Mezi stromy ruch se vine, mezi kmeny Schmitke bloudí a film s unikátní atmosférou se jen tak tak mezi prsty ztrácí.
Oficiální zahraniční stránky pro film Schmitke dodávají k názvu, že jde o pouť do mysli nešťastného muže. Podobně jako mnohá podobná marketingová tvrzení, i v tomto případě jde o zjednodušující, popřípadě dokonce zavádějící tvrzení. Jednak není pro film nijak závratnou veličinou, že by byl Schmitke, technik v oboru větrných elektráren, nešťastný. Neusmívá se a o nikoho se v životě nemůže opřít, ale víme o něm přece jenom dost málo, abychom mu mohli přiznat recept na antidepresiva.
Za druhé lze také pochybovat o tom, že sledujeme pouť, která odhaluje jeho nitro. Dochází k proměně postavy vlivem zkušenosti s podivným světem Krušných hor, ale tím se spíš noříme do jejich výsostného mlžného ducha. Zanechává na Schmitkem stopu a Schmitke se v nich v zásadě v sebenaplňujícím se proroctví jednoho snu „najde“. Ale to, že „vše“ přestane vrzat a že se začne usmívat, neznamená nutně, že se Schmitke zbavil nějakého neštěstí.
Koho zajímá nějaký pan inženýr
V podstatě je Schmitke nejméně důležitou postavou. Je totiž převážně pasivní, nezaujatý a netečný. Ať už ho šéf pověřuje nepříjemným úkolem, ať už musí snášet new age mystikou posedlou dceru nebo ať už musí trpět upovídaného kolegu, který sice dovede při dlouhé jízdě autem doslova nahradit rádio, ale koneckonců na tom není ani jedna frekvence srandy.
Krušné hory jsou pro Štěpána Altrichtera, režiséra a jednoho ze scenáristů, ústředním prvkem, v němž spojuje jak mystický potenciál zamlžených stromořadí, tak i specifickou, lehce parodickou českou mentalitu („Je to nebezpečné dávat si v hospodě čaj“) a rovněž hororový majestát skučivých větrných elektráren.
Síla zvuku, která generuje energii
Z čistě zvukového hlediska dělá právě alternativní zdroj elektřiny dílu jako uměleckému zážitku „medvědí“ službu. Pro zápletku slouží jako záminka, proč postavy někam dostat, i postupný katalyzátor jejich emocí. Neopravitelnost rozbitého modelu pohání děj i rozvoj abstraktní roviny, v níž slouží jako trubadúr oznamující něco tajuplného, neuchopitelného a skrytého. Lidé mizí a nedaří se je najít, cesty se křižují, ale žádná nevede správně, lidé pomáhají, ale přitom svádí z cesty. Šlo by o bludný kruh, kdyby lesy nebránily zplození přesného geometrického tvaru.
Obsazení Petera Kurtha do ústřední role bylo skvělým rozhodnutím z hlediska dodržení německé autentičnosti. Fyziognomií blízký Norbertu Lichému dává své postavě výše popsané vlastnosti. Zároveň s tím ale vzniká ta chyba, že scenáristické zázemí pro postavu Schmitkeho působí značně plytce, tvořené náhodnými a nuceně generovanými střípky, které jsou externalitami, jimž plně nerozumíme, protože nenahlížíme na jeho internality. Možná je ale prázdnota jeho osobnosti nosným prvkem osvětlujícím jeho netečnost. Pokud nejde o šumící keře, které spolu se sny předznamenávají jeho cestu ke krušnohorské spáse.
Lidé nejsou tím, čím se zdají být
Obyvatelé Chřmelavy fungují hlavně jako postavičky pro pobavení. Jakub Žáček má skvěle napsané dialogy v laicky českém pojetí německého jazyka. Další osazenstvo hospody se posouvá po scenáristické šachovnici vždy, když je potřeba navodit podivnou náladu, která může vycházet z jazykového nedorozumění, ale také může být příznakem, že zde není něco v pořádku. Jako zjev z jiného světa, jako kmotr v sukních místní civilizace, působí Helena Dvořáková, která do prostředí se svými upravenými kostýmky nezapadá, ale přitom je respektována málem víc než starosta.
Ústřední vyšinutí z normálu ale zajišťuje Kryšpín, kterého ztvárnil Petr Vršek. Stává se nejistým průvodcem pro Schmitkeho, vede pokroucené řeči o měnící se zemi pod našima nohama, o záludnosti okolního prostředí, v němž jeden zmizí raz dva. Přitom nás film zavádí na další podivuhodné místo Krušných hor, jako by samotné lesy se svou aurou nestačily, a to do ruin bývalé cínové továrny.
Košatost slov obrazy nenahradí
Dohromady tak Schmitke zanechává zdání, že se nepodařilo naplnit potenciál vyprávění, který by v knižní podobě (nebo filmové předloze) nabýval košatých a barvitých popisů, které by vše dokázaly propojovat v elipsách a kružnicích a jejichž slova by umožňovala nořit se do jehličí lesa ještě lépe, než to dovede kamera. Rumunský kameraman Cristian Prijol sice dokáže divy, ale nedokáže zastřít, že je film levný, bez osobité autorské ruky, která by zároveň zohledňovala řemeslnou preciznost.
Projevuje se to obzvlášť v úvodu před odjezdem do Čech, který připomíná školní cvičení a zdlouhavě ukazuje věci, které nejsou až tak důležité. V lesích se pak neduhy ztratí, stromy totiž nejsou město. Okouzlení magickými momenty přesto přinášejí jen vybrané scény. Kdyby Altrichter dokázal překonat studentské návyky připomínající amatérský přístup zkoušející postupy, mohl Schmitke zrodit českou filmovou legendu. Takhle se ale o mytických bytostech jenom mluví, ale film se jí samotnou stát nedokáže. Snad při jiném úplňku.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Štěpán Altrichter, Scénář: Jan Fusek, Tomáš Končinský, Štěpán Altrichter
Hrají: Peter Kurth, Johann Jürgens, Helena Dvořáková, Jakub Žáček, Petr Vršek, Lana Cooper, Stephan Grossmann, Johana Schmidtmajerová, Irena Lamberková, Vladimír Škultéty
Žánr: komedie/mysteriózní, Země původu: ČR/Německo, Stopáž: 94 minut
Premiéra: 13. srpen 2015
