Redakční karlovaření 2015

0
9.7.2015 at 12:52  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Karlovarská kuchyně se jako obvykle neobejde bez toho, aby člověk vařil z vody. Ne proto, že by nic neviděl, ale protože déšť je tradičním hostem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, a to i v roce 2015. Tentokrát se k tomu přidalo parno, takže redaktoři byli pořádně podušeni. Začtěte se do našich recenzí!

Humr

adam_2  Ukázkový festivalový film s velkými hereckými hvězdami ovládané mocí přísně alternativní kinematografie s autorskou vizí, jinotaji, metaforami, prapodivnými výjevy, šílenostmi i extrémními projevy. Nezapomíná se ani na otevřený konec, díky kterému se dá o úmyslech autora Giorgose Lanthimose debatovat dlouhé hodiny. Rovněž je Humr poměrně depresivní dílo, pokud ho bereme jako studii mezilidských vztahů, kterou si otevřeně přiznává v podobě dvou diferenciovaných společenských skupin, které v neurčité, lehounce dystopické verzi světa ukazují extrémní proudy přístupu ohledně toho, jestli mají lidé žít v párech, nebo o samotě.

     Avšak ani hlavní postava Colina Farrella, která postupně vzdoruje oběma cestám, nepřichází s ideálním vyústěním, jelikož od svého protějšku nadále požaduje podobný handicap, jako ultimativní ukazatel vzájemné sounáležitosti. Obě společenské skupiny pak trpí tím, že jsou jejich negativní aspekty vybrány a následně zdůrazněny s absurdní pozorností. Pozitivní cesta ven se tak hledá těžko. Naštěstí je filmař s kamerou alespoň trpělivý pozorovatel vrtochů svých postav. Nestříhá, ale pozoruje a jakoby čeká, co z nich vypadne, a naštěstí většinu pasáží dovede vypointovat. Divákovi nezbývá než čekat, jestli se nakonec dočká titulní humra.

unnamed

(8/10)

 

Slow West

adam_2  Vizuálně cílevědomě komponovaný snímek Johna Macleana, jehož ústřední linkou je potkávání postav v prostředí Divokého západu, jejich neukotvenost v čase a prostoru upomene snad jedině na Mrtvého muže Jima Jarmusche. Jednotlivé postavy pak v kontextu westernového žánru čelí smrti jedna po druhé, nicméně bez toho, aby nám na nich záleželo. Což je trochu paradox, když jednou z nich je Michael Fassbender. Vlastnost pasuje i na zprvu sympatického Jaye (Kodi Smit-McPhee), který sice na západ vyráží z chladného skotského pobřeží s romantickou motivací, ale je v rámci festivalových filmů pouze dalším z mnoha případů zklamání z naivity lásky, která se musí podřídit jiným principům.

     Jay je tak nepoučitelný a nepoužitelný snílek, který je za svou víru potrestán až coenovským způsobem. Jenomže to není fér k němu, ale ani to není moc vtipné, přihlédneme-li k mnoha absurdnostem, které táhnou dílo ke komediálnímu vyznění.  Co si jinak myslet o rozpravách, v jejichž středu jsou třeba indiáni na Měsíci.

lead_960

(6/10)

 

Umrika

adam_2  Indický film na hollywoodský způsob se může jevit jako kombinace, která může dopadnout katastrofálně, jestli se spojí klišovitost západní velkovýroby s emoční přepjatostí bollywoodských filmů, které by mohly doplnit i taneční sekvence pro každou scénu. Naštěstí ale spojení znamená jen to, že v indických kulisách rozvíjí stravitelný, ba dokonce poutavý příběh, která své diváky dovede snadno potěšit. Rozhodně ve chvíli, kdy se člověk musí vzpamatovávat na festivalu z předchozího roztáhlého a nemluvného kousku. Cena diváků na festivalu Sundance v roce 2015 je tak pochopitelná. Sympatie a pozornost budí i dvojicí herců, které si odzkoušeli západní filmařinu – Suraj Sharma (Pí a jeho život) a Tony Revolori (Grandhotel Budapešť).

V humorné kontextu indické vesnice posedlé obrazy o západním světě se pomalu ale jistě prosazuje tematicky bohatší a emocionálně citlivě zpracovaný motiv o rodinné cti. Zjišťujeme, jak člověk dovede vytvářet komplikovanou lež, aby uchránil své milované blízké před zklamáním. Vidíme, jak se cesta do Ameriky může převrátit z tuctové a typické podoby dosahování snu o velkém životě za louží s plno příležitosti do mnohem komplexnější motivace učinit z vybudované lži alespoň trochy pravdy, aby celý život rodiny nebyl postaven na falešných základech.

kviff_2015_umrika

(8/10)

 

Petting Zoo

adam_2  Další z řady. Chtělo by se říct tuctový. Zkrátka snímek o lehkomyslnosti mládí, která má těžkopádné následky. Budu konkrétní – těhotenství. Možná by šlo téma ozvláštnit, ale autorka s vlastní zkušeností Micah Magee o nic takového vůbec neusiluje. Cílem je naopak průměrnost., běžnost a nevýjimečnost. Jak ale s takovým přístupem v záplavě umění uspět? Ústřední dívka je stejně tak obyčejná jako příběh. O píď to snad zhoršuje ještě nutný kontrast jejích vlastností svědomitosti a pracovitosti. Dosáhne tak i na univerzitní stipendium. Přesto si za přítele (a zároveň otce očekávaného dítěte) vyvolí ukázkové budižkničemu, které pravděpodobně tráví celé dny ve stavu nepřítomné zhulenosti. Ale kdo by takové rebely nemiloval?

