Filmy Davida Finchera mají tu nevýhodu, že jsou až moc chytré.
Jsou otevřeny různým výkladům a analýzám a nabízejí příliš mnoho samostatných momentů k zvláštnímu rozboru, které aby člověk všechny stihl obsáhnout, musel by vydat knihu. Pohrává si s psychologickou rovinou na několika bázích, ať už je to duše postavy, či mysl diváka. Jeho filmy jsou zrcadlem moderního světa, který se jen zdánlivě jeví vykonstruovanější a brutálnější, než jak ho známe.
Jen to znepokojení během sledování jeho thrillerů je důkazem toho, že nás nutí připustit si víc, než bychom bývali sami chtěli.
Nemá cenu to nějak natahovat, Zodiac je zkrátka nejkomplikovanějším a také nejkomplexnějším dílem, které Fincher doposud vyplodil. Kriminální zápletka tentokrát režisérovi slouží hlavně k ucelenému obrazu doby, v níž se snímek odehrává, to znamená, že máme možnost nechat se vtáhnout atmosférou San Francisca 70. let, přičemž jsme vlastně přímo u zdroje, jelikož značná část snímku se točí hlavně kolem denního tisku a jeho fungování. Zodiac je ryze psychologická záležitost, vraždy mají totiž pouze na první pohled nějaký řád a šance dopátrat se původce je neustále menší a menší a všichni pátrající si tento fakt stále více uvědomují. Z rutinní práce se stává posedlost, kterou zdaleka netrpí pouze detektiv, jemuž byl případ přidělen. Do víru událostí jsou zapleteni také novinář a karikaturista místního plátku, pro které se ze senzace stává postupem času něco stále více a více osobnějšího.
Byla by chyba domnívat se, že jde o standardní napínavou podívanou ve stylu klasických pátraček – není veřejným tajemstvím, že Zodiac nebyl nikdy dopaden. Už fakt, že si režisér vybral právě tuto aféru, by měl naznačovat potenciálnímu informovanému divákovi, že se tvůrci hodlají zaměřit na něco jiného, než co nabízí prostá detektivní báchorka. Koneckonců, většina filmu se odehraje v kancelářích a různých archivech, popřípadě u samotných hrdinů doma a rozvíjí se zde i další, neméně důležité dějové linie, ať už se jedná o rodinné životy hlavních aktérů, či dopad Zodiacových činů na veřejnost. Náročnější dvou a třičtvrtěhodinová stopáž sice nemusí vyhovovat každému (zvlášť, pokud dotyčný vzhledem k žánru čeká něco úplně jiného a akčního), nicméně je zárukou toho, že nic nezůstane opomenuto a zbude dostatek prostoru pro všechny vrstvy příběhu. Posledních 45 minut bych pak označil za brutální paranoiu, kdy začínáte jako divák tiše šílet stejně jako zoufalá postava na plátně a její posedlost vrahovou identitou se stává i vaší vlastní.
Co do technického zpracování, Fincher výrazně slevil ze svých výrazných videoklipových koláží (což neznamená, že se ve snímku žádná pěkná hříčka není!) a soustředil se spíš na mírně odbarvenou vizuální stylizaci, která „sedmdesátkám“ sedne jako old schoolové kvádro, podobně, jako tomu bylo v jednom z jeho předchozích filmů, Sedm. Jako vždy i tentokrát vsadil na skvělé herce, ať už mluvíme o Marku Ruffalovi coby inspektorovi Davidu Toschim či mimózním karikaturistovi Robertu Graysmithovi alias nadějném Jakeovi „Hrajem celá rodina“ Gyllenhaalovi. V ústraní pak rozhodně nezůstává ani vynikající Robert Downey, Jr. v roli svérázného novináře, připomínajícím tak trochu umírněnější verzi Johnnyho Deppa v Gilliamově Strach a hnus v Las Vegas. Pokud bych měl film někomu doporučit, pak pouze lidem, kteří mají rádi chytré filmy a nepovažují kino jen za vynikající pozadí pro konzumaci popcornu. Jestliže máte navíc Finchera rádi, rozhodně byste si jeho pravděpodobně nejpropracovanější dílo neměli nechat ujít.
Autor: Jan Vejnar
