Julie Taymor je doma na divadle i při natáčení filmu. Její inscenace i filmy operují s celou řadou vizuálních prostředků. Na Letní filmové škole se rozpovídala o svém přístupu.
V tvůrčí kariéře Julie Taymor se divadlo snoubí s filmem, jedno se přelévá do druhého a zrcadlí se v prvém (nemluvě o opeře). Dlouhou dobu byla zakořeněna na divadelních prknech, k nimž přilnula už velmi malá. Divadlo dělala už od osmi let. „Mám to v krvi,“ podotkla režisérka, která je zároveň i výtvarnicí a designérkou, která se velkou měrou podílí na tom, jak bude výsledné dílo vypadat po stránce masek nebo kostýmů.
V době, kdy žila a studovala v Paříži, si ale také zamilovala film. Bylo ji něco přes patnáct let. Jejími favority se stali Akira Kurosawa a Federico Fellini. Naopak Ingmar Bergman byl pro ni příliš temný. Film komplexně nestudovala, ale díky jedné přednášce filmové teorie, kde si rovněž vyzkoušeli natáčení, překonala ostych, takže se postupně přes televizní filmy dostala až k celovečerní tvorbě.
V kinech se v roce 1999 uvedla adaptací Shakespearovy hry Titus Andronicus, který se na plakátech honosil krátkým titulem Titus. Dodnes je to její oblíbený film. Důvodem je to, že má ráda už původní hru. „Lidé si myslí, že jsme šílená, když to tvrdím, protože roky lidé říkají, že je to naopak jeho nejhorší kus. Když se ale podíváte na zprávy, na to, co se děje ve světě, uvědomíte si, že Shakespeare napsal nejlepší pojednání o násilí v dějinách,“ podotkla krátce poté, co v Uherském Hradišti skončilo promítání Tita.
Julie Taymor na diskusi po filmu Titus / Foto: Adam Fiala
„Dotkl se každého aspektu toho, proč jsou lidé násilní. Je to znepokojivé a rozčilující, a proto o tom lidé mluvili jako o špatné hře. Je to ale geniální hra,“ dodala. Film je při tom uvozen i zakončen scénou v koloseu, což podle ní představuje dokonalé rámování příběhu. „Koloseum je prapůvodní divadlo krutosti. Lidé si zaplatí, aby před sebou viděli násilí, což ovšem děláme dodnes,“ upozornila.
Jednou z jejích vlastních invencí ve filmu bylo zakončení, v němž chlapec odnáší malé dítě z kolosea vstříc východu Slunce. „Mělo to zobrazovat moji naději, možná šílenou, že se začátkem nového tisíciletí se přes násilí přeneseme,“ poznamenala. Když se ale dívá na svoji zemi dnes, je to podle ní obraz depresivní. „Dnes už bych možná Tita tímto způsobem nezakončila,“ připustila. „Myslím, že teď spíš do kolosea vstupujeme. Celý svět zapomíná, obzvlášť Evropa zapomíná, čím si prošla. Možná bych to teď zakončila brutalitou,“ dodala, zároveň ale říká, že tento způsob uvažování je možná špatnou cestou a nadějný konec je třeba zachovat.
O Hamleta nestojí
Titus pro ni každopádně nebyl první zkušeností se Shakespearem. Alžbětinský autor byl pro ni důležitý tvůrčí zdroj už na divadle, kde spolu s jinými jeho díly oživila také Tita. Stále ale třeba nemá zájem zrežírovat Hamleta, jak přiznala na Lekci filmu, i když motivy z této hry se trochu promítají ve Lvím královi, kterého z filmu přenesla na divadelní scénu. Byl z toho asi nejúspěšnější kus vůbec a cena Tony za nejlepší režii a kostýmy.
Hamleta označuje za skvělou hru, ale osobně se jí tolik nedotýká. „Pro mě je to jenom další příběh o sériovém vrahovi,“ zhodnotila. „Titus mi připadá zajímavější. Je mnohem znepokojivější a skutečně realističtější. Hamlet je nejladnější, nejinteligentnější, pod kontrolou a dospělý. Titus je hnusný, rozzlobený a pravdivý. Tam je Shakespeare jako mladý, rozhněvaný muž,“ dodala.
Jedním z první děl, které Shakespeare uveřejnil, byl Titus Andronicus. Pro Taymor to byl zase její první film. „Možná že všechny debuty mají určitou rezonanci, kterou už znovu nezopakujete. Chcete to všechno vykřičet do světa, co se vás bytostně nejvíce týká. Občan Kane je přesně takový,“ zamýšlí se režisérka.
Frida / Zdroj: LFŠ
Dalším Shakespearům na plátně se ale nevzpouzí. „Není nic jako definitivní podoba Shakespeara. Každý se k Shakespearovi vztahuje po svém,“ tvrdí. Natočila sice ještě dva jiné projekty, biografickou Fridu (2002) a muzikálové Across the Universe (2007), které označuje za nejosobnější film, protože dotyčnou dobu prožila, ale pak v roce 2010 opět uvedla zfilmovanou Shakespearovu hru. Šlo o Bouři, kterou už předtím inscenovala na divadle a která už ve filmové podobě existovala. „Nikdy jsme neviděla Bouři, která by se mi líbila,“ podotkla.
