Nejhrozivější filmový mimozemšťan dostal další možnost děsit diváky po celém světě.
Vetřelčí sága dosud oficiálně čítala celkem šest snímků (série Vetřelec vs. Predátor stojí samostatně). Původní tetralogie vznikla mezi roky 1979 až 1997 a její hlavní lidskou postavou byla Ellen Ripleyová v podání Sigourney Weaverové. V letech 2012 a 2017 pak navázala dvojice prequelů Prometheus a Vetřelec: Covenant, které zrežíroval autor prvního dílu Ridley Scott. Nyní přichází hororový specialista Fede Álvarez (Dívka v pavoučí síti /2018/) s novými postavami a příběhem zasazeným chronologicky mezi Scottův originál a pokračování Jamese Camerona z roku 1986.
Děj začíná ve chvíli, kdy se dívka Rain (Cailee Spaenyová) s androidem Andym (David Jonsson) připojí ke skupině mladých kolonizátorů, kteří chtějí uniknout z dosahu mocné společnosti Weyland-Yutani. Společně se vydávají k opuštěné vesmírné stanici, na níž by se mělo nacházet zařízení, bez něhož se jejich dlouhá a náročná cesta neobejde. Během průzkumu stanice však narazí na neznámou a smrtelně nebezpečnou formu života.
Nejsnazší cesta ze slepé uličky
Pokud se podíváme na jádro všech vetřelčích příběhů, najdeme jednoduchý koncept. Skupina lidských (a androidích) hrdinů se ocitá v uzavřeném prostoru (vesmírná loď či stanice, opuštěná planeta a podobně), v němž se nachází i titulní nestvůra (popřípadě některá z jejích alternativ), která postavy postupně likviduje. S tímto tradičním modelem survival hororu pracují všechny snímky série.
Pouze Cameronovi Vetřelci však dodnes představují sequel, který na revoluční jedničku dokázal navázat po všech stránkách výtečně. Nenásilně rozvinul mytologii okolo tajemného monstra, chytře zvětšil měřítko, ale hlavně posunul film žánrově a stylisticky – z pomalého komorního hororu udělal akčně laděný velkofilm, v kterém místo obyčejných dělníků o přežití usilují špičkově vycvičení mariňáci s nejmodernějšími zbraněmi. Jeden žánrotvorný titul tak zapříčinil vznik druhého. Následující čtyři snímky se sice také snažily přijít s různými způsoby ozvláštnění, byly ale buď málo originální a významné pro žánr(y) i samotnou ságu (Vetřelec³ /1992/ a Vetřelec: Vzkříšení /1997/), nebo nezvládnuté ve svých přemrštěných ambicích (oba prequely).
Po kontroverzně přijatém duu Prometheus a Vetřelec: Covenant, v nichž Scott prozkoumal původ děsivých xenomorfů, se studio Disney, aktuální vlastník práv na danou značku, poměrně logicky uchýlilo k cestě nejmenšího odporu v podobě navrácení legendární série k jejím kořenům. Konkrétně k duchu prvního (a částečně i druhého) dílu. Podobnou strategii ostatně studio zvolilo před devíti lety v případě sedmé epizody Star Wars: Síla se probouzí (2015), která byla velkou měrou recyklací původní Nové naděje (1977). Vzhledem k tehdejším spokojeným ohlasům a tržbám ve výši dvou miliard dolarů musel z pohledu studia tento krok dávat dokonalý smysl.
Místo kostrbatého budování mytologie řízná jednohubka
Aktuální snímek se ze všech existujících pokračování o výrazné ozvláštnění snaží nejméně. Zároveň však nabízí přesně to, co sliboval. Přímočarou drsnou žánrovou zábavu v duchu (dvou) nejlepších dílů série, která se nepokouší o nic radikálně nového. Zato ale ustavičně pomrkává na znalce předchozích dílů nepřehlédnutelnými odkazy, což z filmu činí mohutný fanservis. Právě v tom pak spočívá jak hlavní síla díla, ale i jeho největší problém. Potenciální restart série, respektive snaha vzbudit o ni znovu velký divácký zájem, je postaven primárně pouze na (dalším) variování toho, co již z minulosti dobře známe. Včetně například kritiky bezohledných nadnárodních korporací a okaté snahy stvořit „novou Ripleyovou“, tedy sympatickou ženskou hrdinku, která se stane (lidskou) tváří série.
