Recenze z Jednoho světa 2017 – uprchlíci, otcové a plasty

19.3.2017 at 11:12 • Posted in Festivaly, Svět filmu by Redakce

Jaké filmy letos Jeden svět nabídl? Jak hodnotíme vítězné dokumenty?

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět skončil. Nyní některé filmy putují do 32 českých měst, v nichž se bude promítat až do začátku dubna. Na pražském zakončení přehlídky byla udělena Cena za nejlepší film, kterou získal válečný dokument Není úniku. Režisér přijel svůj film osobně představit a po skončení projekce s diváky živě diskutoval o přítomnosti amerických sil v Iráku a nepřehledné situaci v zemi. Cenu za nejlepší režii dostal dokument Plastová Čína režiséra Jiu-lianga Wanga. Vítězem diváckého hlasování se stal snímek Život začíná po stovce a na druhém místě skončilo Škádlení Goliáše. Níže naleznete recenze na vítězné snímky a několik dalších, které nás v redakci zaujaly.

Není úniku

Americká armáda v roce 2011 konečně pod tlakem veřejnosti i politiků opustila Irák. Zejména jeho centrální část zanechala ve stavu všeobecné bídy a rozkladu, z kterého se zformovala frakce Islámský stát. Není úniku norsko-kurdského režiséra Zaradashta Ahmeda nabízí na tyto události unikátní pohled – vkládá kameru do rukou ošetřovatele Nurího Šafíra z města ležícího v teroristy sužované oblasti a nechává ho podle uvážení mapovat válečnou kampaň muslimských radikálů. Vše je zcela bezprostřední – každodenní exploze, rozmáhající se strach v jeho sousedství a blížící se vojáci Islámského státu. Nurí je jako pracovník v nemocnici v samém středu konfliktu a jeho povahová kombinace troufalosti a odvahy mu umožňuje zachytit na kameře utrpení podstatně lépe než večerní zprávy. Jakožto filmový amatér si navíc příliš nezadá s etikou zobrazování utrpení nebo smrti a nebojí se situací, od nichž by většina profesionálů odvrátila zrak.

Není úplně jasné, jestli je z toho vznikající fascinace morálně nezávadná. Vinu ale nejde přiřknout žádnému na pilu tlačícímu režisérovi. Nurího, který žije s rodinou v bezprostřední blízkosti Islámského státu, nelze odsoudit za senzacechtivost, není totiž motivován touhou po popularitě ani komerčním úspěchu. Prezentuje se především jako člověk, který chce světu ukázat tísnivou válečnou atmosféru. Záběry natočené jeho kamerou postrádají rafinované filmařské prostředky, to z nich ale dělá ještě silnější autentickou výpověď. Z tohoto pohledu je Není úniku vlastně jeden z „nejčistších“ celovečerních dokumentárních snímků posledních let.

(7.5/10)

Zkrocení zlých otců

Na domácí násilí se v médiích obvykle nazírá pohledem oběti. Utlačovaná či utlačovaný jsou zpravidla komunikativnější, situaci vidí objektivněji a pro narativ dokumentu nebo fikčního filmu zprostředkovávají univerzální téma cesty za růžovější budoucností. Zkrocení zlých otců toto hledisko otáčí a zabývá se těmi, kteří utrpení v rodinách rozsévají. Nazírá do soukromí tří otců, kteří se pod dohledem terapeutů snaží změnit své agresivní chování. Snímek odvážně předstupuje s myšlenkou, že žádnou lidskou bytost nelze odepsat a že si i tyran zaslouží příležitost nasměrovat k lepším zítřkům. Zkrocení zlých otců ukazuje, že se za mentalitou macho agresora může skrývat křehká mysl.

Pro režisérku Sophie Wiesner se jedná o celovečerní debut, proto překvapí suverenita, s jakou film realizovala. Kromě tří zmíněných mužů se zaměřuje i na dvojici terapeutů a z linií skládá mozaiku, v níž všechny postavy dostanou prostor vyjádřit se, navzájem se konfrontují a sledují nějaký cíl. Pro trojici mužů to je pochopitelně usmíření se se svými ženami (třebaže po rozvodu) a dětmi. Režisérka vlastně vytváří zřetelné vyprávění se začátkem i koncem, čímž vzniká soudržné dílo, poněkud to ale ochuzuje výpovědní hodnotu. Film má střídmých 80 minut, v nichž osudy vyvíjejících se postav jasně dominují nad širším kontextem. V závěru se stopa emocí zdá být pro režisérku silnější než celá problematika domácího násilí. Formálně jde navíc o zvládnutou záležitost, ale ničím nevybočující ze standardu tichého pozorování s občasnými zásahy filmaře.

