Be2Can potřetí – průvodce filmovým Olympem

0
12.10.2016 at 14:23  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Jaké jsou filmy třetího ročníku Be2Can, který nabízí to nejlepší z Cannes, Berlinale a Benátek? Zjistíte v našich minirecenzích.

 

   Třetí ročník přehlídky Be2Can nabídl od 6. do 12. října přes dvě desítky filmů ze známých evropských festivalů. K vidění byly v Praze, Brně, Olomouci a Zlíně kromě vítězných snímků festivalových soutěží i další výrazné počiny, které na ceny nedosáhly, ale stojí za pozornost. Festival umožnil zhlédnout snímky s předstihem, neboť několik uvedených filmů zamíří v následujících týdnech a měsících do běžné kinodistribuce. Největším tahákem je letos německá dramedie Toni Erdmann, která byla uvedena již na MFF v Karlových Varech. Z Cannes dorazil nový snímek Andrey Arnold, jejíž American Honey je nekonvenční road movie. Z hlavní soutěže je i tříhodinová Sieranevada rumunského filmaře Cristia Puia a Zkouška dospělosti Christina Mungia, která je sondou do současného Rumunska. Hedi je zdařilým debutem z Tuniska o stejnojmenném mladíkovi, který má těsně před sňatkem. Queer tematikou se zabývá venezuelské drama Zdaleka. Dokumentární Fuocoammare (Požár na moři) se zabývá v pečlivě promyšlené struktuře uprchlickou krizí. Z předloňského ročníku se promítá oscarový Saulův syn odehrávající se v koncentračním táboře, dále Dva dny, jedna noc bratří Dardennů nebo Kmen, drama o hluchoněmých.

 

Zdaleka

marek Film, který loni obdržel Zlatého lva, může vzhledem k celovečernímu debutanství režiséra Lorenza Vigase Castese vyhlížet jako malý zázrak, po ujasnění souvislostí se ale ukazuje jako pečlivě připravený festivalový šampion. Tvorby snímku Zdaleka se ve skutečnosti účastnili naprosto elitní osobnosti latinskoamerické kinematografie. Scenáristou je dlouholetý spolupracovník Alejandra Gonzáleze Iñárrita, na Oscara nominovaný Guillermo Arriaga, mezi producenty je k nalezení jméno hvězdy Edgara Ramíreze a film snímal kameraman Sergio Armstrong, který spolupracuje s Pablem Larraínem, zkušeným festivalovým režisérem. Tyto položky v závěrečných titulcích částečně zpravují o tom, proč Zdaleka v některých pasážích působí jako vysoustružený kalkul složený z nejúčinnějších prostředků alternativní queer kinematografie.

zdaleka-1

 

   Mlčenlivého padesátiletého výrobce zubních protéz Armanda (Alfredo Castro) učaruje o mnoho let mladší delikvent Elder (debutující Luis Silva). Ačkoli jejich první osobní setkání skončí pro Armanda bolestivým monoklem, Elder k němu postupně nachází pochopení, a to především promluvami o svých otcích, kterými byli v minulosti oba odvrženi. Známými “artovými” fintami vyprávěný příběh (časové elipsy, nejednoznačné motivace postav, statická kamera…) tak načrtává komplikovaný vztah, v kterém je Armando pro mladíka nevlastním otcem, kamarádem i milencem. Komplikace pro jejich soužití tvoří několik známých faktorů – zaprvé předsudky rodiny a společnosti, zadruhé neujasněná sexualita chlapce, který hledá sám sebe, a zatřetí jeho přílišná horlivost, s jakou se svému chráněnci snaží zavděčit. Jenom díky poslednímu bodu snímek dospěje k poměrně nečekanému a emocionálně silnému konci. Předchází mu ovšem 80 minut neobjevné zápletky, která velmi připomíná synopsi Kluků z východu (2013).

