Nabarvené ptáče – Marhoulovo životní dílo?

14.9.2019 at 17:20  •  Posted in Recenze by

Očekávaná adaptace knižní předlohy chce zaujmout světové publikum.

 

   Filmová zdání mohou klamat, obzvláště pokud se ocitneme uprostřed mediálního šílenství české premiéry. Uvedení Nabarveného ptáčete v hlavní soutěži filmového festivalu v Benátkách, vyjádření tvůrců a styl prezentovaný v ukázkách mnohé připravil na smělou „artovku“ navazující na odkaz české nové vlny, případně obecně české kinematografie 60. let. Už jen v červnu vydaný krátký teaser podnítil velkohubé analýzy a obranné reakce na legitimitu přejímání z Démantů noci (1964) Jana Němce či Markéty Lazarové (1967) Františka Vláčila. Tápali jsme předčasně – díla české nové vlny jsou upomenuta v několika okamžicích, ale bez hlubší a promyšlené vazby a se současnými festivalovými snímky, které byly s Ptáčetem dávány do souvislostí (filmy Bély Tarra, Ida /2013/, Saulův syn /2016/), nemá počin režiséra Václava Marhoula takřka nic společného.

   Někteří z nás se stali obětí vyfabulovaného předpokladu, že dlouhé černobílé filmy musí být nesnesitelně pomalé zážitky točené v několikaminutových záběrech. Zde tomu tak skutečně není, s Nabarveným ptáčetem se dá v sedadle kinosálu zakusit relativní pohodlí. Marhoul ukazuje tvář schopného realizátora, tvrdohlavého producenta a zručného režiséra, ambiciózní umělecký výraz ale jeho počin neskýtá. Však za svou kariérou neprošel žádnou průpravnou lekcí současného festivalového artu a patrně se o něj moudře ani nesnaží. Ačkoli se Nabarvené ptáče délkou 169 minut, tématem, nemluvným protagonistou a upřednostněním klasického filmového materiálu vymyká středoevropskému mainstreamu, celkově jde o překvapivě čitelný kus. Marhoul si ve vyprávění většinou vystačí s explicitním vyzněním scén a svou adaptaci neoblažil mnoha jinotajnými motivy.

 

Mučitelé na mnoho způsobů

   Film je rozdělený do devíti kapitol nazvaných dle postav, které ústřední chlapec potkává na pouti válečnou krajinou. Strukturování je smysluplné, každá z figur se k hrdinovi staví odlišně a obohacuje ho o jinou zkušenost. Zpětně se nevyhneme porovnávání, v které společnosti chlapec zažil nejhorší příkoří, zda bylo potrestáno a jestli je příčinou nějaký životní postoj, fanatismus, šílenství nebo jen lidská krutost. Nejedná se zároveň o monotónní oslavu brutality, což je další mylný předpoklad vycházející ze sadistického obsahu Kosińského knihy.

   Návaznost kapitol je podstatně elegantnější než v románové předloze, přitom jsou dostatečně odlišené. Některé jsou tím přirozeně slabší („Lekh a Ludmila“ a „Labina“) a některé velmi dobré („Kněz a Garbos“ či „Miťka“). Rozmanitá povaha krátkých scén napříč dlouhým časovým obdobím, z kterých se kapitoly sestávají, pravidelně vzbuzuje pozornost. Nabarvené ptáče rozhodně neulpívá dlouze na jediném místě.

  Nepříjemné odosobnění funguje, zdaleka ne ale v míře odvážného experimentování s vlastnostmi média. Charakteristická je pro to práce kameramana Vladimíra Smutného, která se vyznačuje brilantními kompozičními a světelnými řešeními, ale pocit nezvyku vyvolá jen několik úhlů pohledu a velkých detailů. Marhoulův film nebuduje okázalý styl, naštěstí ale ani důležité poselství. V kontextu letošního festivalového trhu jde spíše o konzervativní dílo, které navíc stojí v naší kinematografii zcela ojediněle, a nedá se předpokládat, že by českým projektům jakkoli vyšlapalo tu vysněnou cestu. 

(7/10)

 

Jak to vidí Mary

Řada reakcí začíná oceněním Marhoulova neutuchajícího odhodlání snímek dotočit a pak přichází ono pověstné „ale“. Nemá asi příliš význam popisovat peripetie, kterými filmař musel projít, neboť nebyl jen režisérem, ale také producentem. Získat více než 100 milionů korun, což je v našich luzích a hájích opravdu hodně, se ukázalo jako téměř nadlidský úkol. Nekonečné roky shánění financí vyústily v úvěr, za který Marhoul ručí vlastním majetkem a bude jej teprve splácet.

   Bez diskuse se jedná o jeho životní dílo, které už nikdy nepřekoná, ať už rozpočtem, nebo délkou realizace. Papírově má snímek vše, co úspěšný nemainstreamový film potřebuje – známou literární předlohu, která je dodnes kontroverzní, zahraniční herce a uvedení v soutěži áčkového festivalu. K tomu lze připočíst černobílou 35mm kameru Smutného a hned jsme v očekávání dechberoucí artovky.

   Nabarvené ptáče je však natočeno natolik odtažitým způsobem, že jsem během něj necítila téměř žádné emoce. Nejde o to, že příběh postrádá klasickou gradaci nebo že by obsahoval ono pověstně nechutné násilí, protože oproti polské Volyni (2016) se jedná skoro o nevinnou podívanou. Nedokázal však vypiplané obrazy naplnit životem. Téma je potenciálně srdcervoucí, ale film jako by zůstal na půli cesty mezi standardním válečným dramatem a uměleckým snímkem. Záběry jsou nečekaně krátké, těch pár minut dialogů působí až rušivě. Režisér se nedokázal oprostit od filmového jazyka jednoznačnosti a přístupné symboliky.

   Už s Tobrukem však dokázal, že mistrně ovládá zvukovou složku. Vzhledem k tomu, že film nemá žádnou hudbu, je každičký výstřel či ruch slyšet o to víc. Herci jsou typově vybraní dobře, make-up a kostýmy jsou fantasticky propracované do nejmenšího detailu – ať už se na pár minut ukáže starý žárlivý mlynář, nebo umouněný vesničan.

   Je to po mnoha letech český film, za který se rozhodně nelze stydět a u nějž s klidem přijímáte zprávy, že se bude promítat na dalším světovém festivalu. Není však úplně ideální, když vás Marhoulův monolog o tom, jak za něj kamarád přes rok platil elektřinu a známá mu darovala všechny peníze, které měla, dojme mnohonásobně víc než putování chlapce válečnou krajinou…

(7/10)

 

Foto: Bioscop

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Nabarvené ptáče

Režie: Václav Marhoul; Scénář: Václav Marhoul

Hrají: Petr Kotlár, Harvey Keitel, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Julian Sands, Barry Pepper, Alexej Kravčenko, Udo Kier, Lech Dyblik a další

Žánr: drama; Země původu: Česko/Slovensko/Ukrajina; Stopáž: 169 minut

Premiéra: 12. září 2019