Čtvrtá série Sherlocka – selhání fanfikčního konceptu?

2
20.1.2017 at 12:54  •  Posted in Seriály, Svět filmu by  •  2 Comments

Jak dopadla čtvrtá řada seriálu Sherlock? Zahajujeme dedukci.

 

   Termín „fanfikce“ nemívá v běžném jazyce nijak pozitivní nádech: v lepším případě je jím míněno přijatelné, byť druhořadé vystižení původního díla z pera nadšeného diletanta, v tom horším zhůvěřilosti typu My Immortal (potterovský svět) nebo Padesát odstínů šedi E. L. Jamesové. Seriál Sherlock z produkce BBC byl fanfikcí vždy a nijak se za to nestyděl. Proč by také měl, když jeho cílem bylo etablovat se jako třetí, vzácný, a tudíž opomíjený druh: kompletní přetvoření originálu a představení vlastní verze týchž motivů, v níž se z postavy obdivovaného a charakterově statického übermensche stává emocionálně omezený grázl závislý na drogách a kde řešení kriminálních případů stále víc ustupuje nutnosti charakterového vývoje. Slovy inspektora Lestrada, smyslem seriálu už od počátku bylo vzít mimořádného člověka a udělat z něj člověka dobrého.

   Čtvrtá řada, jež je buďto řadou závěrečnou, nebo dle tvůrců Stevena Moffata a Marka Gattise tečkou za tzv. „první kapitolou“, tento koncept nejenom podtrhává víc než kterákoli série předtím, ale završuje ho formou totálního rozebrání titulní postavy na nanočástice a přesunu od řešení případů formou chladné dedukce k empatii. Nutí diváka přehodnotit Sherlocka už od úplně první epizody první série a uvědomit si, že v souladu s názvem vlastně nikdy nešlo o kreativní oživení procedurálního žánru, nýbrž o protagonistovu dekonstrukci a jeho návrat do tragicky zaniklého statutu „nejemocionálnějšího Holmese“, který si v dětství tak rád hrál na piráty. Díky výrazně osobnímu a vztahovému zaměření, které navazuje na ty nejpřestřelenější okamžiky ze svatby Johna Watsona, definitivně pozbývá na platnosti dřívější vnímání seriálu jako „sezóny před a po Moriartym“, respektive „vynikající modernizace detektivních příběhů vs. velmi křehké vztahy“. Jeho místo zaujímá rozdělení na kapitoly v Sherlockově osobním rozvoji: přátelství, sex, rodina a láska.

   První série zahájila proces polidštění Sherlocka Holmese (Benedict Cumberbatch) představením jeho nejlepšího přítele Johna Watsona (Martin Freeman), druhá přidala v osobě Irene Adlerové (Lara Pulverová) motiv sexuality, třetí prostřednictvím Mary Morstanové (Amanda Abbingtonová) zasadila detektiva do rodinné jednotky. Poslední řada uvádí na scénu coby ultimátní formu lidskosti (a tudíž vrchol Sherlockovy cesty) téma lásky a obětí, jež jsme ochotni za ni položit. Objevuje se láska přátelská v podobě sebedestruktivní záchrany Johna Watsona, sexuální coby přiznání, že Sherlock si minimálně tenkrát v Karáčí, a dost možná i po něm přece jenom štrejchnul, dále rodinná coby proměňující se vztah s Mycroftem a bezpodmínečné přijetí ztraceného psychopatického příbuzného, a v závěru dokonce i láska romantická. *Pozor, následují spoilery z čtvrté série*

Sherlock 2

Co nejhoršího může člověk provést svým nejlepším přátelům? Říct jim své nejstrašnější tajemství.

 

