Další souboj lidských ambicí a strojové nápodoby člověka přichází od scenáristy oblíbené sci-fi Sunshine. Oslnil i tentokrát?
Vědeckofantastické filmy skýtají ojedinělý prostor k bujení vzrušujících diskusí o povaze člověka ve vesmíru a jeho budoucímu údělu. Robotika představuje větev zkoumání, která se ptá po tom, jestli můžeme být bohy, když stvoříme samostatnou inteligenci. Kriticky vzato sice člověk dává život novým bytostem den co den na porodních sálech, ale futuristické vize jsou o touze pochopit komplikované přírodní pochody, které daly vzniknout lidské rase.
Seminář programování
Alex Garland, který proslul prací na vědečtější sci-fi Sunshine (2007), ohledává ve svém režijním debutu a další scenáristické práci téma robotiky nikoli s ústy nápaditého vypravěče, který své myšlenky zaobaluje do příběhu, ale spíš jedná s rukama vědce, který analyzuje materiál, vypočítává hypotézy a argumentuje teoriemi. Pro lidský rod odkojený na fenoménu vyprávění to může být nezáživné asi jako hodina semináře nejsenilnějšího profesora na katedře, po které si řada lidí bude stěžovat, že to nebylo až tak chytré, jak čekali, jenom proto, že vedle zopakování látky z minula přidá zjednodušující konec. Přitom podnětné ideje jsou jenom schovány za nevyřčeným.
Do izolovaného obytného komplexu v panenské přírodě přilétá vítěz firemní loterie Caleb (Domhnall Gleeson), který má strávit jeden týden ve společnosti guru své společnosti. Zatímco pro mladého programátora je tato příležitost těžko uchopitelná a těší ho, pro Nathana (Oscar Isaac), který ho uvítá, je to možná ozvláštnění poustevnického života. Nicméně jeho motivy mohou být záludnější. To se ale Caleb dozví až poté, co podepíše smlouvu o mlčenlivosti. Nás se netýká, a tak můžeme prozradit, že Nathan ve své odlehlé a uzavřené samotě stvořil fungující umělou inteligenci a je na Calebovi, aby ji vyzkoušel a zjistil, jestli se jedná o přelomový moment pro lidstvo, nebo jestli jde o pouhou věrohodnou nápodobu člověka, která ale nadále zůstává strojem se všemi svými omezeními.
Daleko od ohniště, stále blízko divadla
Garlandův film se vzdává možnosti plnohodnotně vyprávět, trochu si tím i škodí, protože přímým pojmenováním zkoumaných témat se vystavuje riziku, že struktura bude chladná, neosobní a nudná. Naštěstí mu hodně pomáhají témata, která se vznášejí mimo povědomí postav filmu, k tomu ale až později. Garland stvořil vizuálně precizní film, který možná příliš tlačí na vizuální kontrast biologické přírody, která Nathanův areál obklopuje, s prostými a geometrickými liniemi vnitřního uspořádání, které svým systémem zámků připomíná z hlediska využití i vězení. Trikově je snímek slušný, byť ne úplně dokonalý, ve vzdálenějších záběrech se linie pokožky čela Avy divně mihotá a některé záběry na neživý konstrukt jejího těla také nejsou zcela bezchybné, ale dojem svým designem umělého těla dělá velký.
Opřít se Garland může i o tři herce. Za nejslabší článek nicméně můžeme považovat přímo Avu v podání Alicie Vikander, která sice snaživě balancuje mezi nápodobou lidského chování a nejistotou svého výkonu, ale ojedinělého projevu abstraktní představy umělé inteligence jsme se nedočkali. Sama o sobě tudíž není tak zajímavá. Protože je vlastně umělá inteligence cizí našemu chápání, bylo by i pro zkušeného herce složité najít nejlepší přístup. Vikander z hlediska příběhu zůstává věrná obrazu sebe samé jako křehké dívce s dobrými úmysly. Příjemně nejednoznačný je alkoholik a šéf projektu Nathan, kterého ztvárnil Oscar Isaac, byť i on by si ze scenáristického hlediska zasloužil specifičtější profil jako technologický génius. Hlavní břemeno sympatií a ztotožnění nese Domhnall Gleeson jako Caleb, který musí lavírovat mezi vztahem s nadřízeným a vztahem k umělé inteligenci, podobně jako ve svých předchozích filmech si nás dovede získat na svou stranu.
