Nabídka oscarových titulů v našich kinech je téměř u konce a jako jeden z posledních přichází vedle Spielbergova Válečného koně i herecký retrosnímek, v němž v hlavních rolích figuruje Michelle Williams a Kenneth Branagh. Stojí za to tento týden prožít s Marilyn Monroe?
Propagační materiály, plakáty, trailery a kritické citace nového snímku Můj týden s Marilyn už předem diváka přesvědčují k tomu, že do kin přichází životopisný snímek o jednom z největších sexsymbolů amerického showbyznysu (jakkoli je pojem „sexsymbol“ v dnešní době zprofanován). Herečka známá hlavně ze snímků jako Slaměný vdovec (1955), kultovní převlekové komedie Někdo to rád horké (1959) či trpkých Mustangů (1961) za sebou měla bohatou historii plnou skandálů, rozvodů, problémů s drogami a alkoholem, úspěchů a neúspěchů ve filmovém průmyslu, že by to vystačilo na dva samostatné životopisy. Jenže tady se pod roušku nejznámějších událostí, které formovaly tuto hvězdu, nepodíváme – jak už námět napovídá, žádný faktografický průřez životem osobnosti jako například v letošním J. Edgarovi (2011) Clinta Eastwooda nás nečeká. Kdo je bystřejší a prokoukne název filmu, možná mu dojde, že o samotné Marilyn tady dostane jen opravdu malý výňatek. A možná také, že ústřední postavou filmu bude úplně někdo jiný.
Což je tak docela pravda – hledisko diváka je omezeno na idealistického mladého filmového nadšence Colina Clarka (Eddie Redmayne), který od útlého dětství sní o tom, že bude moci pracovat u filmu. Když mu jeho rodiče (jeho otec je mimochodem uznávaný anglický historik Sir Lawrence Clark) dohodí práci na natáčení nového filmu s Laurencem Olivierem (Kenneth Branagh), je štěstím bez sebe a vůbec mu nevadí, že bude na place chodit jen pro kafe a dostávat zaplaceno přátelským poplácáváním na zádech. Když na natáčení dojede i světoznámá hvězda Marilyn Monroe (Michelle Williams), Colin jejímu nakažlivému půvabu ihned podlehne, což se stává hlavním tématem snímku. Nakonec ani tak nejde o vzpomínku na problematickou produkci filmu Princ a tanečnice, ale o krátký románek, který mezi sebou prožije řadový obyvatel zeměkoule a herecká bohyně, jež dosud zastupovala místo jen v hrdinových nejtajnějších představách. Samotný Clark (který se mimo jiné později stal režisérem dokumentů) na motivy tohoto „týdne, který mu změnil život“ napsal knihu The Prince, the Showgirl and Me o samotném natáčení Prince a tanečnice (1957) a později její pokračování, které nese stejný název jako film, který nyní přichází do kin. V něm, jak jinak, do detailu rozpitvává jeho krátký románek s filmovou hvězdou, což čtenáře zajímá jistě více.
Stejně jako diváky. Filmový fanoušek by jistě stál více o to, podívat se pod pokličku natáčení hereččiných známějších kousků, než na komedii, kterou můžeme dnes považovat za (pod)průměrnou historickou taškařici, na níž se na úkor lepších titulů usadila tučná vrstva prachu. Pro normálního diváka zase bude nejspíš lákavější prožít zasněnou romanci než se zaobírat produkčním zázemím výroby filmu. V obou případech jde však o dvě linie snímku, které nevedou k žádnému závěrečnému klimaxu – prostě jen skončí a doplní je povinné faktografické titulky na konci. První půle přitom platí za velmi svižnou exkurzi do filmového zákulisí, kde se opět jakýmsi způsobem reflektují kinematografické praktiky daného historického období. Jako v případě Huga a jeho velkého objevu, jenž se zabýval samotnými počátky filmu, nebo němého The Artista, který se vyrovnával s přechodem na zvukový film, ale byl dobově nepřesný, jde o velmi zjednodušenou a divácky přístupnou verzi toho, jak kdysi natáčení skutečně probíhalo. Nejde o tak sofistikované pojetí jako například u „filmu o filmu ve filmu“ Americká noc (1973) Francoise Truffauta, které ukazovalo náročnost natáčecího procesu a současné lásky k němu. Společné rysy sice oba snímky nesou (například scéna nekonečného opakování záběru, kde si Marilyn není schopna zapamatovat text, nepřímo připomene popletenou Valentinu Cortese), ale v našem případě jde spíš o pouhý náčrtek, který slouží jako předehra k hlavní linii snímku.
