První člověk – stále blíže nemožnému

0
9.10.2018 at 16:52  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

33letý režisér Damien Chazelle je předurčen už k třetímu oscarovému úspěchu. Výsek z života Neila Armstronga přináší až nadsmyslové stavy.

 

   První člověk byl jednou z mnoha hollywoodských ozdob letošního festivalu v Benátkách. Jelikož je přehlídka vnímaná jako startovní pozice pro sezónu filmových ocenění, přičemž První člověk většinu kritiků nad míru uspokojil, avšak vyloženě nenadchnul, film byl předčasně zařazen do kontextu ambiciózních, avšak konvenčních životopisných dramat. Další benátské premiéry a zaručené „oscarovky“ Roma (2018) a Zrodila se hvězda (2018) byly přijaty s větším vzrušením.

   Mít tímto debatu kolem snímku za uzavřenou by byla chyba, a to nejen proto, že v případě Prvního člověka o životopisný film vlastně nejde. Můžeme se například ptát, jak snímek zapadá do autorské linie režiséra Damiena Chazella a zda popírá či stvrzuje slabá místa jeho jinak impozantní filmografie. U Whiplashe (2014) byl osočen z přílišného soustředění se na úzce vymezený emocionální dopad. Hovořilo se o tematizaci posedlosti na úkor upadajícího těla a poněkud ploché psychologizaci postav. La La Land (2016) byl však jiný. Jako revizionistický muzikál se vyznačoval promyšlenou koncepcí a problémy předchozího režisérova filmu nedědil.

 

Lidskost za stratosférou

   První člověk v mnoha ohledech zapadá do Chazellovy autorské linie (můžeme sem zahrnout krátký film Whiplash /2013/ a scenáristický počin Grand Piano /2013/) lépe než La La Land. Hlavní postavu tlačí do duševně i fyzicky náročných situací a nechává ji kolísat mezi nečinností a průrazností. Evidentní jsou také vazby na pozapomenutý režisérův snímek Guy and Madeline on a Park Bench (2009) – vedení kamery se i v případě Prvního člověka vyznačuje poetikou cinéma vérité a oba filmy se zabývají jedinci s potížemi komunikovat. V Guy and Madeline on a Park Bench to komplikuje romantickou zápletku, zatímco v Prvním člověku jde o stupňující se proces, který provází zrod nadpozemské figury Neila Armstronga (Ryan Gosling).

   Film ale nepojednává o vzniku hrdiny nebo kultu celebrity, kterými se každý rok zaobírá hned několik hollywoodských filmů. S trochou odvahy můžeme říct, že se První člověk zabývá odlidšťující transcendencí a na úrovni stylu ji evokuje způsoby známými pro spirituální filmy. Tato bolestivá cesta k protagonistově „zbožštění“ s sebou nutně nese vydělení ze společnosti. Zde se vyjevuje téma ztráty schopnosti komunikovat. Lety mimo atmosféru Armstronga zbavují pozemských okovů i myšlení.

   Co se poté z Armstronga stává? Jaké povahy tato proměna je? Na to je třeba zohlednit, jak je film vystavěn a jak Chazelle zachází s filmovým stylem. Nejsilnější transcendentní zkušenost je soustředěna do tří vypravěčských částí. K přerodu vždy dochází v Armstrongových leteckých misích, které jsou náležitě uvedeny a ve vyprávění tvoří body obratu, což vzhledem k jejich dramatičnosti asi málokoho překvapí. Nachází se v prologu, v polovině stopáže a ve vyvrcholení.  

 

20. duben 1962; letoun X-15

   Prolog má podobu dynamické akční scény. Přichází ještě před standardním seznámením s protagonistou a v mnoha ohledech je skutečně spektakulární. Strategie, která dokáže vyvolat takto extatické vzrušení, má k transcendentnímu zážitku už jen krůček. Hledisko zůstává připoutáno ke kokpitu a křídlům letadla, obraz je roztřesený a zvuková stopa hlučná a přehlcená. Zmatení, úzkost, vzrušení, klaustrofobie, jen si řekněte… Pro pilota také nepochybně zážitek mimo smyslové zkušenosti a blízko smrti.

   Následující úvod představuje v krátkých črtech Armstrongovu rodinu. Kameraman Linuse Sandgrena snímá nejen tyto scény natěsno v neobvykle blízkých záběrech. V několika chvílích je vystoupení z roviny ostrosti záměrným tahem. Tentokrát, na rozdíl od La La Landu, tedy nebude kritika kameramanovy nedůslednosti oprávněná.

