Bez doteku – odvážný debut

2.4.2013 at 18:15  •  Posted in Recenze by

Analýza českého filmu, který na světovou kinematografii nemá, ale formálně exceluje.

 

Tři akty na místo dvou polovin

Dosavadní kritické ohlasy k filmu Bez doteku se shodují na tom, že jde o dramaturgicky nezvládnutý film, mírná kontroverze se točí kolem sexuálních scén a vytýkána je i absence generační výpovědi. Nejvíc námitek se týká rozdělení do dvou polovin, protože tím tvůrci porušují osvědčené členění do tří aktů, aniž by jakožto debutanti prokázali schopnost práce s konvencemi. I propagace pracovala s konceptem dvou polovin (plakát s černou a bílou, upoutávka lámající se ze sociálního dramatu do akčního thrilleru s odlišnou náladou) a v explikaci se hovoří o schématu příčiny a následku.

Debutový snímek nejmladšího českého režiséra Matěje Chlupáčka je ovšem navzdory konsenzu recenzentů z hlediska struktury velmi tradiční. Bez doteku, které je o otčímem zneužívané dívce Jolaně, jež skončí v nevěstinci, nemá dvě části, ale je klasicky strukturováno do tří aktů. I přes pasivitu ústřední postavy, na kterou se vyprávění převážně omezuje, se díky jejímu výjimečnému aktivnímu jednání dají rozpoznat body obratu, kdy se přechází z jednoho aktu do druhého. Ve 25. minutě řekne, že byla „znásilněna“ otčímem, o dalších dvacet minut později odmítne záchranu a o čtvrt hodinu na to se rozhodne změnit svůj status quo. Zkracováním délky jednotlivých úseků se dosahuje gradace, a tak i přes převažující pasivitu Jolany a nedostatek informací nedochází ke ztrátě zájmu o vývoj událostí.

Podobnou – ale rytmickou – funkci mají snové sekvence, které přicházejí vždy po dvaceti minutách a které nám umožňují nahlédnout do mentálního světa „hrdinky“. Díky nim se Bez doteku nechytá do stejné pasti jako Lištičky Miry Fornayové, kde jsme celou dobu sledovali nepochopitelné jednání titulní Lištičky Alžběty, které bylo motivováno až v úplném závěru retrospektivou. S objasňujícím „flashbackem nakonec“ (neplést s „borec na konec“) se sice setkáme i v Chlupáčkově prvotině, ale tam jednak plní úlohu výplně mezi sociálně dramatickou první třetinou a zbývajícími dvěma sexploatačními, jednak je formálně spojen s úvodem, kde byl naopak použit flashforward.

bez_doteku_2

Formálně bezkonkurenční

Bez doteku, jak z výše napsaného vyplývá, má blíže uměleckému než klasicky odvyprávěnému snímku. Nejde pouze o Jolaninu pasivitu, její nemotivovanost (ačkoliv chápeme její myšlenkové pochody) a bezcílnost, ale o celkovou nekomunikativnost díla, které staví na zámlkách, poskrovnu dávkovaných informacích, záměrných výpustkách, nejednoznačnosti a nejasné rozlišitelnosti mezi tím, co je objektivní a co subjektivní.

Formálně velmi ambiciózní počin, který v kontextu české kinematografie nemá obdoby, není ozvláštňující svou strukturou, ale velmi systematickou prací s elipsami a mezerami, jež jsou až zpětně vyplňovány a zasazovány do kontextu. Titulkovou scénu můžeme určit jako záblesk budoucího dění až po necelé půlhodině, epilog je spojovníkem mezi dvěma světy (doma, bordel) a prozrazuje, odkud se vzala enigmatická figura z představ a snů. Postavy mají svou minulost, ale ta zůstává v nezodpovězených náznacích (sebevražedné tendence nevlastního otce, dluh Jolany vůči majiteli podniku pro pány) či je odhalována později pro přehodnocení situace (vztah Jolany a bývalé favoritky vlastníka pánského podniku).

bez_doteku_3

Stejnou strategií, kdy je až po určité době možné zařadit věci do souvislostí, se vyznačuje styl. Absentují ustavující záběry, prostřednictvím kterých bychom rozpoznali, kde a kdy se dění odehrává, zprvu neurčitá je i návaznost mezi záběry a scénami. Vidíme otčíma, jak se holí, a Jolanu, která přichází do bytu. Oba segmenty jsou nejprve ukázány izolovaně, není možné si být jistý, že postavy obývají stejný prostor. Po zavezení Jolany do školy ji vidíme bloumat ulicemi, až po jejím návratu domů se díky vzpomínkám dozvídáme, že opravdu byla ve škole a poté se zdržela s kamarády. Scéna potratu se odehraje po konfrontaci otčíma kvůli „znásilnění“, ale následně je jasné, že mezi oběma událostmi musela uplynout delší doba a nechtěné dítě nemusí být otčíma. Ve všech případech se navíc velmi dobře vypráví obrazem, případně zvukem a hudbou, nikoliv slovem.

