LFŠ 2016 – hořkosladké loučení s filmovou zmrzlinou

2.8.2016 at 13:49  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

Letní filmovou školu v Uherském Hradišti máme za sebou. Přinášíme vám dojmy, které v nás největší nesoutěžní filmový festival v Čechách zanechal, a celkové zhodnocení.

 

V katalogu 42. Letní filmové školy je úvodní slovo programové ředitelky Ivy Hejlíčkové plné vyčerpaných povzdechů nad tím, jaké komplikace filmový festival každoročně sužují, než se nám prezentuje ve finální podobě. I v proslovech před promítání snímků nám tyto strasti připomněla. Nedá se tomu divit – Letní filmová škola zajisté pracuje s velmi napjatým rozpočtem a zároveň musí uspokojit chuť diváků zmlsaných Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech a nejrůznějšími přehlídkami, které se poslední dobou zejména v Praze rozšířily.

 

Klasikové na příkré plošině

Snadno se potom ohrnuje nos nad četnými organizačními nedostatky, ale to by na LFŠ nesmělo pracovat mnoho lidí za plat sotva větší než mají brigádníci v McDonald’s. Je úctyhodné, že jejich kolektivní odhodlání stvořilo festival podobné velikosti s pozoruhodnými programovými sekcemi. V některých koutech internetu se před zahájením rozvedla debata o úpadku LFŠ způsobeném větší vstřícností ke kinematograficky “méně vzdělaným” divákům. Přeci jenom pořadatelé prohlašují: „Letní filmová škola není pouze filmovým festivalem, ale nabízí také systematickou výuku filmem a o filmu.“

Jedním z podkladů pro toto naříkání byla například retrospektiva Orsona Wellese z minulého roku, která velikána představila skrz jeho celovečerní tvorbu, ale ignorovala jeho díla televizní, některá dokumentární a krátkometrážní. Důvod byl ale zřejmě hlavně ekonomický – tyto neznámé výrůstky Wellesovy tvorby by měly mizernou návštěvnost a těžko se shánějí. Navíc se sama Iva Hejlíčková nechala slyšet, že Wellesova přehlídka už i v této podobě zela prázdnotou. Nasnadě je otázka – prohloubilo by zařazení neznámých Wellesových děl zoufalství, protože byla sekce předem odsouzena k záhubě, nebo by přilákalo do sálů více fajnšmekrů?

Gepard / Zdroj: LFŠ

Gepard / Zdroj: LFŠ

 

S tímto rozporem se bude dramaturgie LFŠ potýkat tak dlouho, dokud nevypracuje nějaké komplexní zhodnocení zahrnující návštěvnost a dostupnost promítaných snímků (vysílání v TV, zda film vyšel na domácích nosičích atd.). Letošní ročník se k tomu více nabízí. Podobně „na klasika“ zaměřená je totiž inventura Luchina Viscontiho, která ale představuje veškerou jeho režijní tvorbu a umožňuje lepší průzkum návštěvnosti ve vztahu ke konkrétním filmům. Leckdo asi slyšel o Roccovi a jeho bratrech (1960) a Gepardovi (1963), ale kdo zná Natálii (1957) nebo Hvězdy velkého vozu (1964)?

 

Němá sci-fi a Visegrád táhnou

Pokud budeme hovořit z osobní zkušenosti, divácké přízně se tradičně nejvíce těšily němé filmy s živým hudebním doprovodem. Letošní podtitul zněl Němé počátky sci-fi a kromě známého snímku Metropolis (1927) přehlídka předvedla často také méně známá díla. Sekce zahrnovala sice jen devět snímků a určitě by se dalo najít spoustu pozoruhodných děl, která by si v ní své místo také zasloužila, ale všichni asi tušíme, že spoustu práce a peněz spolkne angažování sólistů či menších hudebních skupin. Ponechme stranou nedůstojný hudební a pěvecký doprovod alias „barevné paneláky“ k filmu Cesta na Mars (1918) od uskupení Kittchen to Mars. Alespoň jmenovat “viníka” se ale sluší.

Konec světa (1916) / Zdroj: LFŠ

Konec světa (1916) / Zdroj: LFŠ

 

Monstrózně dlouhé řady se ale také tvořily před novinkami z Visegrádského horizontu. Mezi diváky zřejmě panuje představa, že návštěvou aktuálních filmových plodů lépe drží krok s dobou, nemusí snímek uvádět do kontextů a nebudou se mořit “třicet až sto let starou nudou”. Je ale pravda, že sekce a dokonce i její česká část, se neměla za co stydět. Uvedením filmů jako Já, Olga Hepnarová (2016), Rudý kapitán (2016), Rodinný film (2015), Nikdy nejsme sami (2016), Ztraceni v Mnichově (2015), Ani ve snu! (2016) nebo Vlk z Královských Vinohrad (2016) festival zpravil o existenci tvorby, která má v Evropě šanci. Visegrádský horizont zároveň nabídl sekci studentských filmů, náhled do Polské filmové školy a uvedl filmy jednoho z našich v zahraničí nejúspěšnějších režisérů, a to Ivana Passera. Ten se ke své zkušenosti vyjádřil i na Lekci filmu, jejíž shrnutí vám přinášíme v samostatném článku. Co v přehlídce chybělo? Rozhodně Eso v rukávu (1975) s Omarem Sharifem v hlavní roli, které je dle ohlasů velmi bizarním a vidělo jej jen velmi málo lidí oproti lépe dostupné Cutterove cestě (1981), která letos čerstvě vyšla na Blurayi.

