Asi by to mohl být i přírodopisný dokument, ale pod názvem Červená želva se skrývá animovaná alegorie na život.
Muž ztroskotá na ostrově. Základní premisa, ze které se dá vyjít různými směry potvrdí i Hanks s panem Wilsonem. Člověk v takové situaci začne myslet na přežití a záchranu. Logicky si tak muž ve filmu Červená želva postaví vor, se kterým zkusí doplout k civilizaci. Jenomže pokaždé, kdy vypluje, opět ztroskotá. Vypadá to, že bude muset přijmout svůj osud a vyjít s ním co nejlépe.
Nizozemský autor Michaël Dudok de Wit pracoval na filmu mnoho let. Producentsky ho zaštítilo i oslavované japonské studio Ghibli, což ale znamená pouze to, že výsledek je špičkovou ukázkou klasické dvourozměrné animace. Film stylisticky nečerpá z japonských motivů a nápodobu magických světů Hajaa Mijazakiho ani nečekejte. Režisér a scenárista v jedné osobě Dudok de Wit ve vyprávění Červené želvy strhává skoro všechny fasády a nadbytečné přístavky (jako je třeba i řeč), aby se dobral co nejjednoduššího a nejpřímějšího děje, který mu umožní reflektovat život a jeho koloběh.
Červená želva tak disponuje silnou, téměř dechberoucí audiovizuální stránkou, kde se půvabné obrazy ostrova, moře a přežívajícího trosečníka skvěle doplňují s výraznou a jímavou hudbou Laurenta Pereze del Mara. Byť se v drtivě většině scén neodehrává žádná vnější drama, pohlcující prožitek z rozjímavé eseje o životě samovolně rezonuje duší člověka.
I když volný k interpretacím, stále banální
Fakt, že je Červená želva chudá na akci, je podstatný znak, který je nezbytné zohlednit při sledování. Je velmi dobře, že na skutečnou tvář filmu hlasitě upozorňuje marketing, protože Červená želva je sotva standardním filmem pro zájezd rozjívených školáků. Snímek totiž sám o sobě není ani příliš návodný a dává prostor k interpretacím toho, co se děje.
K Červené želvě se dá ale přistupovat i kriticky, a to i v případě, kdy nejsme líní dešifrovat sdělení o životě a nechceme se posměšně hádat, jestli teda měl trosečník něco se želvou, nebo ne. Dílo je sice krásné na pohled a vnitřně líbezné, ale jeho sdělení jsou často banální nebo až příliš prostě podaná. Želvě chybí rafinovanost nebo nějaká neotřelost. Zároveň je snímek sice hodně krátký, ale přitom poměrně zdlouhavý, a to zbytečně, jako by však chtěl napodobit rychlost své titulní postavy.
Foto: Wild Bunch