(6.5/10)

 

Smrt v Sarajevu

marek Nejnovější počin patrně nejslavnějšího současného filmového režiséra z Bosny a Hercegoviny Danise Tanoviće vyvolal na festivalu Berlinale v médiích menší rozruch. Recenze byly převážně smířlivě pozitivní, takže šlo spíše o ozvěnu ohlasů, kterých se tvůrce dočkal před 15 lety s oscarovou Zemí nikoho (2001). Hlavní porota ovšem Smrti v Sarajevu přiřkla Velkou cenu. Co bylo možná ještě víc překvapivé, snímku se dostalo pocty i od kritiků organizace FIPRESCI. Novináři přítomní na festivalu měli o původu těchto vavřínů jasno – jedná se o politické rozhodnutí a událost dávali do souvislosti s loňskou podobně rozpačitou Zlatou palmou z Cannes pro Dheepana (2015). Nyní, když se divácky podstatně méně atraktivnější Smrt v Sarajevu konečně prezentuje v širším festivalovém distribučním okruhu, se můžou diváci přesvědčit, čím přesně snímek hlavní porotu zaujal.

smrt-v-sarajevu-1

 

   Samotné téma, tedy polemika ohledně národní identity a interpretace bouřlivého jihovýchodního evropského století na pozadí sociálních problémů, působí jako šitá na míru festivalovým oceněním. K režisérovu dobru se ale nejedná o didaktickou exkurzi. Film sice začíná srozumitelnou fiktivní reportáží o pohledu na sarajevský atentát, diskuze na této rovině se ale zamotá až tak, že se stane pochopitelnou snad jen pro zapálené historiky. Zatímco televizní reportérka (Vedrana Seksan) a umanutý nacionalista (Muhamed Hadžović) na střeše luxusního hotelu agresivně diskutují o divokých podmínkách, které daly vzniknout jejich státu, o desítky podlaží pod nimi řeší manažer Omer (Izudin Bajrović) finanční tíseň a hrozící stávku zaměstnanců. A to zrovna v den, kdy hotel hostí pět prezidentů a třicet ministrů z EU. Když se obrátí na mafiánského majitele nočního klubu, aby vůdce stávky odstavil, zanechává za sebou výraznou stopu zpravující o korupci a nedemokratičnosti v zemi.

   Smrt v Sarajevu je zároveň velmi volnou adaptací divadelní hry Hotel Europa filosofa Bernarda-Henri Lévyho. Toto představení figuruje i v příběhu, kdy na něj ve svém pokoji nacvičuje slavný francouzský herec Jacques Weber ztělesňující sám sebe. Film tímto krokem divákovi připomíná svou fikčnost. V kontextu neustálých debat o množství hledisek na minulost a přítomnost se tak snímek stává interpretačně bohatým dílem, u kterého hrozí nuda především těm, kteří odmítají skládat scény do širších souvislostí. To potom z filmu zbydou hlavně dlouhé kamerové záběry a brilantní práce s osvětlením, samotné možná na pohled zajímavé, ale bez výrazu.

(7.5/10)

 

Sieranevada

marek Rumunská nová vlna může nebo nemusí existovat, může to být přesné označení směru národní umělecké kinematografie nebo prázdný pojem. Podstatné je, že díky šíření označení mohou režiséři jako Cristi Puiu doznat mezinárodního uznání a s pomocí zahraničních financí rozvíjet své jedinečné vize. Takovéto pragmatické hledisko na komplikovanou problematiku nám dopřává optimistický pohled na budoucnost tvůrce, který před jedenácti lety seznámil festivalové publikum s utrpením a Smrtí pana Lazaresca (2005). Jeho Sieranevada uvedená v letošní hlavní sekci Cannes je jako pozorování malých i velkých tragédií současného Rumunska ještě detailnější a radikálnější. Film zachycuje, jak se po smrti patriarchy setkávají členové rodiny v nevelkém činžovním bytě, aby byli přítomni smutečnímu obřadu a hostině. Na Puiův autorský styl, stručně řečeno založený na narativně vyprázdněných scénách, banálních spontánních monolozích i dialozích a dlouhých záběrech, se je dle dramaturgů Be2Can třeba vyzbrojit trpělivostí. Málokterý režisér ale dokáže udržet pozornost a bavit po dobu bezmála tří hodin takto obdivuhodným způsobem.

sieranevada-1

 

   Puiův nekonvenční přístup k vyprávění přináší jiný zážitek než klasicky strukturovaná konverzační dramata. V prvé řadě je třeba přijmout nebo naopak odmítnout fakt, že se postavy nepřibližují žádnému jasně vymezenému cíli, a je-li nějaký drobný naznačen (např. odnesení dětského kočárku do auta), nemusí být pro děj vůbec důležitý. Objevit se může kdykoli, stejně tak se může kdykoli vytratit a pak se připomenout znovu. Scény a záběry nejsou koncipovány tak, aby v nich bylo řečeno vše podstatné, ale jsou vyplněny množstvím vedlejších informací, jejichž význam není kompozičně motivován. Sieranevada má vskutku netradiční tempo – místo obvyklých opakujících se zpomalování a zrychlování je spíše konstantou, to z ní ovšem nečiní nedějovou nudu. Má své emocionální vrcholy, ty jsou však ve stopáži rozprostřeny tak, aby svou nepravidelností působily přirozeně, a ne aby v nich přímočaře kumulovalo předchozí dění.

