Recenze z Jednoho světa – Okamurovi, slum nebo dilda

0
9.3.2019 at 15:12  •  Posted in Festivaly, Recenze, Svět filmu by  •  0 Comments

Průběžně aktualizované recenze na dokumenty letošního festivalu Jeden svět.

 

Absurditou proti absurditě

V Texasu začal platit kontroverzní zákon, který umožňuje nošení zbraní i v univerzitních kampusech. V krátkometrážním filmu sledujeme, jak vznikla spontánní odezva na Facebooku, která se začala rychle šířit. Spočívala v hesle “Cocks not Glocks” (doslova přeloženo “péra, ne glocky”), přičemž studenti začali viditelně nosit pestrobarevná dilda (což je přestupek), aby tak ostatním dali najevo, že mnoha lidem opravdu není příjemné, že je povoleno nosit zbraně na kolejích či ve třídách. Stopáž filmu neumožňuje nějakou hlubší analýzu a zaměřuje se zejména na hlavní organizátorku, ale i na omezeném prostoru dokáže vyobrazit energii a zapálení, které iniciátorky mají.

   Tvůrci se nebojí ukázat i přešlap protagonistky, vytknout však můžeme absenci pohledu z druhé strany. Zbraně jsou v USA stále velmi diskutované téma, které vždy po nějaké střelbě nabude na intenzitě a poté pomalu vyčpí. Po poslední tragédii na Floridě je ale zřejmé, že tlak neustane. V únoru demokraté předložili návrh zákona zavádějícího bezpečnostní prověrky na všechny prodeje zbraní, byť na to, aby Trump změnil názor, nebude stačit ani to nejmacatější dildo.

(7/10)

 

Zapomenuté dcery Číny

Když koncem 70. let zavedla čínská vláda politiku jednoho dítěte, miliony rodin se ocitly v neřešitelných situacích. Děti byly odkládány do sirotčinců, ale v horším případě i usmrcovány. V rurálních oblastech bylo možné po první dceři mít ještě jedno dítě. Když se tak Fengxia narodí jako druhorozená dcera, je odložena v naději, že se rodině narodí chlapec. Muž jakožto symbol síly, který bude celý život manuálně pracovat a později se postará o stárnoucí rodiče, což je v Číně absolutní povinností vyplývající nejen z nedostatečného penzijního systému, ale také z hluboce zakotvené úcty ke starším (například celý život prarodičům vykáte). Tvůrcům se zde podařilo zachytit co do zvratů výjimečně pestrý příběh ženy, která hledá své biologické rodiče skrze dobrovolnickou organizaci.

   Nečekaně otevřený dialog mezi adoptivním a biologickým otcem, kteří po oslavách Nového roku sdílejí jednu postel, je tím nejjímavějším a zároveň nejbolestivějším, co jsem za dlouho dobu viděla – a pasáži nechybí ani humor. Filmaři nikoho netlačí k detailním zpovědím, byť je zřejmé, že sami protagonisté cítí, že když je kamera pozoruje, je třeba něco říci, což je občas zjevné. Technicky se jedná o solidně zvládnutý dokument, který se nesnaží být sociologickou sondou do čínské společnosti, neboť se nedozvíme nic o současné situaci (muži mají problém si najít partnerku, protože zkrátka nejsou) a bokem zůstává i postoj vlády k aktivitám neziskovek (film se v Číně promítat smí) či rozbor toho, proč se politika v posledních letech změnila (pokud jsou vaši rodiče jedináčci, můžete mít děti dvě, vše se ale liší včetně trestů provincie od provincie).

   Tato témata se rozebírala s režisérem Hai Du po skončení filmu. Ocenit je třeba také fakt, že ač je tematika dosti depresivní a převažují příběhy spíš smutné než šťastné (jen minimum rodin se shledá), tak v tomto případě se nejedná o žádné “misery porn”, ale příběh, který dává určitou naději. Těžko si však dnešní Evropan může představit, co protagonistka zažívá a jak se cítí, když si s matkou kvůli jazykové bariéře nemůže pohovořit ani o jídle, natož o podstatných tématech. Emoce tak vycítíme z mimiky a stydlivých objetí. Jak nestandardní z dnešního pohledu onen zavedený systém byl, nejlépe popíše syn hlavní postavy, který jej vůbec nechápe. Dodám osobní poznatek. Mluvila jsem s řadou Číňanů kolem třicítky, kteří si už na nařízení vlády zvykli, a propaganda se pro ně stala normou natolik, že ani oni – konkrétně příslušníci vyšší střední třídy, nechtějí mít druhé dítě… Uvidíme, jestli bude nová generace jiná.

(8.5/10)

 

Český žurnál: Bratři Okamurovi

Známé heslo “rodina je základ státu” je motiv pro sondu do rodiny, která se politicky názorově rozchází – přesto, jak ukazuje dokument, usiluje o dialog. Rodina v tomto případě funguje jako model komunity, ve které žijeme. Jak po projekci řekl režisér Filip Remunda, jeho cílem je právě na rozepřích mezi dvěma bratry Okamurovými, které se dostaly do mediálního prostoru a jsou veřejně známé, ukázat současné neshody mezi lidmi, nebo celými společenskými skupinami – národy. Nejen v České republice, ale v celé Evropě. Portrét tří bratří zaznamenal snímek se souhlasem dvou z nich – Tomio Okamura, mediálně nejznámější ze sourozenců, s natáčením nesouhlasil, a film tak pracuje pouze s jeho videi z Facebooku a dvěma pokusy Remundy a štábu požádat jej o rozhovor. Tomio se ohrazuje proti tomu, že žádost o rozhovor probíhá se zapnutou kamerou a tuto praxi kritizuje. Remunda po projekci namítal, že na to má u politika právo. Absence jedné z hlavních postav je pro dokument podle mě zásadní – přináší tak jasně deklarovaný politicko-hodnotový postoj.

