Novinář, spisovatel a scenárista Pavel Kosatík na LFŠ rozebíral, jak přistupovat k historickému žánru a jeho pravdivosti.
Na Letní filmové škole v Uherském hradišti se letos vedla debata o vnímání historického filmu a jeho nakládání s fakty. Když se totiž zamyslíme, často takové filmy suplují učebnice dějepisu a možná to není nejvhodnější přístup, protože film není monografie nebo literatura faktu. „“
Pavel Kosatík vnímá dva typy diváckého chování ve vztahu k historii ve filmu. První skupina diváků jde podle něj do kina spíš proto, aby si potvrdili, co už předtím věděli. „Nezlehčuju to ani to nekritizuju. Znamená to ale konzervativnější přístup. V pozadí je představa o tom, že nějaká ta správná historie existuje. Samozřejmě, že je spousta věcí nesporných, jsou to data nebo jména. A nebudeme diskutovat o tom, jestli Stalin nebo Hitler existovali a dělali zločiny. Zase tak špatně na tom nejsme,“ přiblížil.
Spousta dalších věcí ale za diskusi stojí, míní. „To je pak druhá skupina lidí, mezi kterou bych se počítal, která jde do kina proto, aby se něco nového dozvěděla, a to nejenom proto, že na dané téma nikdy nebyl natočený film. Jsem totiž přesvědčen, že téměř každá nová generace potřebuje prastaré téma uchopit jinak,“ dodal.
Za hlavní důvod, proč zamíří na historický snímek do kina, označil Kosatík stanovisko tvůrce. „Pořebuju ho tam vidět. Nezáleží mi až tolik na tom, jaké stanovisko to je, nemusí být moje, ale je pro mě strašně důležité, abych věděl, že dotyčnému na tom opravdu záleží, že si k tomu všechno možné nastudoval, na základě toho napsal scénář – a tím pádem s ním můžu komunikovat,“ vysvětlil. Jako příklad filmů a tvůrců z tuzemské produkce, kde žádná stanoviska nevidí, uvedl Otakara Vávru nebo pozdější díla Jiřího Sequense.
Masaryk
Kosatík zastává myšlenku, že filmy nejsou o historických událostech, jenom se tak tváří. A s tím divák nemusí být úplně srozuměn. V případě nedávného filmu Masaryk (2016) byla spousta lidí naštvaných, sám Kosatík ho spíš chválil.
„Dovolili si interpretaci v rámci možného. Vypovídá o epizodě ze života Jana Masaryka, kdy po Mnichovu odejde na Západ, je v psychiatrické léčebně. Nejčastější podstata sporu je právě to, že v léčebně byl jindy, než zobrazuje film, nebo že Tomáš G. Masaryk ve filmu umírá na Hradě, i když ve skutečnosti umřel v Lánech. Tohle jsem nevnímal jako chyby. Není to tak, že bych se přenášel přes všechno. Divák se má ale snažit porozumět tomu, o co v tom filmu jde,“ zmínil.
Tématem je podle něj obsah historické události. „To nebyl film o Janu Masarykovi, ale o tom, jaké to je, když máte tohle jméno, milujete svou zem a nemáte možnosti ani subjektivní, ani objektivní, abyste zemi prospěli, čili se z toho zblázníte. Tahle emoce byla ve filmu podaná a to je ten základ,“ vysvětlil.
Právo na interpretaci vs. manipulace
Samotného Kosatíka asi nejvíc proslavila práce na seriálu České století (2013–2014), které natočil Robert Sedláček. „U Václava Havla jsem se snažil prostudovat všechny dílčí paměti, což znamenalo, že jsem nakonec nevycházel ani z jedné, ale musel jsem z toho udělat syntézu, vlastní obraz situace, ze kterého jsem si vytvořil psychologické portréty lidí a s nimi jsem na tomto základě pak pracoval a oni mi začaly jednat sami jako dramatické postavy,“ přiblížil svůj tvůrčí proces.
Takový přístup není možný všude, určitě ne u dokudramat, ale když vidí takový postup u jiných autorů, tak výsledná díla označuje za nejlepší nebo nejcennější věci, které v žánru poznává.
České století – Kulka pro Heydricha
Shakespeare taky takhle pracoval s historickými postavami, podotkl Kosatík. „Nastudoval si to, ale kdybyste dneska chtěli Richarda III. u maturity vykládat podle Shakespeara, nevím, jestli to dobře dopadne. Ale dozvíte se z toho velmi mnoho o lidskosti a otázkách týkajících se člověka, které zase nenajdete v učebnici dějepisu,“ poznamenal.
Určitou hranici vidí Kosatík ve slově manipulace. „Právo na interpretaci máme každý a divák posoudí, jestli tvůrce má právo intepretovat způsobem, jakým to udělal. Ale právo na manipulaci ne,“ uvedl.
V zápětí ale dodal, že se někdy trochu bojí toho, aby určitý druh přísnosti, který se v některých sférách společnosti začíná prosazovat, nezasahoval příliš do tvorby. „Nejsem hlasatel nějakého bezbřehého liberalismu, pravidla fungují i v tvorbě, ale tvůrce musí mít právo říct, co má na srdci a proč,“ řekl.
Foto: Adam Fiala (úvodní foto), Bioscop (Masaryk), Česká televize (České století)
Podobné články
Skrz filmovou džungli nasměruje 44. Letní filmová škola
Aby filmy byly magické jako kus skutečného života, přeje si Jakimowski
Dusná džungle Letní filmové školy. Jaké filmy nás osvěžily?
Mike Leigh: Život je směšný i tragický. Kdo se na pohřbu nechtěl smát?
Favoritka – abnormálnost královského dvora
