Slunovrat – krutý výsměch diváckému očekávání

22.8.2019 at 19:42  •  Posted in Recenze by

Prý horor za bílého dne. Spíš přehlídka bludů z dlouhého pobytu na sluníčku.

 

   Film Slunovrat provází aura výjimečného hororu, který nestaví svůj úspěch na pokoutném strašení ve stínech, ale který brnká na nervy uvážlivějším přístupem. Ale ať už by se ke snímku přistupovalo z pohledu hororového fanouška, nebo milovníka promyšlenějších kousků, v obou případech nastává zklamání.

   Slunovratu je vlastní přetvářka. Jednak v narativu, kde hlavní hrdinové, kteří přijíždějí do malé švédské komunity, aby zažili jejich folklórní festival, mají dojem, že se dostali na nádherné místo, kde je věčně zelená příroda utopená ve sluneční záři, ale za fasádou radosti a pospolitosti číhá ďábel. Ovšem motiv příběhu jako by se promítal i do podstaty samotného filmu, který se také jeví příslibem něčeho lepšího, ale za touto kulisou je zkažený.

   Režisér a scenárista Ari Aster si vysloužil výborná hodnocení hned svým debutem Děsivé dědictví (2018), Slunovrat jako jeho druhý film se tváří coby potvrzení filmařova umu, přitom ovšem ukazuje jenom na to, že porušování očekávání není samospásné. Bere si to horší z obou stran – ať už hororu, tak psychologického dramatu – a míchá to dohromady.

 

Postavy leda tak na zabití

   Příznak tuctového hororu si nese například v obsesivním zaujetí pro detailní, odpudivé výjevy, ale i v práci s postavami. V případě vedlejších figur, které hrají mimo jiné Will Poulter a William Jackson Harper, je problémem jejich plochost až hloupost, vlastnosti typické pro příhodné oběti hororového žánru.

   Protagonistka Dani v podání Florence Pughové z počátku vyznívá citlivě a zodpovědně, když si v úvodní pasáži (mimo jiné asi nejděsivější a nejúzkostnější části celého díla) dělá starosti o svou sestru s bipolární poruchou. Avšak ve sluncem zalitém Švédsku se i ona (spolu se svým přítelem v podání Jacka Reynora) stává obětí vynuceného scenáristického záměru.

  Dílo totiž až přespříliš spoléhá na sílu svých leitmotivů jako rozpad vztahu či ztráta a nalezení rodiny, z nichž autor činí nosné zdi. Ty ale nepodpírají příběhovou úroveň, na níž by měl snímek a jakékoliv další takové médium fungovat, aby mohly být úspěšným nositelem hlubšího významu.

 

Hodně špatný trip

   Samotná zápletka Slunovratu (mimo jiné nafukovaná i umělým sporem o téma diplomky) přitom neskrývá žádné velké tajemství, nemá žádný podnětný mytologický diskurs divné švédské komunity. Ne, jde vlastně jenom o jedno – že se postavy nechají zdrogovat, což otupuje jejich bdělost, čímž aktivní figury převrací spíš v pasivní hráče zvráceného představení. To ovšem zároveň podrývá i ty sílu sekundární významové roviny, skrze které se film tváří jako něco vznešenějšího. Zůstane ale u toho, že se tak jenom tváří.

   „Šokující“ vyústění má pak dopad jenom, pokud přijmeme jednu z volných alegorických interpretací. Neposkytuje žádnou katarzi, kterou od hororu očekáváme, ani logiku vyplývající z chování postav. Jde jen o symboly bez pevného ukotvení.

(3/10)

 

Foto: Aerofilms

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Midsommar

Režie: Ari Aster; Scénář: Ari Aster

Hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, Will Poulter, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren, Julia Ragnarsson a další

Žánr: horor, drama, mysteriózní; Země původu: USA, Švédsko; Stopáž: 147 minut

Premiéra: 1. srpna 2019

Adam Fiala