Havel – předstírané chlapáctví a paradoxy normalizace

0
22.7.2020 at 12:50  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Václav Havel nebyl muž, který by se s režimem odhodlaně střetával. Životopisný film přistupuje k tématům disentu a totality s větší rafinovaností, než bývá u české tvorby obvyklé.

 

   Český exprezident byl předmětem mnoha filmových projektů. Okamžitě po revoluci začaly vznikat dokumenty zachycující jeho osobu v kontextu nově nabyté svobody. Pavel Koutecký začal tvořit časosběrného Občana Havla (2007) a Karel Vachek pobíhal po Pražském hradě kvůli Novému Hyperionu aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992). Dokument Proč Havel? (1991) Vojtěcha Jasného byl nejzřetelnější oslavou symbolu sametové revoluce. Jeho přístup zdatně vyjadřují scény, v nichž se Miloš Forman ptá náhodných kolemjdoucích, z jakého důvodu byl prezidentem zvolen právě Havel. Opomíjející všechny historické souvislosti, snímek přijímá za svá prohlášení, že to bylo díky disidentově charakteru a sympatiím. Více než třicet let po pádu socialistického režimu jsou nicméně podobná vysvětlení dosti úsměvná. Režisér Slávek Horák ve svém novém filmu následuje metody Roberta Sedláčka z Českého století (2013–2014) a z prvního prezidenta České republiky snímá ustálené a stereotypní nánosy.

   Vznikl snímek, který se vzpírá zkratkovitým soudům. Jeho záběr normalizace, státního útlaku, hrdinství a morálky nemá jednoznačné obrysy. Tato témata ve filmu nemají slovníkové definice a často se vzájemně proplétají. Hrdinství tak například nestojí vždy jen v protikladu k útlaku StB a morální jednání nepostihuje coby všestranný lék k léčbě normalizační šedi.

 

Zapomenutá diktatura

   Od mainstreamového životopisu by bylo pošetilé vyžadovat, aby sledoval linii Havlových myšlenek. Ty v Dopisu Husákovi nebo v Moci bezmocných rozmělňují snadné definice opozice nebo totalitních režimů. Nutno ale říct, že některé motivy filmu jako by na Havlovy obsáhlé a rozlétané eseje navazovaly. Především ale Horák tyto teze neuzurpoval a neproměnil v banality, které by lemovaly vyprávění o vzestupu muže „na správném místě.“

   Paradoxy období normalizace jsou pro Horákův snímek zcela zásadní. Jeho zájem tkví v odstínění jistých tradovaných anekdot a emocionálně zabarvených faktů.  České filmy málokdy ukazují represivní složky socialistického režimu takto komplexně. Tlak nohsledů KSČ se ve filmech často omezuje na dvojici zasmušilých pánů, kteří dohlíží z blízkého automobilu. Horák se spoluscenáristou Rudolfem Suchánkem ale načrtává daleko rafinovanější systém, v kterém moc netvoří jen pěšáci, kolaboranti nebo StBácké zrůdy. Režim sice přiškrcuje, také ale nabízí pomoc a jeho jednotliví vykonavatelé s ním nemusí vždy plně souznít. Havla (Viktor Dvořák) zde také soustavně staví před životní dilemata – to vrcholí ve scéně výslechu z roku 1979. Nabídky emigrace i okamžitého propuštění jeho kolegů z vazby zní překvapivě racionálně a umírněně.

   Horákovy postavy navíc ani se svými inklinacemi rozhodně nežijí v permanentním teroru. Jsou oběťmi toho, co Havel nazývá post-totalitním režimem. Ten poskytuje příležitost k nenápadnému osobnímu rozvoji, pokud se aktéři jednou za čas uvolní k nápadnému vyjádření loajality. Horák ve scéně z vlaku prezentuje, že ne všichni lidé měli možnost angažovat se jako zprofanovaní disidenti a jejich odmítavost nemusí být nutně projevem zbabělosti. Bezčasí normalizace nemuselo být všem občanům nepříjemné a Havel neignoruje mlčenlivou masu, která stála v boji disidentů s režimem stranou.

 

Nejasnosti zcela zamýšlené

   Samotného Havla pak režisér pojímá jako dosti ambivalentní figuru. Více než třicet let po revoluci už jistě nelze označit za troufalost pojednání o mužových alkoholových a milostných výstřelcích. Horák se u těchto skutečností ovšem nezastavuje a hned v první scéně ustanovuje jako důležitý motiv pro vyprávění vlastnost, kterou ve spojení s Havlem příliš neslýcháme, totiž zbabělost.

