Nejhledanější muž – nezmizet v černé díře systému

6.9.2014 at 12:17 • Posted in Recenze by Adam Fiala

Politická hra o osud běžence i duši západní civilizace jako idol demokracie a svobody. Či zkrátka poutavost bez podbízivé akčnosti.

Je obdivuhodné, že člověk, který ve svých románech otevřel tajemný svět špionážních služeb dob studené války široké čtenářské obci, nezůstal ticho ani po pádu železné opony. Nyní už překročil osmdesátku a on dál ve svých knihách reflektuje situaci tajných služeb a geopolitických změn, jako by byl mladý čiperný spisovatel. John le Carré, který většinu svého know how nabral v autentickém zaměstnání u britské rozvědky, v roce 2008 vydal také knihu Nejhledanější muž, která se stala po druhé za krátkou dobu námětem pro oduševnělý politický thriller, na nichž se konstituují slibní režiséři.

Švédi a Nizozemci si rozumějí s britským autorem

V roce 2011 natočil adaptaci Jeden musí z kola ven Tomas Alfredson, který ze své švédské domoviny udělal velké haló s upírským dramatem Ať vejde ten pravý a do budoucna se od něj můžeme těšit na první filmovou adaptaci detektivních příběhu Jo Nesboa. Tato Le Carrého kniha pochází už z roku 1974 a snad i proto vzdorovala svůdnému trendu požadované kinetiky, která i politické thrillery přetváří v blízké sourozence akčních hororů (ve smyslu formální stránky, naštěstí).

V letošním roce se rozloučení s hereckým velikánem Philipem Seymourem Hoffmanem odbylo v podobně vážném, klidném a soustředěném adaptačním duchu. Na rytmice Nejhledanějšího muže bude mít podíl kromě autora knihy i režisér Anton Corbijn, kterého stále ovlivňuje, že svět showbyznysu objevoval přes hledáček fotoaparátu. Od čistě profesionálního fotografa přešel nejprve k hudebním videoklipům, ale i dva jeho celovečerní filmy mají kromě přirozeného citu pro vytříbenou kompozici rovněž náběh napodobovat strnulost fotografie, v níž rozhoduje výpověď a estetika nad akční zběsilostí současné kinematografie.

Zastavení u fotografie

Zatímco v případě snímků Control a Američan bylo pro Corbijna překážkou ve vytvoření vyváženého filmového díla nedostatečné zázemí ve scénáři, právě literární materiál nesoucí podpis zkušeného stavitele hutných příběhů mu pomohl vyzdvihnout se nad kritiku vyprázdněnosti jeho předešlé režijní práce. Rozvíjí se zde přitom děj, který v sobě nese stigma světa po jedenáctém září, což nezahrnuje pouze nově objeveného nepřítele Západu, ale mimo to i zpřítomnění poststrukturálních tezí, kvůli kterým je těžké chápat, co se děje a jaké jsou příčiny a výsledky.

Vysoká hra tajných služeb je situována do prostředí hamburských přístavů, které Corbijnově fotografické duši skýtají mnoho příležitostí, jak filmu propůjčit unikátní architektonickou výpravu, kterou snímal Hillcoatův oblíbený kameraman Benoît Delhomme. Nalezli přitom společnou řeč, díky níž není snímek postavený na sebestředné vizuální stránce, která by okrádala film o duši. Žádný zbytečný manýrismus, Corbijn vede snímek více k pragmatickému pojetí, nikoli vzdálené podstatě špionážního tématu, které je v le Carréově případě středobodem.

Zapomenutá ctnost pomalosti

Scénář připravil Andrew Bovell, před nímž by soudný divák mohl mít obavu, protože při svém posledním, čtyři roky starém angažmá neudělal nic proto, aby Na hraně temnoty s Melem Gibsonem nebylo pořádnou katastrofou, a to i přičiněním nesnesitelně laxního příběhu. V případě Nejhledanějšího muže padlo rozhodnutí více soustředit pozornost na prostředí špionážních služeb, jejich různé národní větve a vzájemné spory o kompetence, kdežto le Carré rozjížděl příběh za přítomnosti ústřední figury Issy Karpova, čečenského imigranta s nálepkou teroristy.

