Substance – hororová satira testuje smysl pro humor i žaludek

Letošní vítěz ceny za nejlepší scénář z festivalu v Cannes je zábavnou a nespoutanou provokací, kterou si ale neužije každý.

   Poté, co je stárnoucí hvězda televizních obrazovek Elisabeth Sparkleová (Demi Mooreová) vyhozena producentem Harveym (Dennis Quaid) kvůli věku z úspěšného televizního fitness pořadu, dostává možnost vyzkoušet zázračnou substanci, díky které může být mladší a krásnější. Jediný háček spočívá v tom, že se musí dělit o čas. Jeden týden pro ni, jeden týden pro její nové, lepší já, Sue (Margaret Qualleyová). Jednoduché pravidlo však jedna z žen poruší. Následky budou pro obě kruté a děsivé.

   Substance je teprve druhým snímkem francouzské režisérky Coralie Fargeatové, která celovečerně debutovala v roce 2018 drsným a krvavým rape & revenge thrillerem Pomsta. Její novinka je dílem po všech stránkách ambicióznějším. Herecky, proplétáním témat i žánrů a v neposlední řadě také společenským přesahem.

Mutace jako jedno z témat i žánrový přístup

   Už určení zastřešujícího žánru je u Substance trochu problém. Snímek bývá často označován primárně za body horor, stejně tak ale může být považován za psychologickou sci-fi, proklatě černou komedii nebo neskrývaně předimenzovanou satiru na současný šoubyznys a kult mládí a dokonalého těla. 

   Příběh, byť archetypální a na první pohled jednoduchý a převážně předvídatelný, se konkrétními motivy a myšlenkovými vrstvami dotýká všech zmíněných žánrů. A každého z nich znamenitě. Může se zdát, že snímek pravděpodobně dopadne jako nepoživatelný guláš, když chce být obsahem i formou jak seriózní a myšlenkově relevantní (coby kritika konzumní společnosti zaměřené hlavně na vnějškové atributy), tak nespoutaně bláznivý a zvráceně zábavný (šokující tělesné deformace a mutace, gejzíry krve a podobně). Není tomu ale tak v tomto případě. Talentovaná a filmařsky sebevědomá autorka totiž dala snímku svébytný a precizní tvar, v němž všechny jeho roviny vzájemně dokonale koexistují.

   Onen tvar pak připomíná unikátní směsici prvků z několika nadčasových snímků a filmařských stylů. Nejviditelnější asociace se nabízí se stále aktuální fantasy komedií Roberta Zemeckise Smrt jí sluší (1992), v níž stárnoucí dlouholeté rivalky v podání Meryl Streepové a Goldie Hawnové dostanou možnost omládnout a zkrásnět. A byť Zemeckisův břitký výsměch lidské touze po věčném životě také obsahoval drsnější, někdy až hororově laděné momenty, s tím, co se odehrává v Substanci, se nedá z hlediska šokantnosti a míry nechutnosti vůbec srovnávat. 

   Rovněž se nabízí paralela s legendárním noirovým dramatem Billyho Wildera Sunset Boulevard (1950), vyprávějícím o vyhaslé hvězdě němé kinematografie (Gloria Swansonová). I ta usiluje o velký comeback, a jelikož neúspěch si ve své hlavě za žádnou cenu nepřipouští, následná konfrontace s tvrdou realitou je – stejně jako v případě Elisabeth – hrůzná a tragikomická.

   Blízko má také k (humoru a satirické nadsázky prosté) Cronenbergově Mouše (1986), kterou připomíná i konkrétními scénami (odpadávání některých částí těla), či fyzicky nepříjemně intenzivním dramatům o rozpadu těla i duše, jimiž na sebe upozornil Darren Aronofsky (Requiem za sen /2000/, Černá labuť /2010/). Podobně jako protagonistům z prvního zmíněného počinu i Elisabeth tajemná látka nejprve život zpříjemní, aby jí ho vzápětí totálně zdevastovala. Metafora problematiky drogové závislosti se vysloveně nabízí. Film navíc obsahuje několik scén explicitně zobrazujících aplikaci substance injekční stříkačkou, z nichž některé jsou divácky značně nekomfortní.