   Remunda divákům vysvětloval, že se k Tomiovi nepodařilo dostat ani přes architekta a nově i děkana liberecké technické univerzity Osamua Okamury, se kterým se místopředseda Poslanecké sněmovny České republiky stýká – na rozdíl od nejstaršího bratra. Kamera nám ukáže nejvíc soukromí právě Josefa Hayata Okamuru, otce pěti dětí a kandidáta lidovců do Evropského parlamentu. Sledujeme jeho politickou agitaci, která se ve veřejném prostoru setkává s odporem voličů jeho bratra, a také ochotu diskutovat. To se mi zdá jako hlavní myšlenka, která se nese celým filmem: dialog jako podstata demokracie. Společnost je stále více různorodá, jak si tedy zůstat bezpečně blízko? Hledat cesty, jak vést dialog s politickým oponentem, nechápat svět černobíle. Takový přeci není a jak řekl Osamu: “Tomio může být české společnosti prospěšný a přinést změnu k lepšímu.”

(7/10)

 

Iluze

Maďarsko 2018 nebo spíš Maďarsko 18+? Režisérka Kateřina Turečková z publika na hodinu vytvořila hráče počítačové hry, její ovládání si ale ponechala. Český soutěžní snímek z produkce FAMU je formálně inovativní a obrazy ze hry doplňuje obrazy maďarské každodennosti. Hra začíná nákupem toaleťáku, který doprovází výpověď matky, která se podivuje nad tím, co všechno zmizelo z výuky její dcery.

   Pokračujeme čutáním do míče a slyšíme o drahých fotbalových stadionech. Všichni mají rádi fotbal! Bonusem pro dobré hráče je odměna v podobě videozáznamu mladičkého Viktora Orbána (současného premiéra Maďarska, šéfa strany Fidesz, která má v parlamentu ústavní většinu). Orbán vypráví o svém násilnickém otci a tvrdí, že bude studovat teorii státu. Orbánovu roli v průběhu hry dešifruje umělec, filmař nebo student ze zavřené univerzity: To si nedovolili ani komunisti,“ říká jeden z mužů ve chvíli, kdy vidíme obrazy desítek tisíc demonstrantů v ulicích Budapešti. Anger level 100. Simulace už začala a nemá konec.

(7.5/10)

 

Kibera: Příběh slumu

V minulých letech se jedním ze způsobů pro české filmaře, jak dosadit svou tvorbu do světového kontextu, stal průzkum za hranicí rodného státu. Dobře to ukázaly projekty s experimentálním zaměřením Iluze a Central Bus Station (obojí uváděno na Jednom světě), ale i vcelku konvenční Cirkus Rwanda. Kibera: Příběh slumu, celovečerní dokumentární debut Martina Páva, by se dal situovat kamsi do prostoru mezi zmíněnými třemi snímky. Jeho snaha postihnout prostředí slumů keňského Nairobi a postavy v neobvyklých obrazových kompozicích a bez vysvětlujícího komentáře jej odlišuje od povrchních zpravodajských relací.

   Na druhou stranu v díle najdeme publiku nápomocného průvodce v podobě místního fotografa a druhá polovina vyprávění zřetelně sleduje linii prezidentských voleb. Ty dopadnou proti vůli kiberských obyvatel a vedou k násilným protestům, jež se nicméně nevyrovnají tragédii po volbách roku 2007. I v těchto krušných chvílích se režisér pohybuje v ulicích a neohroženě sbírá další působivé záběry. V kontextu české tvorby a s přihlédnutím k tomu, že jde o autorský počin financovaný crowdfundingovou kampaní, se jedná o výrazný úspěch. Třebaže může rozvolněná struktura filmu působit nudně, nebyl to případ publika festivalu v Jihlavě, kde Kibera minulý rok obdržela Cenu diváků.

(6/10)

 

Nerovná jízda

Hluboce osobní dokument debutujícího režiséra Binga Liua vznikl z dvanácti let záznamů v americkém městečku Rockford. Autor byl od mládí součástí místní skaterské komunity a jeho původní záměr bylo natáčet experimentální videa kousků jeho přátel. Projekt se ale časem vyvinul v ohromně pozornou studii nelehkých poměrů, které Liu a jeho bližní v Rockfordu zažili a zažívají. Nerovná jízda se zaměřuje na trojici postav (jednou z nich je sám režisér) a společenské a kulturní prostředí, které předurčuje jejich počínání. Mladickou nerozvážnost střídá dospělý život – zaměstnání, stěhování či rodina a videozáznamy skejťáckých dobrodružství zůstávají jen melancholickou vzpomínkou.

   Ačkoli důraz vyprávění zůstává na třech přátelích, výpovědi jejich rodičů a partnerek zpravují o šrámech trojice, které si nechávají sami pro sebe. Film se takto zabývá tématy domácího násilí i rasismu a své protagonisty s poznatky postupně konfrontuje. V závěru dospívá k ohromně katarznímu vyvrcholení – Liu k tomu dospívá i za přispění suverénního řemesla, zejména jeho montážní um ho předurčuje k dalším mimořádným projektům.  

(9/10)

 

Foto: Jeden svět

Přečteno: 145x

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Jeden svět zkoumá podoby identity v 21. století

Jaké filmy nabídne další ročník lidskoprávního festivalu Jeden svět?    Identita a její různé podoby v globalizovaném světě 21. století...

Zavřít