Nepřiznaná láska

    Zde se vzhledem k záměrně otevřenému konci poslední epizody přiznaně pouštím na poněkud tenký led, který neztloustne minimálně do příchodu páté série, pokud vůbec. Je ale velice těžké interpretovat detektivovo druhé „Miluju tě“ jako kdovíkolikátou manipulaci drahé kamarádky, byť v poněkud tragičtější verzi, a nikoli jako náhlé pochopení, že lež vyslovená z donucení je vlastně pravda. Poukazují na to  Cumberbatchovo podání a kontext naplněný Sherlockovým „randetem“ ve třetí sérii, Mollyina role v jeho paláci myšlenek a vzrůstající úloha v jeho profesním i osobním životě, její explicitní označení za „tu, na níž záleží nejvíc a která tě má prokouknutého“, Johnovo opakované šťourání do Sherlockova romantického (ne)života a emocionální uzavřenosti, Eurusina snaha strhnout bratra na úplné citové dno a také skutečnost, že detektivův vztah s odstrkovanou patoložkou doznal během prvních tří sérií a vánočního speciálu jednoznačně největší proměny. V opačném případě se totiž nabízí otázka, proč scéna s telefonátem vůbec musí v Posledním případu být, pokud v ní nejde o neplánované milostné vyznání. Molly Sherlocka miluje, on ji má rád jen jako kamarádku a nechce jí šlapat po srdci? Jaké to nečekané zjištění hodné závěru seriálu.

Vybájeno, ale stejně...

Vybájeno Andersonem, ovšem Anderson měl pravdu i v mnoha jiných věcech, takže…

   Cesta od legendy přes traumatizovaného asociála k citové otevřenosti. Na papíře zní tento koncept fantasticky. Ďábel je však v detailech, respektive v realizaci, a na tomto poli bohužel čtvrtá série kategoricky selhává.

    Kdyby detektivní linie seriálu zcela ustoupila do pozadí, dalo by se to s ohledem na výše řečené ještě pochopit. Moffat s Gattisem však udělali něco mnohem horšího, a sice pojali ji v duchu těch nejhorších sequelů: použít totéž, co uspělo minule, jen více, explozivněji a o poznání tupěji. Padouch Culverton Smith v sobě tak v podání Tobyho Jonese, který chvílemi až trapně odkazuje na fenomenální výkon Andrewa Scotta, pojí ty nejočividnější rysy taxikáře ze Studie v růžové (S01E01), Jima Moriartyho a Charlese Magnussena a na jedinou epizodu si svou odvozenost kompenzuje jako údajně nejnebezpečnější zločinec, s jakým se kdy Sherlock setkal. Vrací se špionská minulost Mary Watsonové, tentokrát v líbivém bondovském vizuálu, snad abychom zapomněli, že to samé v bledě modrém jsme viděli už v Poslední přísaze (S03E03). Sherlock opět lítá v drogách, avšak na rozdíl od dřívějška s minimálními dopady na své osobní vztahy a takřka výhradně pro účely komičnosti a zápletky, kterou pro její děravost opravdu nestojí za to hlouběji rozbírat. A jistě, dočkáme se Moriartyho, ovšem pouze jako čistého fanservisu bez narativní role, pokud za ni nepočítáme přicmrndávání skutečné záporačce, která po drtivou většinu série zůstane zdvořile neaktivní.

Sherlock 3

Na druhou stranu existují celé filmy, které se nikdy ani nepřiblíží epičnosti těchhle 30 sekund.

 

Podivné proměny

    Hapruje i zmíněný emocionální vývoj, který je jednak neodpustitelně trhaný (předěláním Poslední přísahy do Šesti železných dam /S04E01/ si duo Mofftiss de facto zkrouhnulo rozsah série ze tří epizod na dvě), a místy vykonstruovaný až na samou hranici nevíry. Centrální konflikt stojí na Sherlockově bezdůvodně přijaté vině za skon Mary Watsonové, který nelze než označit za dobrovolný odchod ze scény z důsledku nevysvětlené únavy životem. John Watson prochází nikoli rozvojem, nýbrž regresí hraničící až s popřením jeho dosavadního charakteru, Mycroft se naproti tomu zcela odnikud mění v citlivého méďu a Molly Hooperová po 90 % série bezcílně bloumá kdesi na okraji dění. Tajemné motivy Červenovouse a východního větru sice v samém závěru sehrají nezastupitelnou, určující úlohu, až do toho okamžiku jsou však spíš dobrovolně řešitelným “bonusem”, než aby udávaly takt zápletce nebo měly psychologický dopad na postavy a k nimž by události předchozích minimálně dvou epizod nevyhnutelně směřovaly.

