Až vyjde měsíc – království lásky z dalekohledu a skautské košile

0
12.7.2012 at 10:16  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Dalekohled nemůže mít magickou moc, dokud mu není dána vírou dítěte. I pak může fungovat jenom jako nástroj přibližující nás ke vzdálenému dění. Podobně jako můžeme sledovat tenhle příběh, který se odehrává před více než čtyřiceti lety, u pobřeží Nové Anglie.

 

   Jeden utíká ze skautského tábora, druhá z domova. Nalezli v sobě náklonnost, pro niž není pochopení v jejich okolí. Dohodli se na místě a čase. Jejich zmizení však nezůstalo nepovšimnuto. Po Suzy a Samovi se rozjíždí pátrání, které vede šerif místního ostrova New Penzance. Přidává se i skautský oddíl, z něhož utekl, který se na záchrannou misi neopomene řádné vyzbrojit. Svou trochou do mlýna přispějí i dívčiny rodiče. A to ještě nikdo až na podivuhodného ostrovního vypravěče neví, že zde za tři dny udeří jedna z největších bouří.

  
 
  Vedle jiných filmů Wese Andersona se Až vyjde měsíc zdá být poměrně subtilní a jednoduchý, snad z toho pramení jeho síla a otevřenost širšímu publiku. Stranou dal závažnější témata (k čemu traumatizace ze zmizení dítěte) a opájí se samotnou komediálností, jež se rodí i ze svébytného filmového stylu. Forma výrazně ovlivňuje vnímání díla, nejde o typickou konverzační komedii, v níž může záběr střídat protizáběr a je vlastně úplně fuk, jaká je kamera. Andersonovi na obrazech filmu záleží a zachovává se v jejich komponování jako malíř (že také postava Sama maluje snad není ani náhoda).
 
 
   Využívá kontrast pohybů kamery, která velmi často volí horizontální směr a implikuje tak zdání dvourozměrného prostoru (někdy až animovaných stínů), a práce s prostředí, v níž vítězí často plná hloubka pole skrývající sem tam bonusový vtípek nebo shromažďující jednotlivé vrstvy. Z pozoruhodné formy lze vycítit nesoulad, společný život dvou nekompatibilních věcí, které ale Anderson naučil společnému bytí a z jejich svazku zplodil svůj rukopis, v dřívějších filmech mírně zřetelný, nabývající vizuálně na síle ve snímcích jako Darjeeling s ručením omezeným a Fantastický pan Lišák. Kompozičně usiluje o řád, který je v rozporu s bláznivou absurditou obsahu. Postavy se ocitají v centru záběru, ale jejich jednání je vyšinuté. Komediálnost tak pramení i z fyzické stránky charakterů.
 
 
   Ovšem všechno by šmahem spláchla jedna vlna velké vody nebýt přítomnosti ducha absurdní nevinnosti či naivní absurdity, které si jako maškarní kostýmy oblékly všechny postavy. Z naivního vystupování plyne absurdnost počínání, svět vykreslený imaginativníma dětskýma očima vykvétá z nevinnosti.
 
   Filmu prospívá, že se ústředními hrdiny stala dětská dvojice, snáze to ospravedlňuje poeticky podroušené způsoby. Děti si mohou dovolit více z důvodů omezené znalosti skutečného světa, dospělí se sice pořád tváří vážně, ale pak se projevují skoro stejně. Jednak je to z blízkých vztahů s dětmi, které zákonitě ovlivňují společenské chování svých opatrovníků, tak i tím, že v daném ostrovním prostředí je jejich svět úplně stejně omezený jako u dětí. Mnohdy jde i o jediný způsob, jak se vypořádat se světem.
 
 
 
   Hudba Alexandra Desplata vhodně doplňuje a rozvíjí bizarní atmosféru, ať už se jedná o Suzyin domov, skautský tábor nebo prostou divočinu malého ostrůvku. Vychází přitom ze skladby/pořadu Leonarda Bernsteina Young Person’s Guide to the Orchestra, který pojímá hudební motiv v podání různých hudebních nástrojů. Z nepřeberného množství různorodých nástrojů, které metaforicky připomínají nejrozmanitější hlasy a povahy lidí, se skládá i leitmotiv snímku, který ve svém hudebním podnesu Desplat akcentuje jako rozvernost, heterogennost a všehoschopnost. Ozývají se nejneočekávanější hudební nástroje a tomu odpovídá i nejneočekávanější způsob reakcí postav. Jako když si jde Bill Murray posekat nějaký strom.
 
   Tím, že je film usazen na jakési ostrovy (neexistující a vymyšlené) a do šedesátých let (nostalgických a barvitých), se vzdaluje časově bolestivé přítomnosti a izoluje se na místo, které může být tak podivné, že z něj vyzařuje něco, co zapříčiňuje celý sled událostí prezentovaných Andersonovým dílem. Jako že následkem duševní nepohody lidé kácejí stromy, nebo na vysokých a vratkých stromech stavějí boudy nebo se ve jménu lásky vzdávají veskrze všeho.
 
   Příběhů o lásce už bylo mnoho, ale jen málo, jejichž okouzlující dvojice pod zákonem prostě utíká, napříč šestnáctikilometrovým ostrovem, kde není úkrytu před schopnými skauty. Postupně se odhalují některé motivace a psychologické profily, ale i ty nezapřou svou absurditu. Je obětována zhoubná tragická osudovost a vyzdvihován je absurdní charakter jejich chování, který vyplývá z absurdní povahy lásky. Nikdo přitom nepožaduje vysvětlení, proč se do sebe tihle dva zakoukali, protože oba mladí a začínající herci dokázali zviditelnit pouto mezi svými postavami tak, že automaticky navazují i vztah s obecenstvem.
 
 
   Co byste jinak chtěli od kluka, který vede dvoučlennou výpravu z pozice svých skautských znalostí a přitom významně drží vzduchovku, a co byste chtěli od dívky, která se na útěk divočinou vyzbrojí růžovými šaty, botami do nedělní školy a kufrem plným knih. Dělají se dospělejšími (zbraň) a intelektuálnějšími (knihy), než by jako děti v divočině měli být, ale je to další součást upřímně milé poetiky.
 
   Jejich láskyplný útěk se nejprve formuje jako jedna část vyprávění, kterou doplňuje zběsilé pátrání dospělých a ostatních dětí z tábora. Jako skladiště humorného materiálu objevil Wes Anderson skautské tábory s rozmanitou sortou dětí a jejich vedoucími. Takže film servíruje bohatou hostinu. Navíc dokáže v závěru vystavět dostatečný dramatický vrchol, který dramaturgicky stupňuje se vzrůstajícím nebezpečím, když se kolem nich stahují jak temné síly přírody, tak civilizace. Novodobí Romeo a Julie, tentokrát uvěznění na Noemově arše, jsou na světě.
 
   Silný scénář, jasná režijní vize, nápaditost a všehoschopní herci (skvěle sehraní Bruce Willis, Edward Norton, Frances McDormand a Bill Murray). Když si všechny propriety autor udrží, nevadí, že všechny jeho filmy jsou v podstatě podobné. Každý je totiž originál svým obsahem. Zatímco Timu Burtonovi se to přestává dařit, Wes Anderson zůstává se svými divnými a milovanými stále silný. Na milostný příběh obklopený krásnou přírodou i nahánějícími skauty se jen tak nezapomene.

(9/10)

Přečteno: 1020x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Sir Anthony Hopkins se nalodí na Aronofského archu

Názory na Darrena Aronofského se hodně různí. Někteří ho považují za vizionáře, který se nebojí experimentu, a jiní mu zase...

Zavřít