Salvy smíchu skrze potoky krve

   Signifikantní pro Substanci je, že se nedrží při zemi v žádném ohledu. A pro její formu to platí obzvlášť. Audiovizuálně okázalejší a vybroušenější snímek v kinech nějakou dobu nebyl. Videoklipový styl a nepřehlédnutelné libování si v obrazových detailech (v čele s fetišistickým snímáním ženských křivek) se bezchybně snoubí s dravým způsobem vyprávění. Rytmický techno soundtrack je zase na pár místech doplněn vtipně použitými ústředními melodiemi z legendárních filmů. 

   Je až fascinující, že neutuchající gradace v druhé polovině se nikdy nepřeklopí v úmornou neochotu skončit, ale naopak film postupně dovádí k nezapomenutelnému zážitku s bezchybnou tečkou v podobě náramně ironického posledního záběru. Pozoruhodné je například i to, že se snímek nijak neholedbá skoro až pornograficky prezentovat ženskou fyzickou krásu (a tím poukazovat na její exploataci ze strany šoubyznysu), aby následně s ještě větší (a notně zlomyslnou) chutí odpuzoval maskérsky a trikově skvělým ztvárněním do extrému dotaženého tělesného hnusu.

   Jednoznačným vrcholem filmu je jeho těžko popsatelné finále, které svou černohumornou groteskností snadno dorovnává nejšílenější (a nejzábavnější) scény z rané (hororově-komediální) tvorby režisérů Sama Raimiho (trilogie Evil Dead) a Petera Jacksona, především z proslulého zombie krváku Braindead: Živí mrtví (1992). 

   Zatímco předešlé skoro dvě hodiny se ještě dají brát víceméně vážně, v závěru už se film naplno překlopí do komedie. Ovšem komedie tak absurdní, nechutné a svým způsobem zvrhlé, že je možná až nevhodné se u ní od srdce zasmát. Zato úlevné odvracení zraku je více než pochopitelné. Přitom se ale dá závěr interpretovat i jako určité varování před přílišnou zálibou v různých zkrášlujících tělesných úpravách, protože jejich přemíra nakonec může mít zcela opačný efekt – odpuzující znetvoření.

Dámská jízda pro otrlé

   Snímek však nespoléhá jen na odvážné hrátky s žánry, kamerou, hudbou, zvukem, povedenými praktickými efekty a skvělými maskami, ale také na výborné herecké výkony obou hlavních hereček. Qualleyová (Chudáčci /2023/) zde coby energická sexy dračice, naplno požívající výhod mladého a přitažlivého ženského těla, potvrzuje pověst velké vycházející hvězdy. Mooreová ve své možná životní roli zážívá přesně takový comeback, jaký by si její zhrzená a zoufalá Elisabeth nejspíš přála. 

   Pozornost na sebe strhává i s chutí přehrávající Dennis Quaid jako karikatura slizkého afektovaného producenta, který pro vysokou sledovanost udělá patrně cokoliv. Postava Harveyho je stylizována tak nadměrně (skrze mimiku, gesta, dikci i způsoby záběrování), že už jen ona je pro diváka nepřehlédnutelnou známkou nadsázky, která je s blížícím se koncem stále markantnější.

   Jediné, co Substanci trochu ubírá na síle, je délka. Přestože netrpí nadbytečnými scénami a jednotlivé záběry jsou z většiny zkomponované opojně a vytříbeně (a s občasnými odkazy na obrazovou poetiku Stanleyho Kubricka), jeho stopáž ke dvěma a půl hodinám je vzhledem k zápletce, která by za jiných okolností vystačila na sotva hodinovou povídku, přeci jen až příliš štědrá. I tak se však jedná o zážitek nebývale intenzivní a do jisté míry unikátní. V rámci artově pojatých braků to možná nejlepší, co přišlo od dob Bloku 99 (2017) S. Craiga Zahlera.

Foto: Aerofilms