     Inspirativní závan přináší jenom její babička, trpělivá, nanejvíc roztomilá osoba, hřejivé místo naděje, která se ale stane obětí scenáristického komplotu. Zbavuje se jí za nanejvýš podivných okolností, které načrtává, a jejich nedořešenost zavdává důvod ptát se po úplném obrázku. Ovlivňuje totiž nějak událost samotnou dívku? Nebo režisérku a scenáristku v jedné osobě snad začal nudit příběh obyčejné dívky, zapomněla se, ale pak se vzpamatovala a dál už babičku neřešila? Nemluvě o tom, že zakončení díla je názorným příkladem, kdy tvůrce nezná míru toho, co je třeba říct. Happyendovým dovětkem totiž jenom podporuje tezi, že celý příběh o těhotenství byl jednou zbytnou epizodou v životě.

PettingZoo

(3/10)

 

Břečťan

adam_2 Nejukřičenější film Varů? Postavy v málem psychologickém thrilleru Tolga Karacelika z paluby ukotvené lodi čekající na možnost opustit plavidlo křičí jedna přes druhou. Řev je ale pouze symptomem ztráty nervů, nejviditelnější a nejokázalejší. Pozoruhodné jsou jiné momenty, v nichž už kvílí i samotná loď, případně jí v tom pomáhá posádka svými těžkými kroky a rámusem. Příběh se tváří až metafyzicky, nedaří se mu jen zprostředkovat, jak se trpělivost postav roztéká v čase. Jednak markantními skoky v čase, které nemohou postihnout jemný vývoj, jednak využitím jedné problémové postavy Cenka jako katalyzátoru šílenství. Agresivita je tak akcelerovaná možná příliš uměle, ale pokud jde o bezprostřednost a hmatatelnost šílenství, je snímek excelentní. Ostatní se totiž za Cenkem zaháknou a vezou se.

     Dokud vše nezačne obrůstat jedovatý břečťan prýštící z otevřených ran, když slova nahradí v agresivitě činy. Pro někoho možná bude nepříjemné, že tento břečťan nezůstává u metaforické roviny. Rozhodně však vytrhne z letargie realistického dramatu stejně jako duch zesnulého člena posádky, který obchází palubu jako výhružný vykřičník upozorňující na to, kam to mohou dovést. V množství řevu se ale jemné detaily ztrácí, než že by tím byly akcentovány.

127298.png-rx_640_256-b_1_D6D6D6-f_jpg-q_x-xxyxx

(7/10)

 

Poklad

adam_2 Co by mohlo znít jako dětský film na nedělní odpoledne, je především rozvedením etudy na téma hledači pokladů na dvorku. Schází proto jakékoliv dětské nadšení z dobrodružné povahy námětu, které by svádělo ke smíchu. Místo toho tvůrce vede své herce bez emocí, takže postrádáme pochopení pro to, co je vede, tedy kromě velmi přízemního zájmu o peníze, což se vyústění filmu snaží alespoň částečně negovat.

     Zatímco sledovat počínání tří mužů, kteří prohledávají zahradu s detektory kovů v rukou a pak se snaží dohrabat bohatství, je pitoreskním způsobem poutavé, nicméně vycházejí při tom z nedokonale nastaveného úvodu. Poklad se totiž jde kopat na základě zcela nicneříkajícího tvrzení, že se má vlastník pozemku a jeden z hledačů “postarat o dům”. Šifra jako noha.

kviff_2015_poklad

(5.5/10)

 

Soud

adam_2 Divák doufá, že indické drama Chaitanya Tamhanea předvede podobně zanícenou a napínavou konstrukci jako jeho západní protějšky z advokátského prostředí, v nichž se nehraje o nic menšího než spravedlnost a pravdu. Spravedlnosti chtějí dosáhnout i u indického soudu, ten si nicméně nic nepřibarvuje a líčí útrapy justičního systému s objektivním odstupem. Typické je proto projednávání, jehož délka jednotlivých přelíčení dosahuje sotva pár minut, ale čekání na další stání zabírá třeba měsíc. Příliše nehrne kupředu ani ústřední případ folkového zpěváka, který měl svou písní o sebevraždě způsobit, že si jeden dělník skutečně vzal život.

