Vetřelec: Covenant – Scottovo genetické inženýrství

Legendární režisér se vrací z Marsu do hlubokého vesmíru, aby upokojil diváky rozezlené po Prometheovi.

   Prometheus (2012) svého času vyvolal něco, co skoro dalo vzniknout pojmu „fanouškovský amok“. Jeden z nejočekávanějších blockbusterů roku s vynikajícím trailerem sliboval návrat režiséra Ridleyho Scotta k vetřelčímu universu. Reklamní kampaň založená na tajemnu vzbuzovala u milovníků hororové sci-fi série vzrušení – a pak přišel samotný film.

Nevyřešené otázky

   Některými dokonce označovaný za nejhorší film roku. Prometheus nastolil mnoho otázek, na které se však zdráhal odpovědět. Otevřený závěr pak nechal frustrované fanoušky tápat v ještě větší tmě. Snímek se navíc z hlediska vyprávění vyznačoval jistou rozkolísaností (fanoušci pro ni mají název „dementní chování postav“) a jméno scenáristy Damona Lindelofa, pověstného neuspokojivým finále seriálu Ztraceni (2004–2010), poukazovalo na to, že celý Prometheus může být jen kamufláž směřující do vesmírné nicoty.

   Scott ovšem nemá problém pracovat s rozdílnými scenáristy (od Amerického gangstera /2007/ měl jiné jméno každý jeho projekt!), což možná vysvětluje nevyrovnanost jeho poslední tvorby. V tomto případě Lindelof postoupil další vetřelčí díl zkušenému Johnu Loganovi (tři oscarové nominace) a nepříliš zkušenému Dantemu Harperovi.

   Těžko se zapírá, že Vetřelec: Covenant má něco do sebe. I kdyby to měly být jako v Prometheovi příliš velké a tím nenaplněné ambice. Z optimističtějšího pohledu ukazuje, že Prometheus alespoň v konturách věděl, kam se vydá. Může pro fanoušky znepokojené otevřeností předchozího snímku působit jako jistým způsobem léčba. Bohužel už není pomoci těm, kterým na Prometheovi vadilo, že se tvůrci nesmyslně snaží prohloubit mytologii něčeho, co je děsivé právě pro svou nevyzpytatelnost. Covenant jde v tomto směru mnohem dál.

Ego jednoho androida

   Jistoty jsou první krok. Prometheus byl takovým generátorem otázek, zda nejsou načrtnuté motivy jen seskupením scenáristových bizarních nápadů. Krátký prolog Covenanta naopak okamžitě nastoluje hlavní téma a krypticky, přesto zřetelně, objasňuje minulé počínání androida Davida (Michael Fassbender). A jelikož současný blockbusterový trend přikazuje, aby na sebe série neustále odkazovaly a propojovaly se, je možná jen otázkou času, kdy se toto téma stane základem pro propojení Vetřelce s Blade Runnerem (1982). O tom se ostatně spekuluje už dlouhá léta.

   V tomto díle série se k nešťastnému výběru planety uchýlí vesmírná loď kolonizátorů. Odkloní se od svého původního kurzu a vydá se za neznámým signálem. Posádku vede křesťansky založený kapitán (Billy Crudup), více pozornosti film ovšem věnuje kolonizátorce Danielsové (Katherine Waterston), která do děje vstupuje s traumatem a androidovi Walterovi (taktéž Fassbender, neboť má jako robot vycházet ze stejného modelu jako jeho předchůdce David).

   Akční části předznamenává poměrně dlouhý úvod, v němž se seznamujeme s celou posádkou. Stejně jako v jiných dílech jsou tyto postavy především jednodušší nositelé několika mála vlastností. Charakterově ovšem nejsou tak vyhrocení a jednají účelověji a zdá se i logičtěji než skupina v Prometheovi (ačkoli měřítka pro člověka za bezmála sto let, co strávil roky v kryospánku, opravdu nikdo neznáme). Úvod je pomalý a většinou tichý, i tak je ale nejnapínavější kapitolou Covenanta, jelikož v něm prim nehraje útěk před monstrem, ale průzkum a objevování. V tuto chvíli ještě není jasné, co vyprávění chystá za zvraty. Skeptik se ale podívá na hodinky a vzpomene si, že s Prometheem to bylo podobné. Navíc minutáž úvodu a podstata scén v obou případech skoro přesně odpovídá.

Krevní transfúze

   Další události nasvědčují tomu, že Scott stojí jen o malé variování známého modelu. Film se překlopí do kombinace slasheru a body hororu jako ostatní vetřelčí snímky, jen s větší intenzitou a častějším výskytem nechutných scén. Stane se nevyhnutelné, že se postavy začnou trousit v temných chodbách, aby byly jedna po druhé nepříliš vynalézavě odstraněny. Není také moc dobrý příslib do budoucna, že první akční scéna vypadá tak trochu jako groteska.

   Postupně se do narace začnou vkrádat filosofující dialogy rozvíjející téma z prologu. K dobru je, že místo aby vytvářely další nevyřešené otázky, spíše rovnou odpovídají. Žánrová rovina se spoustou gore a filosofující úroveň se zdají být méně provázané než v Prometheovi. Ani v jednom modu ale není film zrovna důsledný.

   Vraždění není příliš napínavé, protože nachází postavy v momentech největšího klišé (při osamělém bloudění, doslova při strkání hlavy tam, kam se nemá, nebo při sexu). Validitu zamýšlení se nad lidskou existencí a stvořením musí posoudit někdo v těchto konceptech znalý, leč záměna citátu George Gordona Byrona za Percyho Bysshe Shellyho jako dějový prvek a všeříkající motiv nepůsobí zrovna přesvědčivě.

Příští destinace?

   Mezi fanoušky Vetřelce a navazujících Vetřelců (1986) je někdy ke spatření jistá rivalita ohledně toho, který film je lepší. Příslušnost k táboru je někdy daná i soudy, zda si větší respekt zaslouží Scott nebo James Cameron. Leckoho možná překvapí fakt, že Scott si s tím hlavu neláme a nebojí se v Covenantu na Cameronovo pokračování explicitně odkazovat – a to v pojetí dvou posledních akčních scén. Ty jsou sice zábavné, ale nijak původní a v jádru věci vlastně hrozně hloupé.

   Z hlediska reflexe předchozích dílů série je nesmírně podařená hudba Jeda Kurzela, jež nápaditě zachází s ústředním motivem Jerryho Goldsmitha a přitom se nebojí být svá. Skladatel dokázal po Assassin’s Creed (2016) opět povznést rozpačitý film.

   Nepříjemnou pachuť ponechává závěr, který se „pyšní“ zvratem a cliffhangerem, které šlo zpozorovat nejméně dvacet minut předem. Film je podává s naprostou vážností a suverenitou bez vědomí, jak předvídatelně a směšně působí. Zde Covenant dokazuje, že rafinované vyprávění není v současné době Scottova silná stránka. Z jeho posledních dvou příspěvků do universa se dá odvodit předpoklad, že některé zlozvyky se už neodnaučí.

(6/10)

Foto: CinemArt CZ

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022