Issa tudíž může delší dobu zůstat nejasnou postavou, která skutečně může znamenat hrozbu pro bezpečnost veřejnosti, ale stejně tak může dělat jen módní ikonu pro bezdomovecké kolegy. Do Hamburku přichází z vod přímořského ústí Labe, zarostlý jak Usáma bin Ládin a s podivným kontaktem na místního bankéře. Jeho nepřítelem se zjevně stává Günther, vedoucí skupiny tajné jednotky, která vyhodnocuje nebezpečí a provádí sledování, infiltrace a nezbytná silová řešení zcela mimo záznam.

Bez politické příslušnosti

Snímek se vzdává konkrétní politické angažovanosti, nezdržuje se totiž tím každého činitele ve složitém prostředí tajných služeb otitulovat. Jednotlivé strany konfliktu jsou sice srozumitelně představeny, ale zůstává jim vlastní nejednoznačnost ve struktuře chodu světa. Není tak možné vnímat způsob práce s potenciálními teroristy v západním světě jako konkrétní ukázku vycházející ze skutečnosti. Mísí se tu Američany s Němci a těžké je už určit zařazení Güntherovy skupiny, když ji vede Američan Philip Seymour Hoffman, ale má německé jméno a německý tým. Simplifikuje se nám z toho soupeření Güntherových lidí a zbylých rozvědek.

Když nic jiného, alespoň tím vzniká dost času sledovat počínání Günthera a jeho skupinu. Postupně se proměňují z pozice jedné z mnoha bezpečnostních složek, která je stejně nemilosrdná k lidským právům jako jiné. Jejich výsledná image vypadá jako snaživé uskupení s lidskou tváří, které sice může používat místy drsné metody, ale nechovají se s chladným odstupem systémových byrokratů, pro něž je člověk jen spisem ve složce. Místo boje s potenciální teroristickou hrozbou se stávají minimální zárukou morální odpovědnosti, která se nakonec snaží podílet na záchraně jedinců, aby se nezměnili v odškrtnou položku seznamu na cestu do zapomnění černé díry systému.

Poklona mistru Hoffmanovi

V každém ohledu se film značně liší od jakýchkoli akčních thrillerů, zachovává si chladnou hlavu a buduje napětí z vyčkávání, které je jen zdánlivě nezáživné, a obchází i zájmy kriminální líbivosti, kvůli které vyžaduje koncentraci, jež není jednoduše stimulována nějakou tou vraždou a přehlídkou policejní síly. Poklidně vyjednává a předkládá spřádající se plán, který v jeden moment Günther prezentuje na metodě o rybaření, při němž na každou další větší kořist můžeme chytit ještě o kus větší.

Na diváky si připravili tvůrci návnadu v podobě skvělého hereckého obsazení. Hoffman by se svým pršipláštěm a osamělou křižáckou cestou za spravedlivějším a ohleduplnějším světem tajných služeb skvěle ztvárnil i lidovější příběh o drsném noirovém detektivovi. Avšak kvůli předčasnému úmrtí se naplnění takové vize nedočkáme. Lehkost, s níž sálá Güntherovo charisma, je přitom málem okouzlující. Podobnou radost vzbuzuje Willem Dafoe jako bankéř, který tak s Dafoeovou přirozenou zlovolností vzbuzuje rychlý zájem a otázky ohledně jeho pozitivní/negativní role ve filmu. Ženskou opozici zajistily Rachel McAdams jako právnička sociálních případů Annabel a Robin Wright, která ve svém přísném kostýmků a smrtelně vážných černých vlasech zastupuje americké zájmy.

Aby se film přeci jen vyhnul dynamickým výkyvům, jež by hrály v neprospěch díla, přirozeně v sobě zahrnuje několik zcela výjimečně poutavých scén, v nichž se postavy střetávají a vedou pozoruhodnou konverzaci o své profesi nebo obecném stylu politických vztahů. Vzrušení však vzbuzuje tím, co všechno zůstává viset v hutné atmosféře a že si nevypomáhá jednoduchými klišé, na jejichž odhalení by nebylo třeba žádných špionů.

(8/10)

About
Latest Posts

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.

Nejhledanější muž – nezmizet v černé díře systému