     Zatímco stání u soudu je pro film takřka povinností a dílo nevynechá příležitost nabídnout pohled obhajoby i státní zástupkyně, nad jejichž argumenty musí soudce rozhodnout, samotný proces odhalování pravdy se děje mimoděčně, vlastně bez naší účasti. Obviněný zpěvák je pak postaven zcela mimo hru až na několik málo momentů, z nichž nejvýraznější jsou jeho rámující vystoupení před diváky se svými písničkami. Skoro samozřejmostí je upozornění na zneužitelnost justičního systému, který může nepohodlné, i když nevinné osoby, popotahovat před soudy dlouhá léta, což je trest sám o sobě. Podstata filmu se ale snaží vychýlit ještě jinam, a to pohledem do osobního života obhájce i státní zástupkyně v průběhu projednávání případu folkového zpěváka. Ani jeden z těchto životů ale není se soudem nijak spjat a sice je ilustruje jako osoby přesahující prostory soudní síně, ale nic víc, co by připomínalo podzápletku s vlastním vývojem. Tamhane chtěl ale nejspíš své představitele práva zlidštit, protože před soudem se skrývají pod maskou profesionálů a nevidíme jejich útrapy, těžkosti i radosti. Když ale film skončí, z jejich osudů nic nemáme, ale bod pro autory, že nakonec si nechali i humornou etudu ze života samotného soudce.

kviff_2015_soud

(7/10)

 

Zbrusu Nový zákon

adam_2 Je příliš snadné utahovat si z náboženství a je příliš snadné se tomu pak smát. Zbrusu Nový zákon si tak cestu k oblibě vyšlapává vlastně až neférově. Belgický autor Jaco van Dormael má pak problém ctít zdravou míru. Je sice fakt, že jeho dřívější podivnost Pan Nikdo taky neřešila umírněnost a splácávala do ohromné mozaiky hodně nápadů, nicméně ve Zbrusu Novém zákonu přístup zadělává na problémy. Kříží se tu totiž dětský přístup k fantasmagorickému budování, které nemusí domýšlet detaily, s dospělou náplní humoru.

Dormael si tak hraje na pisatele nové verze bible až zbytečně široce, jako když v úvodu představí svou Genesis, ale místo svět či ráje stvoří Brusel v moderní podobě, nejprve ho zalidní zvířaty až pak lidmi, přičemž lidi nechává po vzoru bible ujít mnohagenerační plození, aniž by to podobu Bruselu ovlivnilo. Na druhé straně pak jeho hrdinka, dcera Boha, hledá šest nových apoštolů, kteří se rekrutují z velmi rozmanitých typů – od sexuálního závisláka po chlapce, který by chtěl být dívkou. Přitom celou řadu komických situací už mohl vystavět na tezi, že Bůh není dobrák, ale grázl, jenomže s tím si nevystačí. Dormael chce sdílet mnohem víc emocí, mnohem odvážnější emoční mix, a tak plácá jedno přes druhé, smutné přes veselé. Zároveň ale platí, že má neobyčejný smysl pro oduševnělé vyznění scén, které vypadají dobře a umějí zapůsobit.

kviff_2015_zbrusu_novy_zakon

(7/10)

 

Mizející kouzelník Dirk Ohm

adam_2 Jeden nemusí být kouzelník, aby zmizel. Ale když už zmizíte, reakce okolí budou různé. Dirk Ohm se pokusil zmizet obklopen neprostupnou bělobou norského sněhu, ale zrovna, když bylo zmizení tohoto ilusionisty přerušeno, ztratila se z nedalekého Grongu dívka. Do městečka ho přitom přivede pragmatická potřeba opravit okno automobilu, a protože nemá dost peněz, aby si zajistil přespání, nabídne svou kouzelnickou show. Snímek váhá mezi tím, jestli je Dirk jenom iluzionista, který umí vykouzlit potlesk obecenstva, ale na magii věří ze všech nejvíc, a nebo jestli v sobě ukrývá nějakou větší sílu. Někteří obyvatelé Grongu v to věří, proto chtějí, aby pomohl s hledáním Marie.

Dirk celý film zpytuje tíhu své osamělosti, do níž ho uvrhl dřívější nepovedený vztah. V Grongu nalézá ztracenou rovnováhu, už nemá potřebu zmizet, naopak by chtěl v Grongu zůstat. Důvodem se stává samotná dívka, u které se předpokládáme, že nejspíš spáchala sebevraždu. Její odcizení splyne s jeho samotou a dívka se ze záhadných, řekněme mysteriózních důvodů stává jeho společnicí, která s ním rozmlouvá a pomáhá mu tříbit myšlenky o sobě i vztazích. Padne přitom závažné tvrzení, že nejdokonalejší trik ze všech, je vlastně láska, což je pro odborníka na iluzi, kterému chybí láska, tvrdý políček. Jestli je láska iluze, pak i vše, co neuroticky střežíme.

Norský tvůrce Bobbie Peers komponuje snímek s lehkou rukou, plyne pozvolna, ale ne pomalu, každá jeho scéna ulpívá jako smutné poznání, že za každým kouzlem se skrývá trik a že ani nejlepší iluzionisté nedovedou skrýt smutný kontext světa, respektive ho nedokážou nechat zmizet, protože setrvává. Melancholii navozuje i skvělá hudba Nicholase Sillitoea. Pozoruhodné na scénáři je, že Dirkova potřeba blízké osoby je sice tak veliká, že ji dovede vytvořit jako přízrak, ale ta může setrvávat jenom do doby, kdy její představitelka, někdo zcela jiný, kdo nevychází z našich představ, ale ze svých vlastních, zastoupí místo této náhradnice. Představy a realita se totiž většinou diametrálně liší.

kviff_2015_mizejici_kouzelnik_dirk_ohm

(9/10)

 

Archa přízraků

adam_2 Snímek mladého japonského filmaře Jasumota Čikumya si nese rovinu prozaickou a rovinu poetickou. První z nich je poměrně očividná a pojmenovává problémy se zneužíváním příspěvků pro staré lidi na jejich ubytování v nedůstojných podmínkách. Poetická rovina se z toho vynořuje skrze ústřední postavu jednoho ze zaměstnanců nepoctivé ubytovny, který spolu s ostatními a hromadně projevuje existenční prázdnotu, již tvůrce akcentuje s až zdlouhavou bezobsažností. Někteří ve své duševní nenaplněnosti zvažují sebevraždu, i když se materiálně mají dobře, druzí podléhají deziluzím svého vnitřního světa.