Nedodržování konvencí (ustavující záběry) a nekontinuálnost mohou být matoucí, ale styl může být v orientaci i nápomocný, protože jsou vysledovatelné jasně rozpoznatelné vzorce. U některých kostýmů je užita jasná symbolika bílé a černé. Pasáže, které se odehrávají výhradně v Jolanině hlavě, se svým výrazným zadním svícením nejvíc odchylují od ostatních. V dominanci statických interiérových záběrů, které působí ztísňujícím dojmem, jsou ty exteriérové s jízdami a delší průměrnou délkou záběru osvobozující, umožňující nadechnout se. Způsob mluvy, který je v případě všech postav vyjma ústřední nerealistický, se blíží stylizovanému přednesu či karikování a odpovídá naučeným vzorcům dle společenských rolí, jak je vnímá Jolana. Střih, napojený na Jolanin afektivní aparát, pak může nejenom zintenzivnit působení na diváka (delší záběry pláče na toaletě či při prvním zobrazeném styku s otčímem, rychleji nastříhané výpady sexuálního násilí). I s ohledem na nezvyklý způsob vzniku (20 dní natáčení, tři čtvrtě roku ve střižně) může být „napojení na afektivní aparát Jolany“ klíčem.

bez_doteku_4

„Vítej v Kansasu, Dorotko.“

Častým stylistickým prvkem je i užívání odrazových ploch, přičemž určité zrcadlení se otiskuje i do celkového formálního uspořádání. Jako kdybychom sledovali Jolanku v říši divů, aniž bychom ji viděli spadnout do králičí nory. Výstižnější přirovnání by ale bylo k Dorotce (s černou push-upkou na místo červených střevíců), u které nám bylo zatajeno, co ji odneslo za čarodějem do země (K)Oz. S jistotou lze pouze napsat, že dlouhý úsek v bordelu je co do rozvržení postav v paralelním a co do vyústění situací v kontrastním vztahu s „domácí“ částí. Dorotka byla na své cestě provázena společníky a čelila antagonistům, kteří měli svůj předobraz ve skutečném světě rodného Kansasu. Jolana se střetává s mafiánským pasákem (typově dobře obsazený a přehrávající Ondřej Malý), který je výmluvnou obdobou jejího otčíma (podehrávající Marian Roden), má nakonec víc společného než rozdílného s bývalou favorizovanou prostitukou, což vystihuje vztah dcery a matky (uvěřitelná Petra Lustigová).

Se schématy pohádek, jež zároveň slouží jako iniciační příběhy o dospívání a poznávání pravých hodnot, si tvůrci v čele se scenáristou Janem Mazancem ironicky pohrávají. Nechybí láska krásky ke zvířeti, ale k proměně zvířete na člověka nedojde a pár není ustanoven, princ na bílém koni (Kryštof Hádek, který si se svou rolí nejspíš neví rady) nikoho nezachrání. Princezna se musí zachránit sama, ovšem šťastný konec je v nedohlednu, protože i přes vývoj od pasivity k aktivitě je jakákoliv snaha odsouzena ke zmaru. Holt princezny, které nevyznávají konzervativní ideologii „nad domov není“, to nemají v šovinistickém světě za zrcadlem lehké. Zvlášť když jsou ženskou obdobou polistopadového neduhu české kinematografie – chcípáčkovství, s nímž se nadějná Tereza Vítů pere, jak může.

bez_doteku_5

Přesto je Bez doteku v kontextu české kinematografie filmem výjimečným. Nejde o to, že by v polistopadovém období vznikalo málo klubových snímků či že by chybělo téma (ne)dobrovolné penetrace nezletilých, ale že jde dál. Neuchyluje se k žánrovým atrakcím (Vendeta), svého diváka nepodceňuje dovysvětlováním (Nevinnosti) a recenze či kritiky, které přebírají teze z režijní explikace a PR textů, o diletanství médií vypovídají nakonec mnohem lépe (Zneužívaný). Máte-li ale potřebu srovnávat se světovou kinematografií, pak je nutné dodat, že Spring Breakers jsou svou překrývanou strukturou lepší satirou mládeže jednajících na základě zkušeností s médii a u Lore je střetávání různých poetik (16mm materiál versus impresionistické podání) i ztížení identifikace mnohem lépe zvládnuto. Bez doteku se dotýká hranic domácí kinematografie, ale na světovou ještě nemá.

(7/10)