   Zbabělost, o které se Havel svěřuje západnímu novináři, jej nutí k protirežimnímu jednání. Jde o vnitřní stud před sebou samým, aby se sebe smyl „lepkavost“ okolního bahna. Horák tímto získal nemoralizující klíč k mnoha Havlovým veřejným i osobním činům. Skutečnost, že události z exprezidentova života přeci jenom vsazuje do nějakých rámců, zaručuje, že je Havel relativně konvenční biografie. Snímek následuje všechny body tradičního vyprávění o Havlově životě – kariéra dramatika, proces s The Plastic People of the Universe, založení Charty i pobyt ve věznici na Borech. Jako biografie ale film obsahuje i mnoho rušivých momentů, které ho zbavují čitelnosti.

   Celým narativem doprovází motivy zbabělosti a morality. K Havlově osobnosti Horák přistupuje poměrně obrazoborecky, není ovšem provokativní a pro protagonistovy poklesky má většinou pochopení. Havla nejprve ukazuje jako úspěšného divadelního autora, jehož hlavním přáním je tvořit a užívat si z toho plynoucí klady (například v ženské společnosti). První velký zvrat přijde v druhé polovině 70. let, kdy se Havel poprvé dostává do vazby a podepíše prohlášení, v kterém se zřekl předchozích ideálů. Ačkoli šlo o formalitu, škoda na mysli byla dokonána.

   Následující vyprávění se zaobírá otázkou, jak si udržet morální integritu a v jakou chvíli se režimu znovu otevřeně postavit. Havel není modelový bojovník a v několika záběrech se zračí jedna z exponovaných metafor, kdy z nebezpečí rozklepaně vycouvá. Co tedy znamená být morální? Film odmítá napevno odpovědět, nicméně pochybovačně se zastavuje nad pojetím některých chartistů. Několikrát zazní výzva k „chlapáckému jednání“, které se neohlíží na důsledky a odmítá ze závazků ustoupit. To je očividně v rozporu s Havlovým mírným stylem – dokud se nenechá na čtyři roky uvěznit. Zatnul a zachoval se jako muž? Snad ano, Horák to ale nevidí jako žádný triumf, spíše podlehnutí tlaku machistických “radikálních živlů” jako Ivana Martina Jirouse nebo Pavla Landovského (Martin Hofmann).

   Podstatným prvkem v ohledávání tohoto tématu je postava Olgy Havlové (Anna Geislerová). Ve vyprávění nemá tolik prostoru jako její muž, přesto má daleko do stereotypní figury věrné ženy, která hrdinovi v těžkých chvílích pomůže z neštěstí. I od ní se protagonista dočká výtek ke své nerozhodnosti a výzvy k tomu, ať jedná chlapácky, zní to ale spíše jako volání o pomoc osoby, která toho zakusila už příliš mnoho. Olga Havlová je další díl Horákovy teze, že morálka a zbabělost jsou kluzké věci.

 

Nezdravé západní vlivy

   S potěšením lze také zpozorovat, že se Horákovi daří najít osobitý režijní styl. Snímek začíná náběhem na retrospektivní vyprávění naslouchajícímu novináři, podobně jako Walesa: člověk naděje (2013), tomu se ale naštěstí vyhne. Následně začne formovat mnohé navracející se metafory, které jsou někdy příliš průzračné (váhání nad prázdnou stránkou se například dostaví nejméně sedmkrát), dobře ale zpevňují kauzálně nepříliš propojený narativ.

   Horák našel velmi silného spojence v kameramanovi Janovi Šťastném, který konflikty postav postihuje pečlivými kompozicemi, malou hloubkou ostrosti i nezvyklými úhly. Šťastného práce, ve spojení s burácivou partiturou Michala Novinského, tak dává například scéně „mobilizace disidentů“ jasný tvar.

   Horákova biografie má na to náležitě zmást oddané milovníky Havlova odkazu i jeho fanatické odpůrce. Nepůsobí prezidentsky a ani v závěru protagonistovi zcela neodpouští. Za chlapáckým krokem vpřed totiž může stát hrdinství i nevyléčená lidská malost.

(7.5/10)

 

Foto: Bontonfilm

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Havel

Režie: Slávek Horák; Scénář: Slávek Horák, Rudolf Suchánek

Hrají: Viktor Dvořák, Anna Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban a další

Žánr: drama, životopisný; Země původu: Česko; Stopáž: 102 minut

Premiéra: 23. července 2020

Přečteno: 533x

Marek Koutesh

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
46. Letní filmová škola odhaluje program: Wajda, Keaton i izraelský film

46. Letní filmová škola ukazuje svůj plnohodnotný program. Vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a...

Zavřít