Obstojí Hra o trůny jako samostatný počin? Dokáže se i neznalec knih zorientovat v postavách a situacích? Jakých chyb se tvůrci často dopouštějí? Nekompromisní rozbor pokračuje.
*Tento článek je dalším pokračováním série, která usiluje o hlubší analýzu seriálu Hra o trůny a knižní ságy Píseň ledu a ohně napsané Georgem R. R. Martinem, a proto na mnoha místech vyzrazuje klíčové momenty ze všech pěti řad i dosud publikovaných knih.*
Teď už se divák Hry o trůny a zároveň neznalec předlohy nejspíš začíná ptát, proč by ho krucinál mělo zajímat, že Ramsay Sníh znásilňuje svou zaměnitelnou manželku na vylidněném Severu, kde se nekonají absolutně žádné odvetné přípravy ze strany starkovských loajalistů? Koho trápí, že vrabčáci postrádají zázemí coby lidové hnutí vzniklé v reakci na hrůzy války a množící se důkazy, že páni při titulní hře o trůny neberou žádné ohledy na své poddané? A kdo kromě knižních puristů dostal žaludeční vředy, když viděl, že se při pokusech znázornit Valyrii nějakým zázrakem skončilo u vcelku slušného ztvárnění Chroyane? Nejde snad primárně o to, aby dílo fungovalo samo o sobě a postavy byly poutavé i bez závislosti na zdrojovém materiálu? Není důležité, aby seriál předkládal funkční náměty k zamyšlení, u nichž je díky jejich hloubce a neotřelosti úplně jedno, nakolik jsou v souladu s předlohou? A hlavně a především, není pointa v tom, aby to celé byla nadupaná zábava?
Nepřekvapivě, ano.
Jedno je rozjetá babice v úžasně vizuální scéně s nečekaným zvratem na konci. To druhé je Daenerys Targaryen ve Hře o trůny. (Autor obrázku vlevo: Marco Simonetti)
A nepřekvapivě, Hra o trůny skomírá i v tomto ohledu.
Nic si nenalhávejme: HBO projevilo o Píseň ledu a ohně zájem z jediného důvodu, a sice že bylo extrémně snadné ji neinvenčně narvat do zajetého mustru, jehož komerční úspěšnost si studio dávno ověřilo u pseudohistorických seriálů Řím (2005) či Tudorovci (2007). A jak toho dosáhlo? Zakrýváním mělkého obsahu cisternami tělesných tekutin, pubertálním důrazem na drsnost a depresivnost údajně vystihující skutečný stav věcí, melodramatickým pletichářstvím, málokdy potřebnou nahotou, utahanými politickými dialogy a víc než štědrým množstvím sexu, jehož emocionální chlad je samozřejmě naznačen – jak jinak – polohou zezadu. Pro člověka, který se jen trochu orientuje v současné televizní revoluci, nemůže být Hra o trůny ničím než dalším z dlouhé řady prefabrikovaných produktů, které sjely z tovární linky.
Akční klišé a béčková nuda
I když ale budeme předstírat, že žádné další historické počiny od HBO neexistují a že seriál od nich není v podstatě k nerozeznání, pořád ještě tu máme plejádu důvodů, proč se adaptace Martinova opusu potácí u dna jako těžce béčková nuda: digitální akce přecpaná těmi nejvyčpělejšími klišé posledních třiceti let, postavy s bystrostí podprůměrně inteligentního bígla, záplavy nelogičností i popírání dříve představených faktů a nepolevující atmosféru deprimovanosti. Nesmíme opomenout ani otevřenost kdysi bůhvíproč důležitých otázek – tak jaké rodinné zázemí vlastně Šae měla? – a anachronické přidávání moderních klišé, která v zobrazované době nemají co dělat: šlechtična Talisa v roli polní sestry, která si troufne být drzá na krále, se v tomto ohledu proviňuje jednoznačně nejvíc.
Skoro jako by se Martin nevyjádřil jasně.
Na ničem z toho nicméně nezáleží, protože jak přiznali výkonní producenti David Benioff a Dan Weiss v jedné ze svých mnoha interpretačních zhůvěřilostí na téma „pozitivní vlastnosti, principy a touhy vás akorát zabijí“, už od začátku šlo především o filmování shyamalanovsky šokujících momentů, z nichž by internet měl minutu po odvysílání kolektivní hysterák. A co hůř, je až neuvěřitelné, jak je Hra o trůny ve své snaze o šokantnost předvídatelná. Zpozorněte, když různé postavy na různých místech začnou v různých epizodách jakoby nic vykládat o totožné věci, dosáhnou emocionální katarze či na ně pět epizod po sobě někdo divně zírá, počítejte s nejhorším a bingo, víte, kam Benioff s Weissem směřují. Nesejde na příběhu, narativní integritě či charakterizaci, pouze na tom, aby Sansa Stark byla znásilněna, Jon Sníh zavražděn a Shireen Baratheon upálena. Že nebyl vybudován kontext, který by těmto okamžikům teprve dodával epičnost, je úplně jedno. Hlavně aby se o seriálu a jeho tvůrcích mluvilo.
Výsledkem toho všeho je depresivní bezvýchodný svět plný blbců a psychopatů, v němž usilování o vyšší ideály značí naivitu a politickou neschopnost, která bude po zásluze potrestána. Proč si tedy nepřát, aby s touhle říší krutosti a beznaděje skoncovala armáda ledových zombíků?