Rozhodla se nahradit hlavní mužskou postavu ženským ekvivalentem, takže z Prospera udělala Prosperu. „Nenašla jsem mužského herce, u kterého bych si opravdu řekla, že to je pravý na roli Prospera,“ zmínila. Zato Helen Mirren se do role hodila skvěle. „Myslím, že hra jenom získává sílu, když je Prospero žena,“ dodala režisérka.
Vizuální stránka zbavená uzdy
Bouře je podle ní velice intelektuální hra, lze v ní vidět motivy ze všech jeho her. Je tam tragédie, komedie i romance. Je tam Richard III. i Romeo a Julie. Jako ve všech jejích projektech ji ale dal materiál možnost vyhnout se režijním konvencím a pohrát si s ním. Hýří totiž vizuálními nápady a Bouře protkaná scénami magie přímo vybízí k vizuální invenci. Z divadla je zřejmě zvyklá na praktické efekty, už od Tita ale ve svých filmech experimentuje s digitálními triky.
Julie Taymor na Lekci filmu / Foto: Adam Fiala
„Pro režiséry, kteří chtějí dělat film s vizuálními triky, je to opravdu velké dilema. Když máte velice nízký rozpočet, lidé jsou často ochotni na to přistoupit, když vidí, že se předstírá. Jakmile se ale snažíte, aby to vypadalo realisticky, dostanete se do obtížné situace,“ přiblížila.
Ne vždy to vyjde k úplné spokojenosti a ona sama přiznává, že právě v Bouři nebyl v určitých momentech výsledek tak dobrý, jak si ho představovali, třeba když dvojici postav pronásledovali lávoví psi. „Zkrátka se dostanete do fáze, kdy nemáte peníze. Byla tam ale řada triků, které fungovaly, ale uznávám, že některé se tak docela nevydařily. Triky používám pouze, pokud to vyplývá ze scénáře,“ prohlásila Taymor. Co šlo, dělali naživo, a zatímco na divadle postavu ducha Ariela zastoupila de facto loutka, ve filmu nechtěla přijít o herecký projev Bena Whishawa. Triky praktické i digitální pak napomohly tomu, aby byl průsvitný, nebo vzbuzoval iluzi mořské víly a harpyje.
Filmografie progresivní filmařky očima recenzenta
Režisérka Taymor nemá tak bohatou filmografii jako pilnější kolegové, nebyl proto problém na Letní filmové škole zhlédnout celou její celovečerní tvorbu (nepočítáme-li záznam divadelní inscenace Sen noci svatojánské). Titus představuje pro Taymor skutečně mocný nástup do filmové branže. Dílo je neomalené, drzé a brutální, zároveň také nekonformní, nápadité a šílené. Dělá zkrátka vše proto, aby nevzbuzovalo dojem klasického zfilmování Shakespearovy hry, které by tíhlo k přísnému historismu. Mísí různé historické epochy, přímo plýtvá nápady na výpravu a kostýmy a obklopuje se fantastickými herci, nad nimiž ční nemilosrdný, zlomený i bláznivý Anthony Hopkins, takže silné výjevy se střídají s velkou kadencí podpořené trefným soundtrackem.
Jde tudíž zřejmě o nejucelenější a nejpůsobivější film od Taymor. Úspěšně tematizuje násilný úděl lidstva, který korunuje nadějí v lepší zítřky. Pozoruhodná je vetknutá postava chlapce, který dějem prochází jako přízrak pozorovatele z dnešní doby stále ovládané bojovými choutkami a který je přitom i aktivní účastník minulosti, z níž se možná poučí.
Titus / Zdroj: LFŠ
O tři roky později uvedla Taymor Fridu, mnohem konzervativnější film. Pokud bychom ho nesledovali pečlivě, nevnímali ženskou ruku ve vedení postavy titulní malířky a neobdivovali se krásným momentům oživování maleb od Fridy, ztratili bychom se v tradičním životopisném filmu. I když kameru dělal Rodrigo Prieto, častý obrazotvůrce u syrového a nespoutaného Alejandra Gonzáleze Iñarritua, ve Fridě se krotí a dělá „jenom“ nádherné záběry. Rozhodně to není špatný film, dokonce zvládá odůvodnit toleranci temperamentní a tvrdohlavé Fridy k záletnému manželovi i složitému životu, ale málo odhaluje vizionářskou režii Julie Taymor. Možná i proto je ale všeobecně nejlépe přijímaný.
Tisková konference s Julií Taymor / Foto: Adam Fiala
Na opačném konci divácké popularity se nachází Bouře, přitom výjimečnost díla převažuje nad jeho chybami. Je mnohem ujetější, divadelní, žánrově rozmanitější a přeplněná magickými imaginacemi. Triky ovšem někdy nestíhají. Byť v řadě případů posilují moc obrazů, které nemají srovnání s konkurenční filmovou tvorbou, objevuje se i jejich úskalí – když nejsou dostatečně nadsazené, abychom je přijali s úsměvem, ale nejsou ani dost fotorealistické, aby splnily vysoké nároky vystavěné mnohasetmilionovými blockbustery. Tento problém na náš dotaz potvrdila i Taymor. Chytře se naštěstí v řadě případů snaží triky počítačové kombinovat s reálnými, a v tu chvíli ožívá magická složka vyprávění jako květ po jarním dešti.
Ohromující je Helen Mirren v hlavní roli i řada zkušených herců ve vedlejších rolích. Těžké je skousnout Alfreda Molinu a především Russella Branda v komické rovině příběhu, ale je to nevyhnutelný příspěvek žánrového mixu.
