Podívejme se blíže na tři filmy, které jsou nominovány na Oscara v kategorii Nejlepší snímek. Dramedie Lady Bird, romance Dej mi své jméno a černohumorné melodrama Nit z přízraků.
Lady Bird
Greta Gerwigová zažívá velký úspěch se svým prvním samostatným režijním počinem. Herečka a scenáristka známá díky řadě rolí v amerických nezávislých filmech (například Frances Ha /2012/) sice před deseti lety už jeden film spolurežírovala, ten však nezaznamenal takovou pozornost jako Lady Bird. Jeho největší předností a zároveň úhlavní slabinou je, že obyčejným způsobem vypráví o dospívající dívce.
Hlavní postava je lehce vyšinutá (například všem vnucuje své sama sebou dané jméno Lady Bird a nesouhlas dává najevo skokem z jedoucího auta), ale ne moc. Chodí do katolické školy, což vyvolá řadu směšných momentů (prostor šest palců pro Ducha svatého mezi tancujícími při školní akci), ale nesnaží se o silnou parodii nábožensky úzkoprsého pohledu na svět.
Stručně řečeno je Lady Bird klasicky rebelující teenager, který se vzpouzí okolnostem v nichž žije, socioekonomickému statusu své rodiny i omezenosti rodného Sacramenta, ale není v tom o moc jiná než nespočet jiných teenagerů před ní. Výhodou je obsazení Saoirse Ronanové (Pokání /2007/ nebo Brooklyn /2015/) do hlavní role, která si drží sympatie, i když se chová drze nebo přímo hloupě. Dokáže totiž skvěle zosobnit zmatenost mládí a centrismus dospívajících, kteří se neohlížejí na širší kontext svého okolí.
Zklamání v lásce, stud za rodiče, přejímání vzorů i ztráty přátel kvůli snaze patřit k oblíbeným. Nic z toho není nijak výjimečné. Výjimečné je snad jenom to, že se film pramálo spoléhá na velevtipné excesy a místo toho se snaží pochopit jádro rozporuplného chování mládí včetně toho, že jednou i takový člověk přijme, co má – a bude za to rád.
Dej mi své jméno
Armie Hammer (Noční zvířata /2016/) ve své první výrazné seriózní roli ztvárnil atraktivního amerického studenta Olivera v proklatě krátkých šortkách. Ač je film zasazen do idylického italského léta 80. let, kdy je největší starostí výběr limonády nebo koupaliště, vypráví poměrně vážný příběh velké lásky. Oliver pomáhá profesorovi umění v jeho letním sídle, kde se seznámí s jeho 17letým synem Eliem (Timothée Chalamet). Přestože oba mladí muži navazují vztahy s ženami, vyvine se právě mezi nimi více než kamarádství. Homosexuálním známostem však nepřeje doba a ani místo (katolická Itálie). Oba jsou si také vědomi, že léto skončí a jejich cesty se pravděpodobně rozejdou. Zároveň však žádné společné plány ani neprobírají a s elegancí a bez hysterie se od sebe vzdalují.
Režisér Luca Guadagnino (Oslněni sluncem /2015/) umně vykresluje stydlivé začátky prvotního okouzlení i vášnivé chvíle, aniž by jasně řekl, zda jsou oba protagonisté „pouze“ experimentující heterosexuálové či bisexuálové. Vyhýbá se prvoplánovým intimním scénám, což mu však nebrání zobrazit chtíč v jiskřivě mladické atmosféře horkých dnů. Dalo by se filmu vyčíst, že příliš estetizuje queer romanci, neboť vše se odehrává v pohádkově klidném prostředí, v němž navíc Hammer neustále dává na odiv své vypracované tělo. To výrazně kontrastuje s pohublým Eliem, který si z toho však nic nedělá a s bezelstným sebevědomím dává svou náklonnost najevo. Pozitivem je určitě vynechání ohraného motivu rozčilených rodičů, kteří vztah neschvalují, či posměšky okolí. Otec Elia v podání Michaela Stuhlbarga (Tvář vody /2017/) má ke svému synovi v závěru natolik myšlenkově bohatý monolog, který je jímavější než typická dojemná loučení a mávání do dálky. Natolik inteligentního a chápavého rodiče, který dokáže tak pregnantně vystihnout podstatu věci a porozumět svému dítěti v divokém období puberty, je však je nedostižným přáním asi většiny sledujících, což však plně koresponduje s celkově poklidným, nekonfliktním a pozitivním děním snímku, které má spíše blíže je sci-fi než reálnému životu.
Nit z přízraků
V souvislostí s premiérou nového snímku Paula Thomase Andersona se začalo hodně šermovat s pojmem melodramatu, k údivu se ale nezdá, že by recenzenti slovo užívali nesprávně. Snad je to proto, že je melodramatická imaginace v proměnlivé míře přítomna v mnoha nejznámějších současných amerických snímcích a objevuje se napříč žánry. Každopádně jde o stále diskutovaný pojem a Nit z přízraků nabízí ideální příležitost prozkoumat platnost některých jeho vymezení.
Je třeba odhlédnout od toho, že v době klasického Hollywoodu melodrama označovalo zcela jinou tvorbu, než co mu bylo přisouzeno později (např. filmy noir byly melodramata, kdežto dnes vymezená „melodramata“ byla prostě dramata). V základním pojetí se melodrama zaměřuje na excesivní znaky reality a skrze postavy a styl vyjadřuje nesnesitelné emocionální stavy. Figury Nitě z přízraků, módní návrhář Reynolds Woodcock (Daniel Day-Lewis) a jeho mladá modelka a přítelkyně Alma (Vicky Kriepsová), souží hlavně nejistota, strach, frustrace a melancholie. Režisér (zároveň scenárista i kameraman) výjimečně rozumí rituálnímu rozměru hollywoodského melodramatu a dává ho na odiv již v úvodním „nástupu“ šiček a představení protagonisty, ale také v cyklickém opakování snídaňové sešlosti s danými pravidly i pózami. Emoce postavy zpravidla zadržují v sobě, objevují se ale ve výbušných šocích, které v tichém a pomalém vyprávění Nitě z přízraků mohou mít podobu třeba jen zvýšeného hlasu.
Anderson patrně zcela vědomě evokuje filmy Alfreda Hitchcocka s posílenou melodramatickou stránkou, především tedy donekonečna analyzované Vertigo (1958). Femme fatale se zde také stává obětí pokřivené mužské morálky či spíše pokřivené představy, která je svázaná s kostýmy, resp. s kostýmem. Konfrontace Reynoldse a Almy nesou nejvýraznější výboje emocionálních excesů – úsporných, přesto dramatických gest, vzájemných pohledů, způsobů užívání předmětů („správně“ rituálně či špatně rušivě) a promluv (z Reynoldsovy strany humorně emocionálně zabarvených). Přítomná ironie je na místě, od strojených scén je už jen krůček k úsměvu. Stejně jako ve Vertigu jsou prvky melodramatu nejsilnější ve filmovém stylu. Výrazné je symbolické užití barev, a to nejen v kostýmech, časté pronikání světel do uzavřených prostor mezi postavy a náladotvorná hudba Johnnyho Greenwooda. Thrillerovou složku Hitchcockovy filmografie poté představuje scéna, v níž se podává houbová omeleta. Vztah muže a ženy je v tento moment násilný akt založený na psychosexuálním pnutí. Nit z přízraků hýří nepředvídatelnou krásou a zvráceností.
90. ročník předávání Oscarů začíná v noci ve dvě hodiny ráno z neděle na pondělí. Komentované výsledky Marka naleznete hned po skončení ceremoniálu na našich stránkách.
