Zhoupl se nový Tarzan hladce, nebo dopadl mezi blockbusterové mršiny? Mnoha lidem sice nevoní, má ale svým způsobem neodolatelný odér romantického dobrodružství.
Legenda o Tarzanovi v režii Davida Yatese má mnoho nedostatků. Podobně jako titulní postava je pokryta mnoha šrámy, až by někdo řekl, že je to takové Frankensteinovo monstrum, jako by Legenda o Tarzanovi byla složena z mnoha jiných děl. Z Harryho Pottera (2001–2011) dorazil parní vlak, ze Lvího krále (1994) splašené stádo pakoňů, lidoopi pak z některé planety opic. Samozřejmě největšího poměřování se dočká s nedávným hitem a zbožňovanou Knihou džunglí (2016). Mnoho chyb ale zároveň Tarzanovi přinášejí sympatie, protože se nesnaží být dokonalý.
Co si Yates uchoval z režírování posledních Potterů, je cit pro pozvolné vyprávění, do kterého necpe víc akce, než je producentsky nezbytné. Místo toho nás vrhá do příběhu, který obsahuje živoucí postavy opředené motivacemi, jejichž příběhy nechává gradovat, než se společně protnou a film velkolepě a zároveň téměř amatérsky přepáleně završí. Na konci je neuvěřitelný, v plném významu slova, hloupost bychom ale nezmiňovali.
Polopatický výklad se nekoná
Znakem vlastní cesty je i to, že nás expozice vrhne do neznámého teritoria místo toho, aby nabídl tuctový úvod, v němž by učebnicově osvětlil všechny okolnosti zrodu Tarzana a jeho života, aby se chytil i člověk, který by si myslel, že Tarzan pochází z Tanzánie. Naopak s Tarzanem (Alexander Skarsgård) se potkáváme v momentě, kdy by své esenci nemohl být více vzdálený. Nejenže je konzervativně oblečen jako ctihodný Angličan, dokonce se své minulosti vnitřně vzpouzí, když nepřijímá nabídku, která by mu umožnila návrat do lůna africké přírody.
Sveřepý výraz ale připomíná zvířecí tvář bez výrazu i okatou masku, která skrývá, že není ve svém živlu. A když ho do něj příběh přece jenom vrhne, zarmoucený výraz mu zůstává, protože se zase do ohrožení dostane jeho milovaná žena (Margot Robbie).
To už se ale může roztočit romanticko-dobrodružná linie, jež sleduje postavy rozdělené zloduchovým plánem. Jejich cesty vedou konžskými pralesy i po řece. Do cesty se jim staví překážky přírodní i lidské a pomalu se odkrývá, jaký je smysl spiknutí proti Tarzanovi. Řekněme si na rovinu, že je osvěžující vidět, že jednou nejsou ve filmu za padouchy Rusové, ale Belgičané. Malému národu se tak připomíná koloniální minulost. V jádru příběhu je ovšem silná zápletka vycházející z pomsty, kterou bychom mohli nazval nekonečnou spirálou násilí, jejíž zastavení vyžaduje vyšší princip, jinak by další a další lidé trpěli.
Největší šrám je špatně vyrenderovaný
Nejvýraznější slabinou nového Tarzana jsou slabé, místy až katastrofické triky. Kritice už Yates čelil při vytváření kouzelnického světa a vypadá to, že se moc nezměnilo (což představuje varování pro listopadová Fantastická zvířata). Situaci problematizuje i trikový rozvoj, který umožňuje vytvářet stále fotorealističtější světy a přesvědčivější umělá zvířata. Zmíněná Kniha džunglí byla referenčním materiálem, takřka k nerozeznání od skutečného byl medvěd v Revenantovi (2015).
Legenda o Tarzanovi této úrovně nedosahuje. U opic se ještě snaží dosáhnout slušného výsledku, stále ale není tak věrohodný. Jiné momenty včetně skoku na parní vlak nebo splašeného stáda jsou už vizuálně bídné. Naštěstí to aspoň trochu souzní s brakově dobrodružnou náturou, při sledování to ale vytrhne, protože se narušují očekávané standardy.
Jak jsem ale zmínili, je to jedna ze slabin, které však svým způsobem dávají Tarzanovi šestákovou sílu. Může tak vzdorovat jak nepřátelství džungle, tak i lidskému faktoru, který je stokrát nebezpečnější. Kdo se navíc cítí přesycen dominantním syžetem komiksových filmů, může v ryku člověka z pralesa najít zalíbení.
Foto: Freeman Entertainment/Warner Bros.