutek obrazů, Zeitlin do análů zachycuje magickou část duše převažující v dětech a kulisy méně vyspělého jihu Spojených států. Krásu spojuje s přítomnou, neopomenutelnou a pravdivou tvrdostí.

(7/10)

Přečteno: 724x

Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Mimozemšťan ALF se vrátí z důchodu!

Jak se zdá, Hollywood nehodlá přestat s drancováním hrobů osmdesátkových hitů. Někdo může podotknout, že tvůrcům už docházejí nápady, když...

Zavřít