 

Rozmanitost sekcí: Ealing, král braku a mumblecore

V sekci Inventura – filmová čítanka LFŠ přiblížila divákům významnou tvorbu britského studia Ealing, která se těšila finančních úspěchů i v USA. Jak poznamenala sama programová ředitelka, uvedených jedenáct snímků je jen malým procentem objemné filmografie, díky slavným počinům jako Šlechetné srdce a šlechtické korunky (1949) nebo Pět lupičů a stará dáma (1955) ale aspoň v základech dokáže postihnout, čím se studio v nejproduktivnějších letech pyšnilo. Přinejmenším ukázaly, jaký herecký repertoár měl legendární Alec Guinness.

Mnohem hůře se dobově zařazuje tvorba producenta a režiséra Rogera Cormana, kterému byla vyhrazena Inventura Půlnoční delikatesy. Sekce dle katalogu měla hlavně ukázat, jaký vliv měla tvorba béčkových studií New World Pictures a New Horizons na Nový Hollywood. Bohužel přehlídka byla poznamenaná nejasností, zda promítnout opravdové béčkové filmy z dvojprogramů z 50. let, gotické horory Rogera Cormana z 60. let, snímky filmařů, kteří si poté vymohli prestiž mimo Cormanův dohled nebo bizarní sci-fi a exploatační filmy ze 70. let. Snaha předvést vše znamenala velké díry v programu a diváci neměli možnost seznámit se podrobněji ani s jednou částí Cormanovy tvorby.

Útok krabích monster (1957) / Zdroj: LFŠ

Útok krabích monster (1957) / Zdroj: LFŠ

 

Naopak povedeně všestranná se ukázala sekce Spektrum, která se zaměřila na formát nezávislých snímků mumblecore. Protože jejich množství nedosahuje příliš velkých počtů a nemá dlouhé trvání, projekce daly návštěvníkům šanci porozumět, v čem specifičnost mumblecoru spočívá. V duchu amatérismu se bohužel nesla i některá představení. Film Noci a víkendy (2008) měl při obou projekcích předbíhající zvuk a až po vyžádání se někdo ráčil alespoň pokusit se ho s obrazem synchronizovat. Stejný problém měly i české titulky, které někdy naopak zaostávaly.

Přes asynchronní titulky se dostáváme ke zvláštnímu uvedení filmových adaptací her Williama Shakespearea. Titulky k Jindřichovi V. (1989) byly amatérismem, který patrně ignoroval české překlady dramatu. Text byl přeložen do moderní mluvy a byly v něm četné gramatické a věcné chyby. Titulky byly také značně nesladěné s obrazem. Zhlédnout vynikajícího Jindřicha V. Kennetha Branagha na plátně v Klubu kultury byl i tak nezapomenutelný zážitek. Titulky po čase zcela zmizely u Richarda III. (1995) a část diváků se tak raději odebrala pryč, neboť shakespearovská angličtina je oříšek i pro leckterého lingvistu.

 

Filipíny z českého hlediska

Sekce Spektrum, která se minulý rok pokusila diváky seznámit s technikou nespolehlivého vyprávění, letos postihla hlediskový záběr. Výběr filmů byl reprezentativní ukázkou, jak je postupu užíváno v klasickém Hollywoodu, hororech, found footage snímcích nebo filmech ovlivněných videoherní estetikou.

Počátky minulosti (2014) / Zdroj: LFŠ

Počátky minulosti (2014) / Zdroj: LFŠ

 

Exotické zážitky dostal šanci přinést Fokus zaměřený na filipínskou kinematografii. Filmy této asijské země se zdají být v našich končinách právě objevovány a svědčí o tom i vstřícný letošní program festivalu v Karlových Varech. Zatímco světovými festivaly v současnosti hýbou dlouhé filmy Lava Diaze, na LFŠ byl (ze srozumitelných důvodů) uveden jen jediný jeho šestihodinový zástupce Počátky minulosti (2014). Zbytek Fokusu představil filmografii queer režiséra Lina Brocky, jedním snímek byl zastoupen v Cannes vzývaný Brillante Mendoza a umělecký auteur Raya Martin. Zbytek sekce tvořila často bizarní žánrová mainstreamová tvorba.

 

Hosté bez kyslíku

Předním hostem letošní LFŠ byla kromě Ivana Passera zejména režisérka Julie Taymor. Její filmy jako Titus (1999) nebo Bouře (2010) doplnily shakespearovské adaptace a ona sama o svých zkušenostech hovořila na Lekcích filmu, jejichž popis vám přinášíme samostatně. Ke své kariéře se vyjádřila i herečka Emília Vašáryová a polský režisér Janusz Majewski.

Co víc k letošnímu ročníku říct? Že se jako nespolehlivá ukázala mobilní aplikace, z které záhadně zmizelo jedno představení anime Kluk ve světě příšer (2015) a vyvolalo v naší redakci nevyžádanou paniku, ale jinak poskytovala potřebné informace přehledně a jasně. Zároveň doporučujeme vyhnout se tenisové a sportovní hale, neboť pobyt v ní je velká zátěž pro plíce a neokysličený mozek cítí při sledování filmů zbytečnou únavu.

Příští stanice 43. ročník, snad za únosnějšího a méně kolísavého počasí.

Marek Koutesh
Starší příspěvky:
Assassin – obřadnost místo krve

V novém filmu čínského tvůrce je sice bojové umění, ale mnohem více režisér dbá na poetiku, a to do té...

Zavřít