Aussie & Kiwi Film Fest 2017 – recenze z festivalu

0
25.11.2017 at 11:53  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

 Jaké filmy letos festival nabídl? Projděte si tři minirecenze.

 

   Šestidenní přehlídka filmů od protinožců skončila před pár dny ve vyprodaném pražském kině Ponrepo, kde před promítáním filmu Mahana diváky pobavila maorská skupina svým tanečním vystoupením. Z letošního ročníku jsme vybrali tři snímky a blíže jsme se na ně v recenzích podívali.

 

Piknik na Hanging Rock

Říká se, že bavíte-li se o australské kinematografii z jakéhokoli pohledu, dříve nebo později se vždycky dostanete k Pikniku na Hanging Rock (1975). Dnes patří k nejslavnějším národním snímkům vůbec a mimo jiné i světově proslavil režiséra Petera Weira, jenž od 80. let tvoří v Hollywoodu. Adaptace románu spisovatelky Joan Lindsay postihuje upjatost a diagnózy pozdní britské Viktoriánské éry.

   Piknik na Hanging Rock nás seznamuje se skupinou dívek studujících na australské privátní škole. Charakterově se liší, všechny jsou však pod neustálým dohledem přísných učitelek a vychovatelek. Krajina kolem jejich příbytku je pro ně přitažlivě záhadná, především když si vyměňují letmé pohledy s cizími chlapci. Při pikniku na Valentýna roku 1900 se dívky vydají prozkoumat monumentální skalní útvary, načež s učitelkou beze stopy zmizí. Následné pátrání přináší jen velmi kusé stopy, zmizení skutečně vykazuje známky paranormálního.

   Slavný román odpověď na otázku, co se s dívkami stalo, k nevoli mnohých neposkytuje (v potaz však lze vzít vypuštěnou osmnáctou kapitolu). Film se této premisy drží a využívá ji k zachycení mysteriózně-hororového ovzduší, na kterých se podílí i lyrické obrazy kameramana Russella Boyda a mrazivý hudební motiv Gheorghe Zamfira. Za vším však vyprávění především ukazuje rozpad viktoriánské morálky, symbolizované zmizením dívek a neschopnosti impotentního systému nalézt pravdu. Mezinárodní uznání Pikniku na Hanging Rock bylo tedy nejspíše dáno šikovnou žánrovou ekvilibristikou, poutavým užitím uměleckých vypravěčských trendů a ideovým souzněním se západními protiautoritářskými hnutími 70. let.

(7.5/10)

 

Navigátor: Středověká odysea

Film, díky kterému novozélandská kinematografie prorazila na evropský festival. Navigátor: Středová odysea byl totiž v roce 1988 nominován na prestižní Zlatou palmu v Cannes. Do středověku zasazený snímek vypráví o morové hrozbě, které se chtějí vesničané vyhnout poněkud bláhovým rozhodnutím. Chtějí si naklonit Boha tím, že na nejvyšší kostel světa umístí nový kříž. Žánrově je snímek dosti rozkolísaný od historického dramatu ke sci-fi až k dobrodružné rodinné podívané.

   S trochou nadsázky by se snímek dal označit za mix Andreje Rubleva (1966), Je těžké být bohem (2013), Markéty Lazarové (1967) a Návštěvníků (1993). Navigátor má v sobě motivy a témata ze všech těchto filmů a první třetina je velmi vtahující. Poté však začne zpomalovat tempo a cesta ke kostelu se stane úmornou. Navigátorovi herecky kraluje mladý Hamish McFarlane coby v hlavní roli. Odklonil se však od práce před kamerou a nyní pracuje za kamerou např. jako asistent režiséra v seriálu Ash vs Evil Dead (2015–2018). Konec je sice sympatický tím, že je otevřen interpretacím, ale svým vyzněním spíše pohřbívá fantasy linku a vyzdvihuje spirituální vrstvu snímku, ta však není dostatečně propracovaná.

(6.5/10)

 

Mahana

Mahana je novozélandský film s maorskou tématikou. Zatímco asi nejslavnější film o Maorech Kdysi byli bojovníky (1994) pojednává o současné nelehké situaci novozélandského etnika, v tomto snímku se dostáváme do 60. let 20. století. Seznamujeme se s početnou rodinou Mahanů, které vládne pevnou rukou despotický dědeček. Celá famílie, v níž se všichni živí stříháním ovcí, dělá, co hlava rodiny řekne a nikdo si nedovolí odmlouvat, až na čtrnáctiletého Simeona, který začne postupně odhalovat jedno temné rodinné tajemství.

   Opět se můžeme přesvědčit o tom, že Nový Zéland je skutečně nádherná země. Kamera snímá krajinu novozélandského venkova  a v podstatě každý záběr je pastvou pro oči. Stejně působivý je i mezigenerační souboj mezi inteligentním mladíkem a starcem, který není zvyklý na to, že mu někdo odmlouvá. Dojem kazí jen přehnaně patetický závěr. Za potoky slz a vyznání lásky, které zde protagonisté předvedou, by se nemusela stydět libovolná latinskoamerická telenovela. S odhlédnutím od úplného konce je ale Mahana příjemným snímkem o dospívání, lásce, zradě a mezigeneračním soužití, který je v několika momentech skutečně dojemný.

(7/10)

Přečteno: 144x

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Liga spravedlnosti – rituální poprava slavné značky

Stylová a námětová bezradnost dělá z Ligy spravedlnosti ostudný film, který si superhrdinové nezasloužili.    Sotva se superhrdinové od DC...

Zavřít