(6.5/10)

Plastová Čína

Čínský režisér Jiu-liang Wana se o tematiku odpadu zajímá dlouhodobě, neboť Plastová Čína je už jeho druhým snímkem na toto téma. Tentokrát se zaměřil na čínskou oblast, v níž jsou tisíce malých továren na recyklaci plastů. Nejedná se však o výnosný byznys spojený pouze s danou provincií, ale o nelichotivý důkaz globalizace, neboť právě tam míří odpad z USA, Evropy i Japonska. Tuny plastů putují přes celý svět a stávají se pro několikačlennou rodinu domovem, topivem, zábavou a hlavně obživou. Rodina Kuna si žije o poznání lépe než jeden ze zaměstnanců, který se svými dětmi bydlí v ohavném domečku se základním vybavením a nemůže si dovolit poslat ratolesti do školy, protože co mu zbude z nízké výplaty, propije. Kontrast je obzvlášť patrný, když vidíme, že pan majitel má v domě počítač či lednici, zatímco u sousedů se desetiletá dívka stará o novorozence, vaří a ještě přebírá plast. Ten se pak zpracuje do granulí, které jsou vykupovány. Bezpečnost práce je však cizí všem třídičům a bez rukavic a masek noří své končetiny do plastů.

Zároveň se však po filmařské stránce nejedná o laciné citové vydírání. Ve tvářích dětí je při pobíhání po plastových haldách vidět radost a bezstarostnost, malým zázrakem se např. stává nález nezničených balonků a dalších předmětů, ale rozhodně nejde o poetickou ódu na to, že šťastný lze být kdekoli. Optimistické scény jsou střídány toužebným vystřihováním střevíčků ze zatoulaného magazínu a záběry na všudypřítomné plasty, jejichž výpary páchnou snad i přes plátno. Skrze umně poskládané kontradikce dokázal režisér natočit citlivou a spíše pozorovatelskou sondu, která ukazuje každodennosti i překážky v životě dvou rodin a která jakoby mimoděk vysvětluje, jak to vlastně s recyklací je. Práce je to náročná a jen těžko si lze představit, že by ji za těchto podmínek byl někdo z našeho kontinentu ochoten vykonávat. Zjišťujeme, že recyklace nemá kýžený ekologický efekt, neboť paradoxně právě tento proces kontaminuje vzduch, místní vodstvo včetně ryb a má neblahé účinky na lidské tělo.

Dokument subtilně ukazuje, že sešlápnutí PETky není zas kdovíjaká služba zeměkouli, neboť cesta k malým plastovým kuličkám je nejenom dlouhá, ale i špinavá a bolestivá. Avšak určitou marnost a zoufalost snímku mírní fakt, že se výsledný produkt znovu použije, což se o tunách nerecyklovatelných materiálů, které neustále produkujeme, říci nedá.

(7.5/10)

Škádlení Goliáše

Z chirurga moderátorem satirické show, z moderátora vyhnancem vlastní země. Básim Júsif se stal během několika let jednou z nejpopulárnějších tváří egyptské televize. Svůj smysl pro humor a chuť komentovat aktuální politické dění vnesl do formátu, který je v arabských zemích nevídaný. Ve své show Albernameg (český překlad zní jednoduše: Pořad) se od roku 2011 vyjadřoval k pálivým tématům rezonujícím Egyptem a upozorňoval na nekompetenci měnících se prezidentů a režimů. Po kritice generála (a nynějšího egyptského prezidenta) Abdala Fattáha Sísího však byla jeho odvážná show zrušena a Júsif obžalován, a tak s rodinou před bouří emigroval. Škádlení Goliáše představuje všechny tyto události v chronologické posloupnosti. Je zaprvé vyprávěním o přelévajících se režimech v Egyptě, zadruhé vyprávěním o vymyšlení a realizaci televizního pořadu v nepřátelském ovzduší a zatřetí vhledem do života excentrického moderátora.

Režisérka Sara Taksler spojuje tyto částí do standardní skrumáže syntetického dokumentu. Zejména v první části filmu tedy nechybí archivní záběry ze zpráv, YouTube, animace, doprovodný komentář mimo obraz a samozřejmě i originální záznam. Jako průvodce událostmi v Egyptě v posledních zhruba sedmi letech je Škádlení Goliáše informativní a díky formátu i zábavné. Júsif sám je velmi zajímavá figura, která v několika scénách nastaví i podstatně vážnější tvář, než jaká je k vidění v jeho televizních vystoupeních. Děním jako vtipný motiv prostupuje i Júsifova inspirace a vzhlížení k Jonu Stewartovi, s kterým se i několikrát osobně setkává.

Hůře je na tom snímek jako vhled do organizování Pořadu, o jehož vzniku film neřekne v podstatě nic, o jeho fungování na vrcholu zase jen neustále opakuje etický kodex sdílený všemi pracovníky. Poslední půlhodina Goliáše je rytmicky značně nevyvážená, skoro až ve stavu stáze a dech nechytí ani v triumfálním závěru. Dojem je daný také postupným zředěním různorodých sekvencí, přičemž v posledních třiceti minutách se snímek zdá být jen fádním záznamem s občasnou ilustrativní satirickou animací. Přesto Škádlení Goliáše stojí za pozornost jako živý pohled na nemilosrdné události, jenž částečně přejímá rétoriku svého protagonisty.

(6.5/10)

Foto: Jeden svět/Lukáš Bíba