Jamal stojí před otázkou za dvacet milionů rupií v soutěži Chcete být milionářem?. Celá Indie nyní sedí u televizních obrazovek a čeká, jestli mladík uhodne i poslední otázkou. Jemu se přitom honí hlavou úplně jiné věci. Jako láska…
Celý film je vlastně určitou reinkarnací amerického snu, mohli bychom to nazvat indickým snem, jehož podstata tkví v tom sehnat tolik peněz, aby člověk přestal být svázaný brutalitou a bídou tohoto světa a mohl se odstěhovat, inu třeba do Ameriky. To je nepodstatné. Důležité je, a celkem trefně k tomu směřuje jedna ze začátečních otázek v soutěži, ve které má Jamal uhodnout motto z národního znaku Indie. Jedna z variant je: Peníze vítězí. Přestože postup do dalšího kola by mu výběr této odpovědi nezajistil, ve své podstatě je nejpravdivější ze všech zmíněných. V tomto přelidněném místě jsou peníze to jediné, co vám zajistí svobodu. Za zmínku stojí, že ačkoliv se film zakládá na knižní předloze dle Vikase Swarupa, v mnoha ohledech se od ní odklání. Tohle ovšem posuzovat nebudu.
Jamal toho v životě zažil hodně. Možná ne tolik, co ostatní jeho kolegové ze slumu, avšak život se s klukem ze slumu nikdy nemazlí. Vyrůstal se svým bratrem, matka jim zemřela, když byli ještě malí. Prošli si táborem pro žebráky a procestovali kus Indie na střechách vlaků. Už od dětství zaujímá v jeho životě důležité místo jedna dívka – Latika. Po letech, kdy se neviděli kvůli složité situaci, se znovu potkávají, aby se znovu rozešli. Jamalovi ale nedá spát. Zúčastní se proto soutěže Chcete být milionářem?, která je v té době neuvěřitelně populární. Doufá, že se bude Latika dívat. Doufá, že šťastně skončí v jeho náručí. Je to ale vůbec možné, když patří bohatému obchodníkovi? Jamal nikdy nestudoval školu, neví ani přesné složení tripeptidu, ani učení starověkých filozofů, natožpak dějiny USA. Jak je tedy možné, že se propracovává jednu otázku za druhou? Podvádí, nebo je to jeho osud?
Každý znalec filmů tuší, že by se podobný námět mohl velmi snadno zvrtnout v kýčovitou naivní pohádku. Jen díky Danny Boylovi se tak však nestává, nicméně si tenhle přívlastek nese hluboko ve svém srdci, které je otevřeno divákovi. Ale pozor, emoce se drží na přijatelné úrovni – nekoná se ani hollywoodský kýč ani bollywoodské šílenství. Snad díky tomu, že Boyle je Brit a jejich čaj o páté je značně suchou záležitostí. Je až neuvěřitelně smutné sledovat, jak je ten klučina ze slumů svou snahou dojemný. Kdyby ten film nebyl tak dobrý jako celek a my neznali jeho příběh, každý by se mu asi vysmál. Takhle nám ale nezbývá než mu fandit, jako by to byl vás nejlepší kamarád, protože víte, že si zaslouží dojít šťastného shledání se svou láskou.
Po technické stránce je Boyleův rukopis nezaměnitelný, protože se nespokojuje s klasickým standardem (jako vždy). Střih i kamera patří k tomu nejpozoruhodnějšímu za poslední dobu, ale zároveň nejsou tyto aspekty samoúčelné a už vůbec si film nekradou pro sebe, jen ho dokážou svým způsobem rozpohybovat, dát mu šťávu a nepolevující energii. S kameramanem Anthony Dod Mantlem už pracoval na své vizi postapokalyptického světa, ve kterém se rozšířil virus měnící lidi na zombie. Přesto tato práce mnohem víc upomíná Boyleův poslední film – sci-fi horor Sunshine, ve kterém stál za kamerou Alwin H. Kuchler. Nevšední kamerové pohledy vytváří obrazově poutavé výjevy stavící na výrazné barevné a tím pádem i kosmetické kompozici. Když si uvědomíme, že Indie nabízí v barvách skutečně symbolickou národní identitu, vidíme v tom jeden z prvků, které Boyle při své návštěvě Asie využil a kterým odkazuje na bollywoodskou kinematografii. Střih pak vyniká jak při zintenzivnění scén samotných, tak hlavně při jejich propojování v celé konstrukci životního příběhu, do které se promítá soutěžní pořad. Nemluvě o tom, že většina děje se odehrává ještě v další časové rovině výslechu na policejní stanici. Možnost pohrát si se střihem tedy využívá maximálně, aby dosáhl kompaktního zážitku. Každé odpovědi na soutěžní otázku předchází osvětlující pozadí. Díky této kombinaci televizního klání a flashbacků dosahuje Boyle toho, že příběhu může dát zajímavý styl vyprávění namísto klasického životopisného snímku a skrze pohledy do Jamalovy minulosti odhaluje i smrduté hrůzy Indie.
V této souvislosti si vzpomínám na názor, že film idealizuje život v Indii, a musím tomu silně oponovat. Tenhle film není nudný cestopisný dokument ani sociologická studie, proto není možné nepracovat s určitou filmovou nadsázkou (ani filmy odehrávající se na západě nejsou tak úplně reálné), ale je-li divák pozorný a vnímavý, všimne si řady velkých problémů, před kterými film oči nezavírá. Tím skoro oponuje běžné bollywoodské kinematografii, která je naopak plně idealizovaný svět zpěvu a tance. Film rozhodně není příliš uhlazený, nicméně není možné pochytit všechno a film jako takový o tom přímo není, ale i z toho, co film nabídnul, si moudrý člověk odnese vědomý pocit hořkosti, jak někteří lidé musí žít. Díky časovému rozpětí filmu navíc pěkně ukazuje proměny Indie, které je předpovídáno stát se v budoucnosti důležitým světovým hráčem. V době Jamalova dětství jsou všude v okolí pouze slumy. Když vyroste, na těch místech stojí nebo se staví moderní luxusní mrakodrapy. Slumy tu jsou a budou ale pořád.
Minulý víkend si Danny Boyle spolu se svými hvězdami z chatrče došel pro osm Oscarů, což je na takový film nevídané číslo. Kromě ocenění za hudbu a píseň, které jako jedny z mály nepředstavují nic výjimečného, s výsledky v rámci možností souhlasím. Říkám to proto, že nějak nedokážu pochopit, že se Američanům vize indického světa očima britského režiséra, která je pořád a jen o velkém snu lásku, tak hrozně líbila. Možná že jim ekonomická krize zatemnila uvažování. Neříkám tím, že je film špatný, mně osobně se líbil, ale úspěch a obliba Slumdoga mě zaráží ještě víc než půlmiliardový úspěch komplexní nekomiksové kriminálky o šílenci, který polemizuje o dobru a zlu (ano, narážím na Temného rytíře).
Závěr
Indický sen o tom, jak se dostat ze špíny slumů, si Jamal přeměnil v cíl získat svou životní lásku a dostat se ze špíny slumů. Skutečnost, že většina napětí pramení jen z hloupé televizní soutěže, je výsměchem všem režisérům, kteří nedovedou vytvořit napětí ani velkými, emocemi nabitými a tragickými scénami. Závěrečné titulky jsou pak vymodelovány jako pocta Bollywoodu – tanec a Oscarem oceněná píseň Jai-Ho. Tato scéna vůbec nesouvisí s filmem, takže se nebojte nějakého razantního narušení příběhu východním větrem.