     Představy o černobílém světě, často zbavném zvuku, se zprvu zdají být vlastní životu samotných starých lidí, tedy že se pohybují ve světě, který přišel o barvy jako projev radosti. Jenomže objevujeme, že jde o vyjádření duševního stavu mladého muže, poznamenaného úmrtím matky a odchodem otce, oboje ve velmi mladém věku. Jakmile mezi ubytovanými důchodci nachází i jednoho starocha, který by dost možná mohl být jeho otcem, ale potvrdit to nedokáže, podaří se jim spolu strávit čas, v němž tvůrce nechává splývat realitu, představy, sny a vzpomínky ve splývavé koláži bez jasných hranic. Každopádně pozvolná a neurčitá odysea mění v černobílé to, co se jevilo barevné, a naopak. Pozvolnost zaměnitelná s pomalostí je pro dílo nakonec příznačná, nicméně nenahraditelné.

kviff_2015_archa_prizraku

(8/10)

 

Krisha

adam_2 Ztrápený život svíraný přízraky úzkosti. Mladý americký autor Trey Edward Shults rozvíjí svůj krátkometrážní film, přičemž ztvárňuje jednu k důležitých rolí, k níž má Krisha v podání ohromující Olivia Grace Applegate obzvlášť výjimečný vztah. Zároveň je z jeho projevu cítit, že se víc cítí dobře v roli režiséra, protože film má pevnou vizi, která typově balancuje mezi Terrencem Malickem a Darrenem Aronofským. Krisha přijíždí do domu své sestry, do širokého kruhu rodiny, která se sešla kvůli oslavě Díkuvzdání. Přestože věří, že pobyt ve spletité síti příbuzenských vztahů zvládne, už první scéna, v níž se autor filmu drží Krishe těsně za zády, ukazuje její nejistotu v dlouhém jednozáběrovém stylu.

Vše se zdá v pořádku, ale jak ubíhají minuty, jak si musí stále odbíhat pro prášky, jak se pomalu vyjevují stíny, které leží na její minulosti, když se lidé kolem ní začnou cítit nesví, připravuje nás dílo na peklo, když už úzkost neudrží a jako nenapravitelný alkoholik šáhne po láhvi vína. Zatímco můžeme říct, že ostrou konfrontaci postav Shults také zvládá, mnohem obratnější je vzdálené burácení před bouří, když na Krishu útočí tíseň v podobě všeobjímajícího hluku, který početná rodina dokáže natropit, a disharmonické zvuky a hudba, které neustále nutí jak ji, tak nás cítit se nesví, ošívat se a toužit po útěku. Jenom zlom a přerod by se nemusely jevit tak překotně, což vyžaduje krátká délka filmu.

kviff_2015_krisha

(7.5/10)

 

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna

adam_2Obyčejní lidé světa ruského. Nic v jejich životech ani okolí není přikrášleno. Nic není idealizováno ani ideologizováno. Pomáhá tomu angažmá skutečných lidí, kteří nejsou jen herci s naučenými dialogy a správným make-upem. Zároveň je to víc než dokument, byť k tomu některé pohledy “průmyslové kamery” svádí. Ruský režisér Andrej Končalovskij přibližuje nemoderní život, aniž by z toho musel dělat přehlídku bizarností, jako to dělají televizní show, na které se postavy zapomenutého kraje rádi podívají.

   Ústřední a titulní postava Ljošky se každé ráno budí do stejně malého světa, a než vstane, zahledí se na pár svých nuzných nohou i nuzných bot, ale zvedne se, uvaří si horký nápoj a vyrazí do práce. A přestože je obyčejnost výsostným měřítkem filmu, dovede i uhranout, třeba když se pošťák veze na svém člunu přes některé z ruských jezer a máme pocit, že nepluje, ale vznáší se, protože pohyb je tak plynulý, hladina tak hladká a okolní zeleň se kolem nás míhá, jako bychom přímo letěli. Chuť vyměnit si s ním místo je v tu chvíli nesmírná.

    Stejně tak je ale z plátna cítit osamělost lidí, kteří navzdory sousedské pospolitosti často bloumají v prázdnotě. Někdo šáhne po lahvi vodky, ale postava Alexeje je poutavá díky tomu, že se alkoholu vzpouzí kvůli špatné dřívější zkušenosti. Ale když se hodně nedaří, pokušení zlomit dvouletý půst je velký, nakonec u něj zvítězí zdravý úsudek. I když mají za humny raketovou základnu, pro takového člověka je největší pohromou, když mu někdo ukradne motor z člunu. Nejenom že tím ztrácí prostředek obživy, pro roznášení pošty je v kraji člun nezbytný, ale tak trochu přichází i o krásný pocit, který jsme s ním mohli při plavbě zažít.

