Necháváte-li se rádi inspirovat filmem při výběru vaší dovolenkové destinace, italská Verona z Dopisů pro Julii láká každým políčkem filmového pásu. Jestli tohle nadšení a idealismus neubližuje filmu, se dočtete dále.
Kina v létě potřebují nějakou pěknou, jednoduchou a slzopudnou romantiku, aby mohla konkurovat všem ostatním příjemným podnětům, které teplé léto s voláním nových míst a vody zahrnuje. Chládek v klimatizovaném sále totiž prý lidem nestačí, i když se za cenu jednoho lístku podívají kupříkladu do italských vinic. Dopisy pro Julii se tváří jako ideální kandidát, a budete-li mít nízké nároky, snad vás ani nezklame. Jeden aspekt Dopisů pro Julii kazí dojem jako vytrvalý déšť během dovolené. Není jim to, že se Amanda Seyfried v romantické roli pomalu zajídá (i když, na ní je vždy pěkný pohled), ani že děj je přihlouplý a vývoj je předvídatelný, ale to, že si srdce její postavy Sophie získává ten muž, který je vedle jejího současného přítele asi stokrát míň charismatický, zábavný a šarmantní. Tituly z Harvardu se nepočítají. Kdo by mu fandil?
Na jaké další filmy se v létě těšit? Čtěte ZDE!
Sophie ani neví, co ji převedlo na rozcestí lásky. Je šťastně zasnoubena s poněkud excentrickým kuchařem Viktorem (Gael García Bernal), jehož životní elán a nadšení pro jídlo a vaření působí spíš mile poťouchle než k nevydržení. Na druhou stranu práce v kuchyni ho až příliš odvádí od partnerských povinností. Za nedlouho si má otevřít vlastní restauraci, a tak se rozhodnou absolvovat výlet na způsob svatební cesty ještě před uzavřením sňatku. Zamíří do italské Verony, města Romea a Julie, což se tváří jako příslib krásně prožitých chvil pospolu.
I tady ale zůstává Viktor zaměstnán kulinářskými nádherami. Ona sama se zabaví, když objeví Juliinu stěnu, do níž mladé a roztoužené dívky vkládají dopisy, v nichž se obracejí na ikonu lásky s vlastním problémem. Sophie praští do nosu jeden zapadlý, starý dopis. Odpoví na něj a reakcí je přílet adresátky Claire, která notně zestárla. Doprovází ji i k celému nápadu skeptický vnuk Charlie. Všichni tři se vydávají pátrat po ztracené lásce Lorenzovi. A na cestu jim hraje spousta hitů jak na zapadlé italské diskotéce.
Režisér Gary Winick si tedy musí poradit s dvěma romantickými liniemi. Jejich provázanost zvládá zručně, ale problém tvoří diametrální odlišnost mladé a staré lásky. Zatímco Sophiin příběh si hraje na vážnost a působí příliš fádně a tuctově, Claiřino pátrání a možné nalezení dávného milence má patinu velké romance, která se nebojí být nad věcí a dopřát si komičtější momenty. I proto je radost sledovat noblesou hýřící Vanessu Redgrave, třiasedmdesátiletou anglickou dámu, kterou jste mohli naposledy zaznamenat v dramatu Pokání. Protože interpretaci lásky na stará kolena zvládá se ctí a vyzrálostí, která druhé linii chybí, a zároveň je zábavná i jako dohazovačka. I když tato její snaha je v neprospěch diváka, protože tím napomáhá neblahému vývoji Sophiina života.
Tvůrci do rolí Sophiiných osudových mužů obsadili mládence, kteří se charaktery nemohou více lišit – živelného Gaela García Bernala a upjatého Christophera Egana. A pro mnoho lidí bude těžko uvěřitelné, že by Sophie mohla dát přednost sucharskému Eganovi před temperamentním a zábavným Bernalem, který se na udičce mrská jako ten úlovek, který se do vody zpátky neháže. Závěrečná scéna, která je malou úlitbou příběhu Julie a Romea, který film jinak neparafrázuje, pak baví hlavně ty diváky, kteří si žoviálně vychutnají možnost úspěšně předvídat, kterou šablonu neschopní scenáristé použijí, a jestli bude zakončení spíš melodramatické nebo komické. Přitom romantická verze by se hodila nejlépe, jenže někdo ji zapomněl přibalit na cestu.