Coby vesmírný sci-fi horor snímek v základních ohledech funguje skutečně dobře. Představení nových postav i výchozí situace je svižné a vtahující. Vizuální efekty, kulisy a výprava svou retro stylizací odkazují k výtvarné podobě původního filmu, což má pozitivní vliv na budování temné a tísnivé atmosféry. Totéž platí také pro hudbu Benjamina Wallfische (Twisters /2024/), která místy otevřeně cituje motivy (nejen) ze soundtracku Jerryho Goldsmithe k prvnímu Vetřelci. Hororových scén je mnoho a ve většině případů jsou napínavé, vzrušující a přiměřeně brutální. A najdou se mezi nimi i ty vynikající a snadno zapamatovatelné. Jedna je postavena na silném morálním dilematu, jiná zase nabízí videoherně koncipovanou efektní akci, která využívá nápad, jenž nebyl zužitkován v žádném z předešlých Vetřelců.
Nejsilnější částí scénáře je postava androida Andyho. Potenciál umělého člověka, jenž může být pro lidské členy posádky hrozbou (Ash v jedničce) i neocenitelnou posilou (Bishop ve dvojce), zde byl vytěžen nad očekávání (byť šlo zajít ještě dál). Je proto škoda, že místo dalších vlastních nápadů v drtivé většině snímek spoléhá na nostalgii a příliš očividnou snahu dát fanouškům co nejvíce toho, kvůli čemu se první dva filmy staly nesmrtelnými žánrovými ikonami. Někdy je to parafrázování a citování docela příjemné, jindy zase ale skoro až otravné (drsňácké pronesení nejznámější hlášky z druhého filmu vyznívá dost křečovitě). Největší risk pak představuje finální scéna, která je téměř remakem jedné z nejkontroverznějších pasáží celé ságy.
Talentovaný uruguayský scenárista, producent a režisér Fede Álvarez svou řemeslnou zručnost prokázal zejména předělávkou kultovního hororu Lesní duch (2013) a osobitým home invasion thrillerem Smrt ve tmě (2016). První jmenovaný mohl být pádným důvodem pro Álvarezovo angažování díky jeho schopnosti přenést letitou populární látku do nové doby. Oba filmy pak hrály v jeho prospěch prací s obdobným dějovým konceptem, který má i Romulus (parta mladých lidí čelí v uzavřeném prostoru nečekané hrozbě). Zadání v podobě neškodného znovuoživení značky splnil adekvátně, svůj stín tím ale nikterak nepřekročil.
Pro mladý dobrý, ale co dál?
Vetřelec: Romulus se z principu nemůže rovnat nejlepším dílům série. Na to k nim až moc uctivě vzhlíží (trocha drzosti a subverze by neuškodilo) a opisuje od nich, byť přiznaně, víc než je zdrávo. Místo vlastní vize, která by zdánlivě už víceméně vyčerpané látce navrátila dřívější relevanci, tu tak máme snaživý a velmi zručně zkonstruovaný plagiát, který má šanci uspět zejména u představitelů mladé generace, kteří neshledávají atraktivní myšlenku sledovat filmy staré téměř půl století jen proto, že je mnozí pamětníci považují za nepřekonatelné kinematografické milníky.
Vzhledem k dosavadním převážně pozitivním recenzím a solidním tržbám Disneymu sázka na jistotu znovu vyšla, takže nás pravdpodobně do pár let čeká další díl. A možná rovnou celá trilogie, jak je v Hollywoodu zvykem. Opatrné recyklování se studiím může za správné konstelace vyplatit, příště by to ale už chtělo jít vlastní cestou (jako to udělal Rian Johnson s Posledním z Jediů /2017/). Najít takovou, která někam skutečně povede, ale nebude vůbec jednoduché.
Foto: Falcon
- Info
- Trailer
- Plakát
Originální název: Alien: Romulus
Režie: Fede Álvarez; Scénář: Fede Álvarez, Rodo Sayagues
Hrají: Cailee Spaeny, David Jonsson, Archie Renaux, Isabela Merced a další
Žánr: sci-fi, horor; Země původu: USA; Stopáž: 118 minut
Premiéra: 15. 08. 2024