    Navíc se pošťák upřímně snaží svou bezprizornost zlomit, zvlášť když se mu jedné noci začne zjevovat kočka, snad přízrak jeho osamělosti, nebo jenom podobně opuštěné a zatoulané zvíře. Pokouší se sblížit s dávnou spolužačkou. Nedokáže však docenit i pozitiva jeho prostoty, přestože si vytvoří pozoruhodný vztah s jejím synkem, třeba když se na člunu vydávají za vodní čarodějkou Kikimorou. V tu chvíli ustoupí něco z věcnosti snímku a režisér zakouzlí způsobem, který dá ruské krajině lehce nadpřirozený punc. Přestože jinak během filmu o tom nepadne ani slovo, ruská vesnice a její okolí působí starosvětským způsobem kouzelně vlastně pořád.

kviff_2015_bile_noci_postaka_alexeje_trjapicyna

(9/10)

 

Pohádka pohádek

adam_2 Z řad italské mafie rovnýma nohama mezi krvelačné postavy pohádkového světa. Zvláštní volba, která ovšem neznamená, že režisér Gomory Matteo Garrone chtěl úplně slevit ze svých filmařských standardů. Nicméně překladový název Pohádka pohádek je lehce zavádějící. Navzdory všem těm králům, princeznám a obrům je hodně odvážné mluvit o díle jako o pohádce, a to i když se budete chtít zaštiťovat nedětskou tradicí brutálních pohádek staré školy. Garrone totiž je brutální, což by se ještě dalo snést, ale chová se kvůli tomu účelově a nemůže se opřít ani o jeden příběh, který by dokázal svým nápadem a provedením vyčnít nejen nad svými spolubratry v Pohádce pohádek, se kterými je propojen nanejvýš volně, ale těžko soupeří i s konkurenčními pohádkami. Bylo by na debatu, jestli nejde přeci jen o fantasy.

Stejně tak se můžeme rozplývat nad vizuální suverenitou, ale není natolik odůvodněná, abychom z ní mohli mít upřímnou radost. Osobně mě nejvíc potěšil skafandr pro podvodní bitvu s vodní příšerou, ale spíš proto, že výjevy připomínaly Karla Zemana. Jinak tvůrci kupí výtvory bez ladu a skladu. Tu krvavější záběr, který obnažuje hloupost naivní ženy, jindy erotičtější, abychom pochopili, že dotyčný je vážně sexem posedlý vůl. Hmatatelnou výpravu občas ničí digitálními doplňky. Brutalitou a sexualitou se příběhy jenom krášlí, ale v jádru žánr nijak neposouvají. Typický je v tom příběh o princezně a obrovi. Jednak natahovaný královým nijakým vztahem se zmutovanou blechou, ale dál neobsahuje posun ani ve vykreslení dobra a zla. Přitom se nabízelo porušit pohádková pravidla jiným způsobem než další krvavou lázní.

Už jen to, že musí být tři samostatné příběhy v jednom filmu, něco vypovídá o jejich nedostatečnosti pro celovečerní filmy.

kviff_2015_pohadka_pohadek

(4/10)

 

45 let

adam_2Záměr, s kterým byl film natáčen, je zřejmý. Ukázat, jak vypadá vztah lidí Geoffa a Kate, kteří jsou spolu v manželství už čtyřicet pět let, mají za sebou i dramatické události těžkého onemocnění, ale žijí spolu v klidu a štěstí, přičemž těsně před oslavou se ukáže, jak pevný je svazek, když do tohoto mírumilovného prostředí udeří jako blesk událost s rozvrátivým potenciálem a jako hrom zatřese jistotami. Zásluhou tohoto úmyslu nemá film děj, není zdá vlastně žádná zápletka, pouze jemně načrtnutý střet dvou postarších lidí.

Potíž je s tím, že hybatelem filmu je zpráva o tom, že po nějakých více než 45 letech našli v ledu švýcarských hor bývalou skoro manželku Katyu, které se tehdy při výstupu v Alpách propadla. Jednak záminka je to na ryze střízlivý film až příliš absurdní, přitom si to tvůrci uvědomují, když narážejí na objev pravěkého muže v ledu. Jednak vyvolává svár, který se jeví až příliš umělý, a pokud na něj máme přistoupit, musíme jednání Kate vnímat jako poněkud hysterické. Když se totiž Geoffa ptá, jestli by si Katyu vzal, kdyby ji nepotkala nehoda, těžko se může zlobit, když řekne, že ano, protože to tak tehdy bylo v plánu. Jako by se bála, že jí dávno mrtvá dívka může vzít manžela. Jako by si nedovedla připustit, že svět se mění a jejich 45 let trvající štěstí je zkrátka důsledkem této tragédie, což ale nijak nesnižuje váhu vztahu, který vybudovali. Jako diváci ale toho víme až moc málo, abychom mohli zhodnotit, do jaké míry je chování postav odůvodněné, protože 45 let je dlouhá doba a film nás nechává v jejich společnosti sotva šest dnů.

kviff_2015_45_let

(5/10)

 

Červený pavouk

marek Kdo naslouchal karlovarské šeptandě, mohl se doslechnout, že hlavní souěžní sekce letos moc potěšení neskýtá. Zkušenost naší redakce nebyla jiná. Červený pavouk, hraný debut dokumentaristy Marcina Koszałky, je vpravdě začátečnickým pokusem o psychologické drama. Parafrázující polský filmový klenot Krátký film o zabíjení (1988), Červený pavouk je příběh vraha, přičemž narativ obohacuje o postavu jeho fanouška, který v obdivu svého idolu zajde příliš daleko.

