Tom Hanks letí do Saúdské Arábie. Utíká před problémy, čekají ho však další.
Německý režisér a scenárista Tom Tykwer, který posledně spolupracoval se sourozenci Wachowskými na filmové mozaice Atlas mraků (2012) a jehož nejvýraznější zářezy představují Lola běží o život (1998) a Parfém: Příběh vraha (2006), nyní přinesl zábavný portrét muže, který také trochu reprezentuje Ameriku v globalizovaném světě.
Hologram pro krále je postaven na rozporech a absurditě. Člověk skoro nemusí snímek vidět, aby mu to došlo z názvu filmu, který spojuje něco archaického – monarchii, s něčím futuristickým – hologramy. Spíš než střet minulého a budoucího ale sledujeme, jak postava Toma Hankse jménem Alan zažívá kulturní třenice. Vydává se totiž do Saúdské Arábie, kde má za úkol u zdejšího krále udat technologii holografické komunikace, zatímco doma v Americe mu zůstaly problematické vztahy.
S odkazem na naše kulturní kořeny lze mluvit až o kafkovských rysech jeho snahy uspět v arabském světě. Tykwer pojímá adaptaci knihy Davea Eggerse v co největší míře v komediálním duchu, což komunikační a mentální propast krásně zveličuje. O vtip tak nouze není. Zároveň se Alan ocitá v poušti nejen skutečné, ale s ohledem na svou soukromou situaci i tak trochu duševní – události zachycené ve filmu znamenají pro Alana možnost, jak se dobrat oázy.
Vyšinutí z vazby
Většinu času se však Tykwer drží střízlivé režie, o to je zvláštnější, když klasický vypravěčský styl asi třikrát naruší. Nejvýraznější odklon od standardního přístupu skýtá začátek, který je kombinací reklamy a satiry na životní mizérii hlavní postavy. Zavdává to důvod se domnívat, že by nás mohla čekat podobně rozverná záležitost jako Sázka na nejistotu (2015).
Jenomže ekonomické trable hlavní postavy se posléze už řeší jenom několika povzdechy a k nadsázce a oslovování diváka se už film nevrací. Agresivní styl mizí v nenávratnu. Později ještě popustí uzdu fantazie, a to když Alan v opilosti píše dceři nebo když na něj jde infarkt, jsou to ale už drobné projevy rebelství.
Celkově by filmu nejspíš prospělo, kdyby víc vybočoval, kdyby svou absurditu vetknul do svého stylu, ale katastrofu to pro Tykwerovo dílo neznamená. Za poznámku spíš stojí nezvyklá dynamika, náhlé střihy scén, jako by film někam pospíchal, ale spíše tím některé momenty zabíjí, než že by udával potřebné tempo. Vyprávění se rovněž výrazně košatí, zapojuje řadu postav a mikroproblémů, které ztěžující cílenější směřování snímku. Smysl ale neztrácí a je dobré cestu do Saúdské Arábie s Tykwerem a Hanksem absolvovat, protože potěšení skýtá v drobnostech i celku.
Foto: Falcon