   Puiův mnohovrstevnatý styl ze Sieranevady ale vyžaduje pečlivou studii, ne jen krátký odstavec. Snad ho lze na tomto prostoru přiblížit představou přihlížení tříhodinové rodinné návštěvy se všemi komplikacemi, které shledání rozlišných generací a povah nutně musí přinést, a to s minimem přestávek. Dojem bezprostřednosti je takto naprosto pohlcující a zcela ruší předsudek, že tři hodiny v kině jsou vždy utrpení.

(9.5/10)

 

Fuocoammare (Požár na moři)

marek Režisér Gianfranco Rosi se svými dvěma posledními dokumenty dostal do elitní filmařské společnosti. Zatímco jeho Sacro GRA (2013) obdrželo na filmovém festivalu v Benátkách Zlatého lva, nejnovější počin Fuocoammare (Požár na moři) zvítězil v soutěžní sekci na Berlinale a získal Zlatého medvěda. Na základě těchto dvou snímku se Rosi skutečně jeví jako výjimečný tvůrce, co si „novohistoricky“ vytyčí výzkumnou otázku a poté ve scénách spojuje zdánlivě nesouvisející události, které ovšem o lecčems vypovídají. Centrální osou Požáru na moři je sice uprchlická krize a její dopad na malý ostrov Lampedusa ve Středozemním moři, do záběru kamery se ale samotní uprchlíci dostávají zpočátku jen zřídka.

kviff_fuocoammare

 

    Lampedusa a její obyvatelé se v Rosiho podání stávají vypovídajícím vzorkem reakcí na uprchlickou krizi, ačkoli jsou s ní konfrontováni jen nepřímo. Ale ať už jsou jakkoli zainteresovaní, jejich (pod)vědomí zanechává ve snímku otisk. Chlapec s líným okem je posedlý střelbou z praku a v rámci hry s kamarádem předstírá likvidaci nepřátel přicházejících z moře. Kamera sleduje potápějícího se muže pod hladinu a zachycuje mořské dno nešťastně známé mnoha utečencům. A DJ místního rádia na požádání pouští píseň Fuocoammare, tedy Požár na moři.

    V porovnání se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu.

(9/10)

 

Zkouška dospělosti

adam_2 Být režisérem filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007) je sice respektuhodné, ale je to také nepříjemné břímě, protože z vás dělá idol rumunského filmu, jehož všechny další věci budou přísně posuzovány. Cristian Mungiu ve svém novém filmu zachovává všechnu čest rumunské nové vlně, která všednost zmítající se ve společenské reflexi povýšila na umělecký vrchol. Jenomže minimálně u Zkoušky dospělosti autor, i když přímo nepropadl, tak nanejvýš uspěl s odřenýma ušima.

kviff_zkouska-dospelosti

 

   Film je totiž čekáním na to, kdy postavy přestanou explicitně naříkat na rumunskou vlast. Okaté kritizování se stává repetitivním a vytrácí se z něj naléhavost, kterou nahrazuje únavnost. Úplně se tím ztrácí i síla všech dalších dialogů, které režisér sleduje v uhrančivě statické póze a které prozkoumávají vztah svědomitosti a společenského tlaku. Příkladně si k tomu vybírá sérii několika událostí, ať už blížící se maturitu, nevyřešené sexuální napadení, nebo policejní vyšetřování, které se navzájem ovlivňují a přitěžují postavě váženého doktora Romea. Absence jakéhokoli rozuzlení si ale vyslouží milost, protože situace jsou především nositeli dynamické změny. S vědomím mechanismů fungování normálního života by tudíž jejich ukončení bylo poněkud “nerealistické”.

(6/10)

 

Foto: Film Europe CZ, Aerofilms, Artcam, Cinemart

Přečteno: 372x

Latest posts by Redakce (see all)

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Dívka ve vlaku – stalkerská alkoholička se pídí po pravdě

Pohled z jedoucího vlaku odhalí ženě víc, než by si pomyslela i přála. Emily Blunt na stopě záhadnému zmizení v adaptaci slavného...

Zavřít