     Šokující popisnost Krátkého filmu o zabíjení nahrazuje Koszałka mlčenlivostí. Zřejmě stručně poučen současnou evropskou artovou produkcí, režisér zcela obyčejnou žánrovou zápletku posedlosti ozvláštňuje drastickými časovými výpustkami, minimalistickou režií a hereckými výkony. Do tohoto pokusu o „umění“ se ale příliš často vkrádají klišé klasické žánrové produkce – především nesmyslné zvraty a typizované postavy. Tam, kde chtěl režisér zřejmě ohromovat, tedy v novátorském estetizujícím pojetí, film selhává.

143779010

(4/10)

 

Tisíc a jedna noc I – Neklidná

marek Filmový jazyk portugalského režiséra Miguela Gomese mohli fajnšmekři ochutnat před třemi lety v kritiky zbožňovaném filmu Tabu. Nutno říct, že více než šestihodinová esej inspirovaná Pohádkami tisíce a jedné noci, která byla pro distribuční účely rozdělena na tři celovečerní části, hutností myšlenek Tabu suverénně překonává. Gomes tentokrát potlačil romantizující kontemplaci nad minulostí a soustředí se na současné Portulgalsko. Jeho ekonomické, politické a sociální problémy. Leč tradiční drama se přirozeně nekoná, forma přímočaré narace je pro Gomesův talent omezující a doufejme, že u takto divácky nekompromisních děl zůstane do konce své kariéry.

     První díl je rozdělen na čtyři zdánlivě nesouvisející bloky. První, částečně hraný a částečně dokumentární blok, je ponurým vhledem do země zmítané kontroverzními vládními reformami a nezaměstnaností. Nechybí ani režisérův poznávací znak – stručný, věčný, ale všeříkající mimoobrazový komentář. Postava zoufalého filmového režiséra náhle zatouží vyprávět jiné příběhy a Gomes poslušně vyhoví. Následují tři těžko popisovatelné eseje, jež sjednocuje lokalita Portugalska. Fikční svět je obydlen humornými postavami – ministry s erektilní dysfunkcí nebo věčně kokrhajícím kohoutem, který má být zvolen za starostu městečka, Gomesova politická výpověď je ale silná a zcela vážná. Žádný manifest by nedokázal státní krizi přiblížit natolik sugestivně a natolik soustředěně.

ArabianNights_Volume1_TheEnchantedOne1

(8/10)

 

Tisíc a jedna noc II – Zoufalá

marek Dalo by se říct, že po projekci prvního dílu Gomes setřásl všechny nepřizpůsobivé diváky ze středního proudu, takže by si mohl dovolit ještě víc, leč není to úplně pravda. V radikálnosti vyprávění není druhý díl příliš odlišný od toho prvního, je opět koncipován jako celek složený ze tří úseků, které propojuje naléhavost obrazu současného Portugalska inspirovaného příběhy Šeherezády.

     Úvodní příběh o mordýři a zloději s přezdívkou Vyžle nahlíží do vesnického prostředí a několika volně propojenými epizodkami zobrazuje, jak zločinec využívá státní krize a ignoranství policejních složek k loupení. Chromý a pomalý Vyžle je pak oslavován jako hrdina venkova, právě tím, že “vrchnost” přechytračil. Druhý příběh vypráví v zřejmě divácky nejpřístupnější formě o absurdně protahovaném a zamotaném soudě, v kterém postupně vystupuje džin, kráva i 13 čínských milenek. Pomocí vlastně docela konzervativní satiry se režisér vyjadřuje k byrokracii, která hyzdí zemi. Toť jsou velmi stručné interpretace, které si nenárokují být definitivní nebo správné. Ale podobný přístup každopádně nelze aplikovat na příběh třetí. Ten je nejsilnějším výtvorem Gomesova brilantního autorského stylu – předkládá jasnou politickou zprávu o své zemi skrz mnohost postav, motivů, příběhů. Ačkoli spolu prezentované osudy obyvatel portugalského paneláku nesouvisí a do mnoha z nich nahlédneme jen v útržcích, jeví se v celku významově velmi hutné a pozoruhodné. Právě díky své třetí části je “Zoufalá” pravý klenot trilogie a celé moderní evropské kinematografie.

Arabian Nights – Volume 2 The Desolate One_2-0-800-0-450-crop

(9/10)

 

Tisíc a jedna noc III – Okouzlená

marek Díky své výstřední povaze bude pro jisté fajnšmekry poslední část Gomesova opusu dojista rafinovaným veledílem. Pro jiné, řekněme pro publikum přespříliš navyklé na klasickou hollywoodskou naraci, bude ovšem k nevydržení. Okouzlená je v prvním jednání záživná, konečně nám představí Šeherezádu, od které se patrně očekávalo, že bude po celý triptych ústřední postavou, ale jen co se s ženou konečně seznámíme, sděluje, že je z vyprávění příběhů znavená a nemá další nápady. Motiv vyčerpání je znatelný po celou následující, takřka devadesáti minutovou stopáž a pro mnohé se stane zkouškou tolerance a výdrže.

