Zápal pro práci nemusí být nepřiměřený workoholismus a stáří nemusí být překážkou zbrusu nové kariéry.
Nancy Meyers netočí filmy často. Ovšem když už uvádí nový film, lze odhadovat, že pokusí udržet pro komediálně romantickou látku trochu vyšší standard, než je v branži zvykem. Cožpak se z filmů jako Po čem ženy touží (2000), Lepší pozdě nežli později (2003) nebo Prázdniny (2006) nestaly v podstatě klasiky, protože dokázaly pracovat s trojrozměrnými charaktery v zajímavých situacích? Pravda, s Nějak se to komplikuje (2009) si trochu zhoršila svou pověst a na čas se odmlčela, ale letošní Stážista má nakročeno k tomu, abychom ho pro jeho líbivost a pozitivní příklad optimistického člověka měli rádi. Což někdy není málo, byť režii a scénáři občas chybí smysl pro důležité.
Meyers má v zásadě dva silné trumfy. Jmenují se Robert De Niro a Anne Hathaway. Za prahem důchodu si jako sedmdesátiletý vdovec udržuje Ben Whittaker elán, ale je to čím dál těžší, takže neváhá šáhnout po příležitosti, která se zdá absolutně nevhodná jeho věku, a stane se stážistou v progresivním internetovém obchodě. Ten je pro Jules jako druhé dítě, které zplodila. Věnuje mu veškerý čas, který musí ještě podělit s rodinou doma. Teď ale hrozí, že by ji investoři mohli zbavit některých výkonných funkcí a dosadit do firmy nového manažera. A do toho se musí vypořádat s novým programem stážistů, podle kterého jí má být podřízen Ben.
Dvě výborné postavy na spoustu dutých
Stážista je místy zdlouhavý, někdy se žene za příliš mnoha příběhy, většina vedlejších postav jsou figurky (a někdy špatně obsazené a zahrané). Ale pokud jde o De Nira, který se šedinami ztrácí zuřivost a nekompromisnost, s níž prezentoval jednu filmovou éru a společenskou dobu, zůstalo mu charisma, kolem kterého se vine přirozená schopnost noblesy. I kdyby mu postava nebyla vlastní, dokázal ji přesvědčivě zaplnit spoustou laskavosti, cílevědomosti a trpělivosti. Meyers do něj vtěluje ctnosti, které pak nechává působit v moderním světě, kde lidé radši komunikují přes mobily, kde pracovní morálka upadá a kde nároky vytvářejí stres, který už organismus nemůže zvládat. Byť je vidina takového muže lehce pohádkovým přeludem, je inspirativní.
Byť se ošívám použít výraz chemie, mezigenerační propast dokázali s Hathaway skvěle překlenout, a to bez nějakých mileneckých motivů, ale čistě z fáze šéf a podřízený k přátelskému soužití. Od komedie zaplněné legrácky se totiž Meyers nebojí jít k napnutým emocím, jež staví postavy do těžkých situací, kterými se ale posouvají. V ten moment je zásluha hlavně Hathaway, že se herecky projekt nehroutí.
Bez statistik nezaměstnanosti
Naneštěstí snímek, který si mimochodem Meyers sama napsala, není nějak otevřenou nebo zásadní výpovědí o současném pracovním trhu, na to zůstává stále příliš spoután mantinely komediálního žánru a obdivem ke starosvětským způsobům. Je to přitom škoda, protože k tématu vlivu člověka na zaměstnání by se dalo říct mnoho, ale na to je film až příliš soustředěn osobními problémy protagonistů.
Vyprávění se tak ochuzuje o nosný společenský komentář nebo alespoň sofistikovanější humor, ale absentující analýza špatné zaměstnatelnosti lidí, kterým je nad 55 let, ještě nemusí znamenat zkázu pro dílo, které chce občas rozveselit, občas dojmout a hlavně dovolit De Nirovi ukázat, co to znamená být švihák. Těžko je potkat nejen v kanclu či na ulici, ale i v současných filmech.