Každý je kvantový fyzik
Ex Machina je zahuštěná nápady a myšlenkami, které ve své přímočarosti nemusí vést k přesvědčení, že je to chytrý film. Označovat to ale za hloupý film by naznačovalo, že nás zklamalo vyústění, od něhož v hypertextové éře s geekovskými trendy očekává každý milovník sci-fi převratné zvraty a závratné přetvářky. Ex machina musí takového člověka zkrátka zklamat, protože je nanejvýš úsporná, pokud jde o překvapení. Logika uplatňuje hlavně v testování umělé inteligence, film jako zábava ale ani neumožňuje, aby se naplno rozevřely geniální mozky všech postav. Nemusí to nutně být způsobeno nedostatečnou duchaplností scenáristy. Pozoruhodné jsou totiž myšlenky, které film svou paranoidní vědeckofantastickou atmosférou spíš podněcuje, než by je pojmenovával tak jako všechny zmíněné testy UI.
Naznačuje totiž podobnou věc jako loňské komorní drama Ona (2014), a to že při sestrojování umělé inteligence sice vycházíme z vlastní představy o povaze lidského myšlení, ale ať už se k stvoření UI dostaneme jakkoliv, v momentě jejího zrození začíná i proces její další evoluce, která ji posouvá dál od lidí. Umělá inteligence stroje zkrátka nebude člověk, ať už ji budeme dávat sebepříznačnější lidskou obalovou podobu. Na prekérnost této věci upozorňuje Ex Machina o to víc, že své UI dává vzezření půvabné a křehké dívky. Ta se pak možná i nevědomky tváří, že i její vědomí tomu odpovídá, ale byl by to omyl, který si nakonec uvědomí jediní dva lidé v budově. Odcizení lidskému jádru může způsobit psychologické nepochopení jevů jako svědomí a láska, které nelze matematicky definovat. Ne nadarmo tak Asimov přišel s třemi zákony robotiky, ale UI na rozdíl od submisivního robota disponuje svobodnou vůlí, která ji umožňuje jednat i proti zákonům, stejně jako tak činí člověk.
Nedůvěřuji, tedy jsem
Dosažení svobodné vůle nicméně můžeme považovat za styčný bod, v němž se stroj mění v umělou inteligenci. Čistě teoreticky každý jedinec disponuje svou vlastní inteligencí, kterou nelze plně obhlédnout a s jistotou říct, jak se zachová. V druhém plánu můžeme na scénář založený na rozhovorech mladého muže a umělé inteligence v podobě dívky nahlížet i z prostého hlediska střetu dvou lidí a tématu důvěry, která je zde testována prostřednictvím dohledu třetí osoby a skrytých motivací, které nás ženou, zvlášť když usilujeme o vlastní svobodu. Film tak pokládá i otázky, jak nakládáme s důvěrou, jak se nám může vymstít a jak je nebezpečná. Ze závěru snímku je cítit jistá skepse k odevzdané důvěře. V případě filmu totiž Caleb postupně ztrácí soudnost, přestává si uvědomovat, že nemluví s člověkem (ale ani se strojem, nýbrž s úplně novou inteligencí) a že ne každý je upřímný a myslí to dobře, byť bychom si takový svět přáli. Ex machina za víru v takový přelud trestá. Jeho úsudek je navíc zkalen přirozeným „naprogramováním“ lidí sdružovat se v párech.
Genderové hledisko je dalším aspektem, který nelze přehlédnout, protože opět nevyřčeně se baví i o genderových rolích. Všechny umělé inteligence, které Nathan stvořil, totiž měly ženskou podobu, přestože měly být technologickým zázrakem umělé inteligence, byly drženy v zajetí, testovány a ponižovány, v čemž se zrcadlí historicky zaznamenané dělení pozic mezi muže a ženy. I tomuto konceptu se umělá inteligence samozřejmě toužící po svobodě nevyhnutelně vzpírá. Má to sice za následek, že podobně jako se Sunshine ke konci měnilo v survival horor, se Ex machina žánrově překlopí thrillerovým směrem á la Muži, kteří nenávidí ženy (2011) nebo Zmizelá (2014).
Pokud nyní vypadá Ex Machina, že se za jejími ladními křivkami skrývají i osidla myšlenek, jsme na správné cestě ke zdrojovému kódu tohoto filmu.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Alex Garland, Scénář: Alex Garland
Hrají: Alicia Vickander, Oscar Isaac, Domhnall Gleeson
Žánr: sci-fi/drama/thriller, Země původu: USA/Velká Británie, Stopáž: 108 minut
Premiéra: 30. duben 2015
Podobné články