      Šeherezáda se jme vypravování metadokumentu o pěstitelích pěnkav, který je prostý jakýchkoli vzruchů a jen vrší volně navazující epizodky. Její voiceover se vytrácí a informace jsou vtlačeny do suchých textových oznámení. Gomes se zcela odpoutává od socio-politických problémů své země a ztrácí referenční bod, kterého se do této doby perfekcionisticky držel. Vyprázdněná narace pěnkavích chovatelů je každopádně příznivá k interpretacím a vypíchnout jen jeden výklad by bylo ke Gomesově vizi nedůstojné. Nabízí se například otázka, proč znělé štěbetání ptáků neustále přehlušuje městský rachot. Poslední minuty před závěrečnými titulky každopádně připomenou, že jsme nebyli svědky jen ledabylého kanadského žertíku, ale stále politicky angažovaného konstruktu, ke kterému se stojí znovu vrátit.

the-arabian-nights-volume-3-the-enchanted-one

(8/10)

 

Box

marek Box z hlavní soutěžní sekce je dílem rumunského režiséra Florina Şerbana, jenž za svůj celovečerní debut Když chci, tak písknu vyhrál v roce 2010 Velkou cenu poroty na Filmovém festivalu Berlinale. Kdo čekal, že na kritiky vřele přijatý a oceňovaný počin kvalitativně naváže, bude hořce zklamán. Snímek vypráví metodou značně vyprázdněné narace příběh nadějného devatenáctiletého boxera, který je na sklonku ambiciózní kariéry. Zdá se ale, že více zájmu věnuje starší divadelní herečce, kterou mlčky dennodenně sleduje až k domu. Jak se mu povede pod dohledem nového trenéra a zda najde odvahu pozvat ženu na schůzku jsou dvě otázky, které film pokládá. Osa vyprávění je tedy zcela tradiční, ačkoli užité stylotvorné prostředky se snaží přesvědčit o opaku.

     Kontrast boxu a divadla, jaký ústřední dvojice zakouší, je uvážlivě nenápaditý. Ačkoli ho režisér využije jako příznak neslučitelnosti figur, nijak s ním v ději nepracuje. Zprostředkovávání informací, tedy vhled do nitra postav, z nichž si vytváříme strukturu jejich světa, je záměrně minimální. Ačkoli se to může jevit jako působivá taktika, jak zdůraznit ambivalenci hrdinů, je to spíše příznak režisérovy bezradnosti, neboť po celou stopáž není sto najít jediný výrazný motiv, který by filmu vtisknul vlastní identitu.

1434361224574_0550x0309_1434361273053

(3.5/10)

 

I hory mohou odejít

marek Tvorba činského režiséra Zhangke Jia je pravidelně uváděna na festivalu v Cannes a výjimkou není ani jeho poslední počin, který byl v Karlových Varech ke zhlédnutí v sekci Horizonty. Jia protentokrát rezignoval na nekompromisní brutalitu Doteku hříchu (2013) a dospěl ke zjištění, že společenské ovzduší své země lépe postihne v přístupnější a poklidnější formě. I hory mohou odejít jsou tvořeny trojicí příběhů zaobírající se několika postavami napříč historií moderní Číny. Jednotícím prvkem se také stávají moderní písně, zejména “Go West” od skupiny Pet Shop Boys, kterým snímek začíná i končí, přičemž v průběhu stopáže dostane text zcela nový význam.

   Každý z příběhů (odehrávajících se v roce 1999, 2014 a 2025) má vlastní strukturu a motivy navazuje na ten předchozí nebo informace v něm řečeném naopak výrazně aktualizuje. Mění se i formální stránka – první pasáž je natočena ve formátu 4:3, druhá v 1.85:1 a třetí v šířce 2.35:1. Není to ale jen kouzlení se stylem, změny šíře obrazu doprovází i jiné střihové postupy a dokonce i herecké projevy. Zatímco příběh z roku 1999 je natáčen poněkud hrubě často bez rozptýleného světla a kamera se spoléhá na vertikální kompozice, obraz z roku 2025 je čistý a film pečlivými široúhlými kompozicemi dostává do melodramatičtější roviny. Je pravda, že v poslední třetině začne být Jia příliš popisný a prokazuje svou nezkušenost s vedení herců v anglickém jazyce, velikost jeho vize ale zůstává obdivuhodná.

SHAN_HE_GU_REN_MOUNTAINS_MAY_DEPART_Still

(7.5/10)

 

Čarodějnice

marek Nezávislý historický horor Čarodějnice, vítěz ceny za režii na festivalu Sundance, se odehrává na venkově v Nové Anglii 17. století a popisuje drastický rozpad křesťansky založené přistěhovalecké rodiny pod vlivem paranormálních sil. Série maloměstských hororů Paranormal Activity a Insidious nás tyto úkazy učí vnímat racionálně s možností přítomnost démonů zachytit a následně je vypudit, ale režisér Robert Eggers  svým hrdinům takové naděje nedává. Inspirován výpověďmi a záznamy z čarodějnických procesů režisér evokuje dobu nejen pečlivou výpravou, ale i archaickou mluvou (slovně i obsahově) a detailním zobrazením denních rituálů. Zavrtává nás do děsivé vize osamělé osady uprostřed tmavých lesů, z kterých nevede žádná cesta.

