Neželte konce Windows XP, jednou se třeba dočkáte OS1 se svůdnou povahou a hlasem Scarlett Johansson.
Je obvyklé, že Spike Jonze točí nestandardní filmy, které oplývají emoční paletou, která se distancuje od hollywoodské produkce, ale není pouze variací na evropský přístup. V letošním roce se mu s posledním pokusem podařilo nabourat i do veřejného soutěžení o obecně nejschůdněji přijatelný film, přičemž pozoruhodným vrcholem je zisk oscarového ocenění za původní scénář k filmu Ona. Pokud bychom v souvislosti s filmovou náturou Spikea Jonzeho měli brát podobnou skutečnost za jakkoliv významnou, rozhodně to není jediný prvek, který se podílí na komplexní vyjádření jeho představy vztahu člověka a technologií v budoucnosti, která se zdá málem za rohem.
1000001111111101010
Přirozeně se kombinují žánrové škatulky sci-fi a romantika, aniž by se přitom nechávali svazovat zažitými stereotypy, které dokola omílá několik filmů měsíčně. K oběma záležitostem – futuristické i vztahové – se staví s maximální mírou bezprostřednosti a struktury zbavuje jejich naleštěného povrchu. Máme tu tak možná nejrealističtější pohled do velmi blízké budoucnosti, kterou staví na dalším rozvoji každodenně užívaného softwaru a komunikace, i na vztahy, v nichž se ani zrnkem netyčí monument romantického ideálu.
Na prvním místě pro Jonze sice stojí vývoj charakterů, ale i s odporem vůči sledování cizích milostných trablů je Ona nesmírně inspirativní a zároveň nepříjemným obrazem budoucnosti lidstva s dalším vývojem technologií. Žádné cestování vesmírem, teleporty ani laserové zbraně, Jonze pro zápletku využívá logickou fantazii. Takže sledujeme svět, kde další rozvoj současných technologií vede k hlasovému ovládání přístrojů, holografickému bezdotykovému ovládání videoher a inteligentním operačním systémům, které lze vnímat jako alternaci robotů. Sám o sobě je zásadní vznik umělé inteligence, kde je jedno, jestli bude mít umělé tělo, nebo bude jen hlasem ze sluchátek některého z naších počítačů. Jonze si s nápadem pohrává a klade otázky o virtualitě lidské osobnosti vůbec, významu a iluzornosti pocitů a scenáristicky dovádí dílo přirozeně k poutavému závěru.
Lidský chlad, počítačové teplo
Vedle toho, respektive hlavně, sledujeme několik lidských postav, které se svém stylu naplňuje rozjitřenými, melancholickými náladami osobností, které věcí rozmýšlejí, při čemž se je nezdráhá zachycovat. Joaquin Phoenix v ústřední roli Theodora je fantastickou volbou pro zadumanou postavu ve světě chladného odcizení. Technologické změny totiž Jonze nastiňuje v mnoha scénách, v nichž častěji vidíme člověka komunikujícího se svým počítačem než interakci mezi Homo Sapien Sapiens jako takovými. Phoenix umí vystihnout uzavřenost člověka s bouří emocí uvnitř, stejně tak je ale spolu s hlasem Scarlett Johansson úžasný v intimních a přátelských dialogových scénách.
Film v originále nazvaný Her je chmurné umění, budoucnost s dalším nabouráváním přirozeného sociálního řádu je depresivní a postava Theodora svou tendencí k ublíženectví a vázáním na minulost působí až slabošsky, pasivně a vlastně nám začne být až ukradená. To souvisí s utahaným rozpitváváním vztahů, které trvá přes dvě hodiny navzdory absenci událostí. Z přijatelného množství emocionálně komplikovaných nálad se lehko stane invaze úzkostné povahy lásky, které už nepomohou ani tucty krásných záběrů.