Ale teď vážně: pusťte si Djawadiho Dracarys, tři minuty na obrázek zírejte a pak mi přijďte tvrdit, že to nebylo epičtější než cokoli v Danyině lince od třetí série. Do toho, já počkám. (Autor obrázku: Marco Simonetti)
Jednoduchost vs. jednoduchost
Při konfrontaci se zjevnou nepromyšleností, kusostí a myšlenkovou nekomplikovaností Hry o trůny často zazní oprávněná námitka: ve zvoleném rozsahu a formátu je zhola nemožné zachytit v plné šíři, barvě a hloubce příběh, který se odehrává na několika kontinentech obydlených desítkami postav se specifickým zázemím, z nichž všichni jsou hrdiny vlastního příběhu pohánění konkrétní motivací a usilující o mnohdy protichůdné cíle. Už takhle je seriál i v těch nejpřímočařejších okamžicích a u hlavních postav extrémně zahlcený a nepřehledný, diváci mají problém udržet si povědomí o tom, kdo je kdo, s kým spolupracuje a o co mu vlastně jde, tak proč situaci ještě zhoršovat, či dokonce omezovat vizuálnost seriálu zdlouhavými expozicemi? Že si je spousta herců zatraceně podobná, všichni ti lidi mají děsně zvláštní jména a s železnou pravidelností se zapomínají představovat, věci nijak nepomáhá.
Zleva Ben, Bob a Ted, všichni nějak spříznění se Seanem Beanem. Nebo ne?
Jenže v případě Hry o trůny maxima „zjednodušovat, vizualizovat, slučovat, zkracovat“ naráží na problém, který při adaptování prostě nelze nezohlednit: je to právě komplikovanost, subjektivnost a zmatečnost situací, díky čemu je příběh Písně ledu a ohně tak poutavý a zábavný, a právě tyto věci podmiňují jednu z hlavních myšlenek knižní ságy, tj. neexistenci snadných a morálně čistých řešení. U takzvaného meereenského uzlu, pro svou rozvláčnost zatracovaného i mnoha čtenáři, je komplexnost přímo pointou: Martin v podobě překomplikovaného Meereenu zcela záměrně vytvořil nerozlousknutelnou situaci, která ilustruje nemožnost absolutisticky vnucovat radikálně odlišné kultuře jinak zcela samozřejmé morální koncepty. Nesnažit se tento aspekt zachytit, byť v sebevíc zjednodušené podobě, je zkrátka neodpustitelné.
Přepsat nebo škrtnout
I kdybychom však akceptovali, že aby se na seriál vůbec dalo koukat, bylo třeba obětovat jeden z definujících prvků jeho předlohy, rozhodně se tím nevysvětluje, proč Benioff a Weiss už od samého začátku odstraňují, přepisují a škrtají věci, které jsou velice snadno převoditelné, a proč to dělají s jemností i důmyslem Patricka Batemana na speedu.
Příkladů toho, jak se necitlivé úpravy odrážejí na kvalitách Hry o trůny coby samostatného díla, by se daly uvést desítky, takže pouze stručně. Podivným pravidlem „žádné flashbacky, žádné věštby a rozhodně žádná poselství“ bylo v první sérii způsobeno, že Eddard Stark vypadá kvůli nezdůvodněnému lpění na cti jako nerealisticky neschopný popleta a že teď už nelze logicky a přirozeně nadnést otázku Jonova původu. Neochota uvést na scénu Ramsayho Sněha v jediné chvíli, kdy to dávalo smysl, tj. ve druhé řadě, a následné pokusy napravit to Theonovým explicitním mučením, zapříčinily, že v páté sérii, kdy měly obě postavy zazářit, byly již dávno okoukané a vyčpělé. Odstranění příčinné souvislosti mezi smrtí dvou nejmladších Starků, propuštěním Jaimeho Lannistera z Řekotočí a zrušením zásnub s Freyi mělo za následek, že Catelyn a Robb, jejichž katastrofální chyby původně omlouvala zaslepenost šíleným žalem, byli najednou za neuvažující hlupačku a bezohledného sobce. A protože se Sansa doslechla o Sandorově tragickém dětství od Malíčka, její následné pouto s Ohařem působilo, jako by se vynořilo odnikud.
Ničeho nelituju. (Autor obrázku: dwalinroxxx)
V příští části se podrobněji podíváme na pátou řadou Hry o trůny, kterou osobně považuji za nejméně zdařilou. Zjistíme, jak si seriál vede na té nejočividnější úrovni logických souvislostí.
Úvodní foto: HBO
Podobné články
VIDEO: Hra o trůny – šestá řada
Hra o trůny – krvavá lázeň Písně ledu a ohně, část I.
Hra o trůny – krvavá lázeň Písně ledu a ohně, část II.
Hra o trůny – krvavá lázeň ledu a ohně, část V.
Glow – ženy ve wrestlingovém ringu
Zaklínač – Geralt z Rivie vs. monstra i lidé
Hra o trůny – krvavá lázeň Písně ledu a ohně, část IV.
.jpg){kind=avatar}
- Souboj s rodinou – překvapení letošního Febiofestu - 2.4.2019
- Glow – ženy ve wrestlingovém ringu - 9.10.2017
- Čtvrtá série Sherlocka – selhání fanfikčního konceptu? - 20.1.2017