Tou je, jak už bylo zmíněno, romance. Její struktura není však tak chytře vpasována do příběhu mladého stážisty (vlastně třetího asistenta režie), aby dokázala více zaujmout než na poli průměrné romantické zápletky. Dokáži si představit negativnější podtóny snímku, které nám ukazují ničivou sílu hvězd, které dokáží hýbat s natáčením i s jejími samotnými představiteli, a jejich směřování do tragického konce. Vidím také paralely mezi osobním životem hlavního představitele a příběhem, jehož natáčení se účastní. Nic z toho tady však není – přibližně v půlce se snímek přehoupne do romantického „módu“, z kterého již tušíte, že nemůže dopadnout dobře. Vlastně nedopadne ani nijak (pokud to nepovažujete za spoiler) – hrdinové si užijí pár dní nezávazného blbnutí, které není moc ukotveno v realitě (zajímalo by mě, zda by mohla hvězda Marilyna formátu jen tak nezávazně pobíhat polonahá po louce), a pak prostě skončí bez výraznějšího vyznění. To by ani tak moc nevadilo, kdyby to alespoň bylo natočeno jinak než tak vážným a osudovým způsobem, který z této průhledné romance činí více, než ve skutečnosti je. Čili jednoduchou báchorkou o tom, jaké by to bylo, kdybychom poznali svou oblíbenou hvězdu. Režijní pojetí debutanta Simona Curtise, který se dosud pohyboval jen na televizním poli, uhýbá jakýmkoliv tématům nad rámec příběhu a svůj snímek zpracovává tím nejklasičtějším („nechci udělat nikde chybu, tak to natočím co nejvlídněji, abych nikoho neurazil“) způsobem, který rezignuje na propracovanější motivy a razí si jednoduchou sentimentální cestu.
Jak už bylo v perexu naznačeno, jedná se hlavně o herecký film. Role Marilyn Monroe jistě skýtá velkou výzvu a již na Oscara potřetí nominovaná Michelle Williams se s ní popasovala přímo výborně. Ve svém krátkém výstupu sice nemusí střídat mnoho hereckých poloh, když se film odehrává víceméně v jednom týdnu, ale i tak dokázala svou roli obohatit typickou image, kterou slavné herečce přiřknula média. Na jednu stranu tedy okouzlující sexsymbol s erotickým nábojem, který dokázal pouhým nadzvednutím sukénky pohnout davy, na druhou stranu odporná troska se sklony k alkoholismu a medikamentům všeho druhu. Její přítomnost vyvažuje Kenneth Branagh v roli shakespearovského herce Laurence Oliviera (teď už víme, proč ho hraje právě on), jenž oproti ní působí ušlechtilým a cílevědomým dojmem. Zároveň v sobě nese také kus tragiky, což je však důsledkem hlavně hereckého výkonu, ne režijního vedení. Kdo ví, co by se stalo, kdyby Můj týden s Marilyn režíroval sám Branagh, stejně jako Olivier Prince a večernici…
Obsazení ještě doplňuje herecká smetánka z britských ostrovů jako Judi Dench, Derek Jacobi (pamatujete si ho z Anonyma?), Toby Jones nebo Zoë Wanamaker (komu někoho připomíná, ať si vzpomene na hodiny létání s Harry Potterem). Titulnímu mladíkovi Eddiemu Radmaynovi v hlavní roli sekunduje i Emma Watson v roli kostymérky, s níž hlavní hrdina prožije krátký románek. A pak že Hermiona mimo HP hrát neumí!
Můj týden s Marilyn sice z plakátů vypadá na „oscarové“ umění (jakkoli tento pojem v posledních letech pozbyl smyslu), ale v podstatě se jedná o obdobu romantického dramatu (chtěl jsem napsat komedie, ale ta tam prostě není), kde se obyčejný člověk zaplete se známou hvězdou, tentokrát však ukotvené v realitě se skutečnými osobami. Na svůj původ se ale možná bere trochu vážně a bez nadhledu, i když by si jej samotná látka možná vyžadovala. Proto se můžeme domnívat, že na rozdíl od všeobecně přijímaného The Artista nebyl snímek ani nominován v hlavní kategorii. Kdo má však rád retro snímky, navíc ty, které oživují známé herecké hvězdy, nemůže si na čas strávený v přítomnosti MM stěžovat.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