Sherlock

    Nejzločinnějším zklamáním je nicméně ústřední záporák. Je to totiž právě Eurus, kdo je prezentována nejenom jako katalyzátor Sherlockovy původní i finální charakterové proměny, ale i jako potenciálně jednotící prvek když už ne celého seriálu, tak přinejmenším čtvrté série. Říkám potenciálně, protože Eurus a tajemství Červenovouse v Sherlockovi jednoduše až do Posledního případu (S04E03) neexistují, a to kromě jedné dvou nahodilých poznámek ani fyzicky, asi po vzoru Moriartyho jako neznámá síla působící kdesi v zákulisí. Rozum nad tím zůstává stát o to víc, že předem připravená zástěrka ve formě Moriartyho návratu, představeného na konci Poslední přísahy, dopodrobna rozebraného v Přízračné nevěstě (vánoční speciál) a zakončeného jasným prohlášením, že fata morgana Sherlockova úhlavního nepřítele sehraje v budoucnu zásadní úlohu, byla hned na začátku smetena ze stolu a ignorována ve prospěch dvou smysl nedávajících, nevalně přepracovaných výplní.

Sherlock 5

Hm, tak Sherlock asi přece jenom nevěděl, jaký je Moriartyho další krok.

   Stručně řečeno čtvrtá série, ačkoli má navzdory očekáváním pevné a nezaměnitelné místo v celku, se vyznačuje již nepřehlédnutelnými známkami tvůrčí únavy. Nezbývá tak než doufat, že její závěr, dotažený daleko za mez explicitnosti a patetičnosti, je už definitivní poklonou a včasným odchodem, dokud se o seriálu pořád ještě dá aspoň trochu tvrdit, že je na vrcholu. Sám Lestrade ostatně i nám nejblbějším výslovně potvrdil, že Sherlock se nyní stal dobrým člověkem, tak bychom snad konečně mohli domů.

Hodnocení čtvrté série:

(4/10)

Foto: BBC

Přečteno: 1195x

Radka Knotková

Duševně mrtvý rejpal, který hledá práci jako bořič snů na plný úvazek. Ukradnu vám Vánoce a vycucnu marmeládu z koblih. Nejvíc ze všeho zbožňuji překomplikovaná souvětí na délku půlstránkového odstavce, neslazené kafe při sledování pokleslé zábavy a znervózňování kolegů pregnantním mlčením. Potrpím si na southparkovský humor, psychologické horory a epická promyšlená dramata schovaná v oddechových žánrovkách. Na bábovku k mamince mě radši nezvěte.
Radka Knotková

2 komentáře

  1. Mk / 21.1.2017 at 23:06 / Odpovědět

    Přestože se mi 4 hvězdy zdají příliš, nebyl bych k tvůrcům až tak kritický. Stejně jako grafoman nedokáže odolat prázdnému listu papíru, nemohli si scénáristé (nebo spíš Moffat – paralelně s jeho působením v Dr. Who ) pomoci a “záhady” vršili opravdu velkoryse. Bohužel, bez pomocného rámu původních povídek nedokázali toto chrlení udržet na uzdě a tak bych téhle hromadě nápadů nepřisuzoval žádný hlubší smysl.

    Nemyslím si však, že by seriál býval pouhou fanfikcí. První díly byly zdařilou adaptací a spojení klasiky a moderna bylo citlivé a osvěžující. Seriálu se však opravdu podařilo definovat třetí druh fanfikce: stal se fanfikcí sebe sama. A toto rozhodnutí bylo, alespoň pro mě, zpečetěno Přízračnou nevěstou. Čtvrtá série mohla tedy pouze příjemně překvapit. Ale nepřekvapila.

  2. Dana / 6.2.2017 at 10:40 / Odpovědět

    Vývoj postavy je jasný a vcelku logický, postupné preferování její osobní roviny rovněž, žádný problém v tom nevidím. Sherlock postupně poznává, že pár lidem na něm záleží, takže je tady pochopitelně i zpětná vazba. V podstatě už od začátku nešlo “jen” o detektivní případy, takže je na každém, kam až je ochotný zajít a na jak vysokou hru je ještě ochotný přistoupit. Protože 3. a 4. série pevně uzamykají zadní vrátka, jdou do rizika a furiantsky dávají v sázku prakticky všechno, co předtím pracně vybudovaly. P.S.: Pokud by zůstalo u řešení kriminalistických hádanek, zaručeně by časem došlo na kritiku, že hlavní postava (nebo ústřední dvojice) zůstala zakonzervovaná a že je to vlastně pořád to samé.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Rozpolcený – nejlepší filmový psychopat všech dob

Jsme to, co si myslíme, že jsme.    Obraz první. Tři studentky čekají v autě, zatímco otec jedné z nich...

Zavřít