Líbánky – přání svatebního neštěstíčka

22.8.2013 at 17:06  •  Posted in Recenze by

Tradiční rituál svatby narušen odhalováním identit novomanželů. Kdo zná důvod, proč by tito dva protagonisté filmu nemohli být svoji, ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy.

 

Přestože nový snímek Jana Hřebejka nese pojmenování Líbánky, doba dovolenkového řádění čerstvého manželského páru není součástí vyprávění, pokud tedy nebudeme brát za začátek líbánek moment, kdy je dvojice prohlášena za muže a ženu. Hřebejk na tomto filmu, jak má ve zvyku, pracoval s Petrem Jarchovským a pokračovali při této tvorbě v sérii tvořené Kawasakiho růží a Nevinností. Jde tedy o volnou trojici filmů o vinně, z nichž Líbánky jsou nejprostší.

Tereza s Radim se vezou do kostela, kde je čeká svatební obřad. Když dorazí na náměstí, Radimův syn z dřívější známosti zjistí, že se mu rozbily brýle. Zajdu spolu do optiky s přesvědčením, že záležitost bude rychle odbyta. Avšak po skončení obřadu a při focení si povšimnou prodavače z optiky, který se začíná vtírat do jejich šťastného dne. Jeho snaha pokračuje i na svatební hostině za městem. Představuje se jako Jan Benda a Radim by ho měl znát. Nepamatuje si ho, nebo si ho nechce pamatovat?

libanky_hrebejk_2

Ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy

V kontextu české kinematografie mají Líbánky neobyčejné kouzlo, které vyplývá ze zručné filmařské techniky evropského formátu a dovednosti pracovat s materiálem autenticky, aby se nezvrhl v křečovité pitvoření komediální nátury českých filmů. Dobrým znamením je už práce s dětskými protagonisty, kteří ani na chvíli nenabourávají filmovou realitu a dokážou být přirození svému věku.

Tragikomika zůstává mimo žánrový dosah Líbánek a tvůrčí duo se pouští do další studie vztahů, v níž se odkrývají skutečnosti z historie blízkých, o nichž jejich okolí nevědělo. Tento proces získává na rozdíl od dvou zmíněných filmů zvláštní rozměr tím, že je zasazen do svatebního dne, chvíle, kdy dva lidé závazně spojují své životní cesty. Očekává se, že takové rozhodnutí, obzvlášť v dnešní svobodné společnosti, která manželským svazkům dvakrát nepřeje, bude podepřeno důvěrou, otevřeností a znalostí toho druhého v páru.

Hřebejkův film idylickou představu zdatně narušuje, vypomáhá si sice náhodou, ale dramaturgicky čistou a plynulou, která je stejně normální jako jakékoli náhody v našich životech. Nicméně „největší den pro každou ženu“ se postupně, ani ne tolik činy jakou houstnoucí atmosférou a nepříjemným pocit nepatřičnosti, mění v zásadní odhalení.

libanky_hrebejk_3

Večer oslava, ráno poprava

V Hřebejkově podání mají scény pravdy na světle boží vždycky podobu herecké příležitosti – v Kawasakiho růži třeba pro Chudíka, zde pro Jiřího Černé, dosud spíš vedlejší persónu české kinematografie, s níž Hřebejk pracoval třeba na předešlém díle Odpad-město-smrt. Jeden dlouhý záběr, jeden dlouhý monolog a potřeba uhrát rozmanitou plejádu pocitů i schopnost přesvědčit diváka, že jen nepředříkává dlouhý, memorovaný text.

U Černého se poněkud tře herecké pátrání po průměrném homosexuálovi a jeho citlivé pojetí ve scénář, což má za následek, že když se pustí do obšírnějších úvah (mj. jak se rodí Hitlerové), celkové přirozenost díla začne upadat. U ostatních postav se přitom podobná věc nestane.

Sama o sobě by scéna monologické výpovědi byla v zásadě dobrá, obejde se bez flashbacků a pomocných montážních postupů a vše nechává na herci. Navíc jsou Líbánky vystavěny jako vrstvení jednoho postoje proti druhému, z nějž není pragmaticky stoprocentně jasné, která ze dvou konfliktních stran nelže. Nicméně snímek obsahuje spoustu drobných epizod, dovolujících vyvozovat, jestli má novomanžel černé svědomí, nebo jestli se na hostinu vetřel magor. Oproti Nevinnosti, v níž závěrečná montáž měla význam nové informace, je závěrečný dovětek Líbánek zbytečnou úlitbou zmatenému divákovi, který chce mít jistotu.

libanky_hrebejk_4

Ušpiněná svatba

Snímek doprovází i podpůrné symbolické motivy, z nichž nejpatrnější je využití barev. Svatba vždy oděná v běloskvoucí bílé barvě, nevinné a otevřené budoucnosti jako nepopsaný papír, je narušena přítomností cizího elementu, černovlasého s černými obroučky brýlí a komplet tmavým oblečením, který jako uhlík postupně umazává zdánlivou čistotu. Na úvod máme veselé motivy kolony aut v slunném jitru směřující ke kostelu, ale jak ubíhá den a slunce se kloní k západu a přichází noc a s ní temno, situace se víc a víc vyostřuje, ale pravda vyjde najevo druhý den, stejně jako ráno bývá moudřejší večera.

Do toho se k hlavní dějové linii připlétají příbuzné motivy, které ilustrují život v manželství i vztahy v rodinách. Dílo se obešlo bez klišé jednoduchých komediích, v nichž si lidé stěžují, na manželku, děti a všechen stres a závidí svobodnému kamarádovi. Hřebejk s Jarchovským si vybírají drobné detaily, které rozšiřují pocitové spektrum. Hlavní zdroj námětů tvoří sestra nevěsty, která se svatby účastní se svým nemožně snaživým mužem s přehnaným nadšením k alkoholu. Představují zároveň protizávaží ke krizi, která se roztáčí kolem Radima a Terezy.

libanky_hrebejk_5

Mohou být líbánky vůbec radostné?

Počáteční nadšení končí vystřízlivěním, ve kterém vztah prodělal zatěžkávací zkoušku a jeho budoucnost je vrtkavá a nejasná. Vydrží prstýnky novomanželů, nebo je čeká pád? Dovede incident z minulosti zpřetrhat vztah, nebo se stane jen vytěsňovanou součástí jejich životů a radost a štěstí nahradí denní rutina, v níž bude mít vždycky místo pochybnost o charakteru milovaného člověka? Filmy sice dovedou ponechat diváka v blaženém happy endu, jednom momentu, v němž protagonisté naleznou bod souladu, ale Líbánky jsou alespoň v této věci příjemně nejisté.

(7/10)

Adam Fiala