Kdo miluje egyptské mýty, z nového filmu Alexe Proyase zešílí. Před nemilosrdným soudem ho zachraňuje, že film zábavný, a to v mezích digitální, akční, blockbusterové, hollywoodské hereze.
K natočení velkolepé trikové podívané ze starověkého Egypta má Alex Proyas dva předpoklady. Jedním je původ – narodil se v Egyptě, byť tam dlouho nepobyl. Druhým je zkušenost s náročnou produkcí, kterou před více než deseti lety zvládnul u výtečné sci-fi na motivy Isaaca Asimova Já, robot (2004).
Po akční kriminálce z blízké budoucnosti ještě natočil Proroctví (2009), posledních sedm let ale nebylo o Proyasovi vůbec slyšet. Nejednou tu je s hlučným projektem pro jedno z rozvíjejících se studií Summit Entertainment (spadá pod Lionsgate, které se dralo vpřed se sérií Hunger Games). Rozpočet filmu Bohové Egypta údajně činí 140 milionů dolarů, což je dvakrát více než v případě Deadpoola (2016), ale klidně dvakrát méně než prvotřídní projekty zavedených velkých hollywoodských studií. Na výsledku to je znát.
Vidět to už bylo na upoutávkách. Egyptské scenérie jsou bezostyšně zkrášlovány péčí digitálních animátorů a těžko bychom hledali moment bez zeleného pozadí. Na škodu to nemusí být, ukázal to i Zack Snyder s filmem 300: Bitva u Thermopyl (2006), kde ale nasadil stylizovaný vizuální vzhled odpovídající jednoduchosti komiksu. Nicméně Bohové Egypta nejsou daleko od připodobnění k lacinému komiksu využívající známou mytologii, ale překrucující ji pro potřeby efektivního vyprávění a akční dynamiky. Ta se projevuje v momentě, kdy se hlavní postavy už tak velkých bohů transformují do kovových monster ještě větších rozměrů (transformujeme, morfujeme, atd.).
Jednoznačné srovnání přináší třináct let starý Van Helsing s Hugh Jackmanem od milovníka brakových dobrodružství Stephena Sommerse (případně i obě jeho Mumie /1999, 2001/). Je s podivem, že po takové době se producenti a jejich účetní nepoučí. Van Helsing byl propadák (jakkoli se přiznávám k osobním sympatiím k filmu) a Bohové Egypta budou možná paběrkovat ještě víc.
Jistě, i u dinosaurů se říkalo, že mají své nejlepší archeologické roky za sebou a devadesátá léta s úžasem spielbergovského objevování možností CGI se nebudou opakovat, přesto loni Jurský svět (2015) zabodoval s neočekávanou silou. Egyptská tématika ale nikdy tak silná nebyla a prognózy věští Proyasovu novému filmu takřka katastrofické tržby. Ostatně asi budou kopírovat tragické ohlasy diváků i kritiků.
Věděli jste, že bohové měli místo krve zlato? Ne? Nejste sami
Je velká otázka, koho by Bohové Egypta mohly potěšit vyjma lidí s bezmeznou vírou, že pro Gerarda Butlera to bude po Třístovce další možnost ukázat svaly a charisma. Rovnou prozradím, že ne, protože Butlerův maniakální padouch mezi egyptskými bohy je přímočarý a bez zajímavého motivu.
Fanoušci egyptských mýtů by mohli být potěšeni z toho, že se mýtus o Usirovi dostává na plátna, z mnohem větší části ale budou rozezleni tím, jak si tvůrci vztahy mezi bohy a významné detaily přizpůsobují, a tím vytváří alternativní verzi mýtů. Jenomže proč a pro koho? Na neambiciózní hollywoodskou fantasy se stejně brzo zapomene. Staré příběhy skýtají úžasná vyprávění, scenáristům to je ale vždy málo.
Méně rozčilení tak budou ti, kdo jména jako Re, Seth nebo Horus zaslechli jedním uchem na hodinách dějepisu, zatímco druhým vylétly ven a zanechaly pouze vzpomínku na to, že egyptští bohové měli zvířecí hlavy, což je „hustý“. A představte si, když si takové potvory dají boxerský souboj. Jestli producenti slyšeli cinkot zlatého dolu, asi by si měli nechat vyšetřit uši.
Leonidas proti Lannisterovi a Barbossa se tomu směje
Bohové Egypta totiž nezískávají body ani jako jeden z mála originálních projektů mezi velkofilmy, které se do kin chystají. Pochybnosti vzbuzuje i obsazení, které se marně snaží o egyptský look podobně jako Scottův Exodus (2014). Představa střetu krále Leonida s Lannisterem z Hry o trůny (2011-) je sice lákavá, a když spolu soupeří sami herci, choreografie místy baví. Avšak o hlavní slovo se hlásí Brenton Thwaites, který byl sice slušný v dystopickém Dárci (2014), ale jako egyptský zlodějíček si těžko získává sympatie, i když dělá vše pro svou lásku a štěstíčko mu jde naproti. Courtney Eaton a Elodie Yung jsou se svými výraznými výstřihy v příběhu hlavně a pouze, aby se mužský divák měla na co dívat, když se zrovna nedemoluje počítačový model Egypta.
Zhnusení z filmu brání hlavně Alex Proyas jako režisér. Navzdory všem hloupostem od scenáristického dua, které napsalo Posledního lovce čarodějnic (2015), podbízivě lascivním kostýmům a vrtkavé úrovni trikové stránky jsou Bohové Egypta ve svém vyprávění zábavní, a to jako bezelstné dobrodružství a fantazie malého kluka, kterému je jedno, že Re nejspíš nebyl otcem Usira, ale když se mluví o jeho nebeském kočáru táhnoucím Slunce, představuje si ho skoro jako vesmírnou loď na orbitě. Pak je jedno, že ve vesmíru není vzduch, protože šílenosti se vrství tempem, že je vážený herec Geoffrey Rush v potupné roli vlastně majestátní a stále charismatický, je fuk, že hrdinům fandíme, i když je nám jasné, že v takovém filmu neumírají, ačkoliv by už čekali před poslední branou do podsvětí.
Bylo by snadné poslat k Anupovi do záhrobí i Bohy Egypta, ale svou neúctu si užívají. To stojí za drobné ocenění.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Alex Proyas, Scénář: Matt Sazama, Burk Sharpless
Hrají: Gerard Butler, Nikolaj Coster-Waldau, Rufus Sewell, Chadwick Boseman, Brenton Thwaites, Courtney Eaton, Abbey Lee, Elodie Yung, Geoffrey Rush
Žánr: dobrodružný, fantasy, Země původu: USA, Stopáž: 127 minut
Premiéra: 25. únor 2016
Podobné články
Hobitova cesta tam a zase zpátky
Sedmý syn – dítě, které nikdo nechce
Jupiter vychází – sláva Wachowských zapadá
Avengers: Age of Ultron – superhrdinský epizodní průměr
Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta – za pokladem průměrnosti
Ben-Hur – film, který neutáhnou ani čtyři koně
Legenda o Tarzanovi – potterovský režisér se v džungli neztratil
