Vlny – blockbuster o okupaci není výjimečný, přesto trefuje terč

Herec Jiří Mádl se potřetí postavil za kameru a natočil svůj zatím největší a nejambicióznější film. Dlouho připravovaný dobový snímek mapuje dění v Československu konce 60. let minulého století, především události roku 1968, které vyvrcholily v noci z 20. na 21. srpna okupací Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy.

   Středobodem snímku je Tomáš Havlík (Vojtěch Vodochodský), obyčejný muž z lidu, který se musí starat o svého mladšího bratra Pavla (Ondřej Stupka). Tomášovi se shodou okolností podaří nastoupit do prestižní redakce Československého rozhlasu, do níž patří například hlasatel Milan Weiner (Stanislav Majer) nebo reportérka Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová). Zanedlouho se ale ocitne v nebezpečném souboji mezi redakcí a Státní bezpečností. Tomáš bude muset čelit nepříjemnému rozhodnutí a celé Československo jedné z nejtěžších chvil celé své historie.

   Jiří Mádl se coby autorský filmař po Pojedeme k moři (2014) a Na střeše (2019), dvou produkčně skromných snímcích zasazených do současnosti, rozhodl zpracovat téma ryze historické a pro český národ stěžejní. Srpnová okupace (a její důsledky) se v polistopadové české kinematografii objevuje takřka nepřetržitě. Jen za poslední roky se k ní – ať už přímo, či menší oklikou – vyjádřil Robert Sedláček v Janu Palachovi (2018), Michal Nohejl v Okupaci (2021) či Bohdan Sláma v letošním Konci světa.

Oslava odvahy, kritika režimu

   Vlny jsou inspirovány skutečným příběhem skupiny novinářů mezinárodní redakce Československého rozhlasu a jejich odhodláním přinášet nezávislé zprávy i za cenu vlastního nebezpečí. Film je tak z jedné strany (té zřejmě nejviditelnější) oslavou odvahy členů dané redakce, kteří riskovali své životy, aby národ pravdivě informovali o aktuální společenské a politické situaci. Navzdory potenciálním úskalím v podobě patosu či lacinému zjednodušování se snímku v této rovině podařilo udržet si seriózní výraz i v nejvypjatějších momentech, takže film nevyznívá jako kýčovitá a nechtěně směšná heroizace, nýbrž jako strhující drama o reálných lidech v mezních situacích.

   Srovnatelně silně působí titul ve snaze vykreslit tíživost a komplikovanost doby, a to zejména ve smyslu toho, jak těžké (a někdy až přímo nemožné) bylo zachovat si v dané době morální kredit. Mádlovo dílo to ilustruje přímo na postavě Tomáše, jenž se ze zpočátku ukázkového „hrdiny proti své vůli“ na čas stává téměř padouchem, když podlehne tlaku StB. Cílem dané podzápletky je otevřeně poukázat na zrůdnost komunistického režimu, jehož představitelé dělali skrze špinavé praktiky (vydírání, vyhrožování) přisluhovače i z jinak morálních a zásadových lidí, kteří se nestávali spolupracovníky zločinné totality kvůli vlastnímu prospěchu, ale z donucení, třeba ze starosti o své blízké.

    Nikterak nové, ale stále relevantní poselství Vlny podávají jednoduše. Díky tomu ale také dokonale srozumitelně, čímž dokáží oslovit i mladší generace, které o předchozím režimu a vpádu sovětských vojsk mají často jen mizivé povědomí. Snadné je rovněž vidět ve Vlnách paralelu k probíhající válce na Ukrajině. Mádlovy politické postoje jsou dlouhodobě dobře známé a vyznění snímku s nimi po celou dobu naplno koresponduje.

Velkofilm se vším všudy

   Vlny lze naplno vnímat a posuzovat jako tuzemský historický blockbuster. Snadno vtáhnou do děje již ve svém dynamicky pojatém úvodu, v němž prostřednictvím scény studentské bouře potlačené státními bezpečnostními složkami poznáváme jak hlavního hrdinu, tak depresivní společensko-politickou situaci, v níž se Československo nacházelo. Poutavě pak vypráví i o dalších hrdinech příběhu (především o Šťovíčkové a Weinerovi), kteří jsou režimu dosti na obtíž. Většinu stopáže se film zabývá kompromitující nahrávkou, kterou se redakce snaží uchránit před StB. Právě kvůli ní začne být Tomáš vydírán, což se projeví i na jeho vztahu s Věrou, s níž se během svého působení v rozhlasu sblíží.

    V poslední čtvrtině více jak dvouhodinové podívané, která za celou dobu neztrácí tempo ani atraktivitu, se režisér věnuje pouze samotnému průběhu okupace. Na poměry českých dobovek se jedná o nezvykle velkorysé finále v podobě řemeslně velmi zručně ztvárněného politicko-válečného thrilleru, který je svižný, napínavý, dobře gradovaný i dojemný.

   Po produkční i technické stránce je film na vysoké úrovni a snadno snese srovnání se současnými evropskými velkofilmy. Nelze se tedy vůbec divit, že se v domácích kinech stal velkým diváckým hitem, byť (nejen) v posledních letech z různých stran často zaznívá názor, že českých filmů o minulém režimu (a kritizujících komunismus a Rusko) už je možná příliš a většinové publikum dané téma už přestává zajímat. Jistě se také zanedlouho stane televizním evergreenem, který budou tuzemské stanice pravidelně nasazovat. A zřejmě nejen v době výročí okupace.

Další české historické drama, které nedostane Oscara

   Vytknout se dá filmu v podstatě jen určitá uhlazenost a vykalkulovanost. Je to dílo udělané takříkajíc „podle pravítka“. Svědčilo by mu více formální živelnosti, režijní invence a méně akademičnosti a usedlosti. Jakoby Mádl chtěl dát snímku co nejvíce vstřícnou tvář, která nikoho nepopudí a nevyvede z komfortní divácké zóny. Proto také bude řazen spíše k (podobně líbivým) Pelíškům (1999), než-li k osobitým a umělecky odvážným dílům, jako je výše zmíněná Okupace.

   I v tomto poněkud bezpečném a staromódním tvaru, v němž se sází v první řadě na pohnuté životní příběhy a přesvědčivé výkony souboru populárních hereckých hvězd, ale Vlny představují z hlediska aktuální domácí kinematografie jednoznačnou událost, o níž se zaslouženě mluví a píše.

   Vyslání snímku na Oscary na první pohled nepochybně dává smysl (Akademie tento typ filmů vybírá pravidelně), pravděpodobnost úspěchu je však vzhledem k tématu i jeho realizaci na podobné úrovni jako v případě loňských Bratrů, tedy nepříliš velká. Na Českých lvech bude ovšem nepochybně patřit mezi favority.

Foto: Bontonfilm