   Podstatná je zde ovšem tragédie, která Armstronga zasáhne a provází celým dějem. Z psychologického nazírání je protagonistovo chladné chování jasně motivováno touto událostí.  Není ale zřejmé, proč s dalšími roky sílí, místo toho aby přirozeně sláblo. Odpověď lze najít právě při nakládání s cestami mimo atmosféru jako s transcendentními zkušenostmi, které Armstronga postupně zbavují lidskosti. Scény ze Země jsou „mezičasy“, na nichž se ukazuje stupňované odlidštění a důsledky pro osobní život. Gosling je se svým hereckým stylem vynikající volbou pro postavu, která vyžaduje umírněné výrazové prostředky. S neméně přesvědčivou filmovou partnerkou Claire Foy (seriál The Crown /2016-/) poté přibližují rodinnou krizi v působivých hereckých scénách-výzvách.

 

16. březen 1966; Gemini 8

   V sekvenci mise Gemini 8 se dosahuje podobných efektů jako v prologu. Vedle zmíněných prostředků se zde vyjevuje nová a důležitá vnímavost – zvláštní fixace na detaily bez zjevných významů. Často jde o záběry z pohledu Armstronga, např. třesoucí se lampy, řemeny, jimiž je připoután nebo moucha lapená v kokpitu. Některé výjevy zcela postrádají jasný bod reference, jako pohled z okna modulu, který odhaluje jen bezmračnou nebeskou modř. Očima protagonisty vzniká pocit, že se ve všech těchto detailech zrcadlí cosi hlubšího. Nám tato podstata zůstává skryta.

   Beztvárné a zdánlivě nepodstatné detaily s námi zůstávají. Jiná podoba tohoto úkazu vzniká ve scéně startu Gemini 8. Z extrému do extrému, statické a klidné prostředí se mění v těkavé obrazy, které připomínají některé experimentální snímky Marie Menken či Stana Brakhage, kterými se snažili zachytit metafyzickou stránku světa. Možná nejde o tak nemyslitelné přirovnání u tvůrce, který si před uvedením La La Landu přál divákům promítnout krátký snímek undergroundového tvůrce Bruce Bailieho All My Life (1966). V důsledku této zkušenosti je Armstrong asociálnější než kdy dřív.

   Tuto poetiku transcendentálna s hranice překonávajícím hrdinou lze vystopovat až do amerického undergroundového filmu. Rozdíly zde samozřejmě jsou – nejen ve vyprávění, ale třeba v užití zvuku, který byli nezávislí tvůrci nuceni často opomenout. Ve scénách z Gemini 8 je zvukový mix natolik ohlušující a rozmanitý, že se zkrátka vymyká čemukoli z filmových dějin. Let na Měsíc, který tvoří vyvrcholení Prvního člověka, vyznívá poněkud klasičtěji. Prostorová orientace je snadnější a výrazně zní i hudba Justina Horowitze. Poté přijde na řadu moonwalk

 

21. červenec 1969; Apollo 11

   Povrch Měsíce je zachycen velkoformátovými IMAX kamerami, což kontrastuje s užitím 16mm materiálu pro záběry z kokpitů. Roztřesené pohyby a zrnitý obraz nahrazuje nekonečná šíře měsíční pouště. Intimní detail prvního kroku z pohledu Armstronga následuje dech beroucí panorama. Zde končí protagonistova spirituální cesta. Vyvrcholení značí „definitivní“ záběr na Armstrongovo hledí skafandru, v němž místo tváře vidíme jeho novou podstatu. Chazelle musí mít zajisté v oblibě závěr 2001: Vesmírná odysea (1968).

   Jako uzavření psychologického vývoje může být závěr obviněn z patetičnosti. Z dalších pohledů, nejen z toho uvažujícím o Prvním člověku jako o spirituálním filmu, se ale jeví pesimisticky a smutně. Armstrong se už nemůže vrátit zpátky. Stejně jako La La Land nachází za zdánlivým triumfem nešťastnou situaci, která stojí v protikladu s představami o koncích muzikálů, potažmo životopisů slavných osobností. Chazelle je znovu podvratný a opět se to ukazuje jako skvělá a logická tečka.

P. S. Americká vlajka vzhůru letí a k radosti konzervativců dokonce v jednom z významově nejvíce polopatických záběrů.

(9/10)

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: First Man

Režie: Damien Chazelle; Scénář: Josh Singer

Hrají: Ryan Gosling, Claire Foy, Kyle Chandler, Corey Stoll, Lukas Haas, Jason Clarke, Christopher Abbott

Žánr: drama; Země původu: USA; Stopáž: 141 minut

Premiéra: 11. říjen 2018

Přečteno: 281x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Festival bollywoodského filmu ve znamení skutečných příběhů

Festival bollywoodského filmu od 10. do 14. října opět nabídne divákům v pražském kině Světozor výběr jihoasijské kinematografie.    Číslo...

Zavřít