Hlava – Ruce – Srdce

16.11.2010 at 18:50  •  Posted in Recenze by

Mysteriózní snímek bez příběhu podle klasických měřítek je netradičním počinem v české kinematografii a stojí za to obětovat mu své mozkové buňky. Opar tajemna se s vámi potáhne od Prahy až do Istanbulu.

 

Hlava-Ruce-Srdce je zvláštním druhem filmu, který vyžaduje schopnost odprostit se od zaběhlých způsobů vnímání a interpretace díla. Nejdůležitější věci totiž probíhají v zákulisí, za plátnem, a příběh je jen věšákem, na němž je pověšen rakousko-uherský kabátek s alegorií. Vnitřní smysl je nadsazen vnějšímu. Není to o zvolení jiného tématu, ale jiném způsobu nazírání na svět a jeho mechanismy podle Davida Jařaba, který nijak neslevil ze svých standardů stanovených Vaterlandem – loveckým deníkem. V zásadě však hlavní přítěž vidím v tom, že kvůli tomu nemá film jednotnou dramaturgickou klenbu, která by motivy a myšlenky sjednocovala.

hrs_2 hrs_3

Nastává zánik starého uspořádání, první světový konflikt je nesnesitelně blízko. Během jedné tajuplné seance zemře plukovník von Haukwitz. Jak posléze zjistí jeho nastávající Klára, bylo jeho tělo rozčtvrceno a ztratila se hlava, ruce i srdce. Toto šokující zjištění ji nedává spát, a tak vyhledává jednoho z jeho blízkých spolupracovníků, poručíka Rotha, impulzivního mládence, který věří v sílu a moc mimo naše chápání a patří k okultistické části rakousko-uherské armády. Naopak ona sama je vyhledána Karlem Vránou, který zastává striktně racionální a byrokratické postupy a slibuje vypátrat ztracené části jejího muže.

hrs_4 hrs_5

Magie bez kouzel. Vliv okultismu za Rakouska-Uherska na formování světa i války zní jako téma velmi zajímavě, zvlášť v kontextu českého filmu. Je tím prvotním, co za přispění brilantně podané atmosféry upoutá pozornost a poskytuje aspoň malou naději ve snadno pochopitelný film. Příchuť zakázaného ovoce, neznámého území černé magie je magnetem, který burcuje zvědavost. Od žánrového thrilleru nebo detektivního pátrání, během něhož by mohlo dojít k alternativnímu výkladu dějin, se však záhy odklání ve prospěch vyššího zájmu a skutečně magickým artefaktem zůstávají jen živoucí pozůstatky těla Jiřího Schmitzera. Nejde tu o žádné čáry máry v pravém slova smyslu, ale tajemný nádech si udržuje od začátku do konce, i tehdy, kdy už o žádné praktikování okultismu nejde. Veškerá energie se přelévá v obecně pojaté záhadno, které se přizpůsobuje orientaci na vnitřní tajemství filmu. Krom toho však režisér David Jařab krásně švindluje s filmovými triky, když potřebuje zachytit výjev z ciziny a zcela určitě na podobná potěšení neměl dostatek financí.

hrs_6 hrs_7

Válka bez války. Ačkoli se film odehrává v době jednoho z největších světových konfliktů, nic nám z něj tvůrci neukazují. Je hráčem v pozadí, jehož nenechavé prstíky zasahují do všech událostí, jsou jejich hybatelem i jejich zkázou. A určitě je to i kvůli nedostatku financí, že jediný pohled na boj je skrze stylizovanou promenádu před archivní mapou. David Jařab si dané období zvolil jako periodu dějin, kdy se něco zlomilo a nechává nás sledovat metafyzický souboj mezi racionální érou a světem mystiky. Principy jsou částečně personifikovány v osobách Romana Zacha jako Rotha a Martina Fingera jako Vrány. Jeden je člověk se srdcem bez hlavy, druhý má hlavu, ale nedostatek vášně v srdci.

hrs_8 hrs_9

Láska bez lásky. Nelze milovat, když člověk není kompletní, ani když uprostřed všeho stojí tak pohledná žena, jakou zkušená divadelní herečka Viktorie Čermáková je. Právě téma celistvosti lidské bytosti a dopadu ztráty jedné z částí na psychiku osoby je tím nejhodnotnějším, co film nabízí. Některé myšlenky řečené v zastřené řeči se lvem, sovou a živoucí rukou mě nadchly, ale jako by svůj význam měly jen v daný moment a daný okamžik a nevztahovaly se na celé dílo, což je zásadní škoda. Kdyby totiž motiv o významu celistvosti člověka, kde nestačí mít jenom hlavu, nebo jenom srdce a kde ztráta ruky je stejně zásadní jako ztráta duše, tvořil základ, byl by film fascinující. Takto může působit spíš jako jeden z mnoha surrealistických výjevů, což je vážný omyl. I když David Jařab nemá problém s tím, že divák všechno nepochopí, Hlava-Ruce-Srdce není souborem surrealistických výjevů bez vnitřního významu. Těch je tam naopak přehršle, a čím víc jich odhalíte a čím déle kvůli tomu zůstane film v mysli, tím lépe. I když konkrétně závěrečnou scénu bych bez milosti vystřihl – Jařab si totiž dovoluje přesah větší, než na jaký má, který rozhodně rozzlobí každého včetně mě.

(8/10)

Adam Fiala
Starší příspěvky:
Ďábel – výtah, který nedojel do svého cíle

Strach je dnes v kinech ojedinělou emocí. V době, kdy nám oživlá mrtvola ve skříni na velkém plátně přijde stejně...

Zavřít