     Mizanscéna je významově potentní a často slouží k vyjádření pocitů postav, které jsou přinejmenším znepokojivé. Husté lesy jsou pod depresivními šedými filtry nevyzpytatelným bludištěm a střídmé omšelé vybavení rodinné osady svědčí o zranitelnosti a bezmoci jejich obyvatel. Plouživé kamery v poměrně dlouhých záběrech je užito k vynikající vypravěčské gradaci, ale šok přichází zpravidla nepředvídatelně. Že tep zvedají hlavně “lekačky” podpořené hlasitým zvukovým podkresem je skoro až škoda, Eggers je totiž schopen vzbudit hrůzu i statickým záběrem na větve zmítající se ve větru.

thewitch.0

(7.5/10)

 

Pionýři hrdinové

kamilaV mládí byli vychováváni pro hrdinské skutky s rudým šátkem okolo krku, v dospělosti jim nic z toho nedává smysl. Ruský film zkoumá psychické rozpoložení trojice třicátníků, kteří jsou přes svůj mladý věk drceni existenciální krizí. Ve snímku je jasně patrný rozpor mezi tím, co jim bylo v dětství vtloukáno do hlavy a současným životem, na druhou stranu se může jednat o studii všeobecně uplatnitelnou na dnešní společnost. Absence smyslu totiž rezonuje i v životech těch, kteří nezažili diktaturu sovětského svazu.

   Pionýři hrdinové jsou velmi povedenou studií životní rozpolcenosti. Výraznější je část odehrávající se s dětskými herci, kteří perfektními výkony dokonce předčí ty dospělé. Fáze, v níž docházelo k zadělávání na traumata, disponuje především řadou, dovolím si tvrdit, že vyloženě geniálních momentů, a to především ve snech a představách školačky Katyi. S dětmi si navíc užijeme i trochu odlehčených scén, což u dospělých chybí. Linie s třicátníky je čirou depresí, jež však místo hutnosti občas prostě jenom nudí. Přesto se jedná o nadmíru podařený ruský snímek.

pioneer-heroes

(8/10)

 

Heil

kamilaVpád bandy moderních nacistů s pravicí vztyčenou vysoko vzhůru do Velkého sálu v Karlových Varech byl očekáván s velkým napětím. K filmu se sjela delegace v čele s mladým německým režisérem Dietrichem Bruggemannem, který nám loňskou Křížovou cestou otevřel ústa natolik dokořán, že někomu tak zůstala ještě dodnes. Všem se honila hlavou jediná otázka: Bude šílená komedie stejně dobrá jako mučednické drama bez náznaku k úsměvu?

V tuto chvíli je již bez větších debat jisté, že není. Můžete se se mnou pohádat v diskuzi, ale většina hodnotitelů, kteří měli doposud možnost film vidět včetně mne, vám za pravdu nedá. Heil sice není vyloženě špatným film, jehož sledování by se nedalo vydržet. Vnést do filmu zábavu se povedlo bez zaškobrtnutí. Heil disponuje takovým tempem a dynamikou, až titulky místy připomínají dálniční cedule z rychle jedoucího auta. Svižnost je zároveň kladem i záporem. V takové kadenci vtipů, jakou zde předvádějí Němci, snad ani nejde přijít každou vteřinu se zábavnou replikou. Některé hlášky a humorné situace se tedy povedly, jinde zbyla jen trapnost.

dc8ffe1381e2b01566b85fb4c12cfe9e

(5/10)

 

Palio

kamilaBritský soutěžní sportovní dokument vypráví o italských dostizích a je to naprosto skvělé. Nejenže závody Palio odehrávající se v průběhu léta v rozpálené Sienně představují extrémně poutavou záležitost samy o sobě, zde se povedlo i z dokumentárního žánru vytěžit jeho absolutní maximum. Ačkoliv Palio chvílemi připomíná takřka hraný film disponující dvěma soky a vypravěčem v podobě vysloužilého žokeje.

V Itálii je navíc zjevně každý přirozeným hercem, resp. nestane se zde, že by si s daným protagonistou nebylo o čem povídat, jak se to nedávno nezřídka odehrávalo v televizním cyklu České televize Kmeny. Občas se účastníci dokumentu tváří, jako by se účastnili velkolepé gangsterky, nicméně v zápětí se dozvíte opravdové perly, např. že v Paliu je korupce rovnou součástí sportu. (Neříkejte to Blatterovi, bude plakat!) Do toho si přidejte precizně nasnímané koňské závody, které brutalitou v dnešní době připomínají gladiátorské zápasy, závodí se totiž bez sedel a žokejové mohou mlátit nejen koně, ale i sebe navzájem, a mistrovské dílo je dokonáno.

movie-palio-by-cosima-spender-s3-mask9

(9/10)

 

Přečteno: 367x

Latest posts by Redakce (see all)

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Dovolená v REDAKČNÍ STŘIŽNĚ: Varům “konkuruje” sólo jednohubka

Vítejte u dalšího vydání naší nové a pravidelné rubriky na Moviescreenu. Ve stručném glosáři si každý týden prosvištíme aktuální premiéry...

Zavřít