Vary 2017 – léčba festivalovým filmem

0
11.7.2017 at 08:21  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

52. ročník MFF Karlovy Vary je za námi. Co přinesl pro ty, kteří ještě sehnali vstupenky na představení?

 

   Pokud to vyloženě nemáte za pracovní úkol, na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary asi nejezdíte za soutěžními snímky. Jistě, ze synopse si můžete vytipovat několik favoritů, většinou ale tápete ve tmě a může se vám to nepříjemně vrátit. Minimálně minulé dva ročníky MFFKV byly z hlediska hlavní soutěžní sekce slabé – hovoří o tom nejen reakce diváků hlasujících v každoroční anketě deníku Právo, reakce českých a zahraničních kritiků, ale i přímé zkušenosti některých recenzentů Moviescreenu. Nebuďte proto překvapeni, že moc filmů ze sekce hrané soutěže mezi našimi recenzemi nenajdete. Rozhodně se námi nenechte odradit. My už z ohlasů víme, že letošní výběr obsahoval nebývale silné snímky, z nichž se několik okamžitě dostalo do našeho hledáčku po následující rok. Možná se dočkáme chvíle, kdy budou premiéry na MFFKV nabízet ve velké míře skvělé počiny, nejen papírově podle synopsí, a my u toho hodláme být.

   Význačnými hosty letošního ročníku se stali herci Casey Affleck, Uma Thurman a Jeremy Renner. Film Wind River, který poslední jmenovaný doprovodil při české premiéře ve Velkém sále hotelu Thermal, obdržel diváckou cenu. Renner, jenž rozdával úsměvy na všechny strany a podmanil si nejen dívku, která si od něj po promítání vyžádala selfie, ocenění s potěšením převzal na slavnostním zakončení. Na něm se vyhlásily i ceny od porot. Favority na Křišťálový glóbus byly Chlapi nepláčou režiséra Alena Drljevice a Arytmie Borise Chlebnikova, s možností, že porota možná podlehne šarmu diváky oblíbeného Cukráře Ofira Raula Graizera. Výherce měl nakonec český původ – stal se jím rozporuplně přijatý Křižáček Václava Kadrnky. Nyní se už vzedmula kampaň na diskuzích a sociálních sítích za jeho dodatečné docenění ze strany publika. Její úspěch nelze předpovědět.

   Na konec úvodních odstavců bychom pořadatele rádi poprosili, zda by nemohli trochu nebo přímo hodně zprůchodnit rezervační a nákupní systém lístků, neboť každoroční esemeskování je otrava a nově vytvořená mobilní aplikace byla učiněnou katastrofou.

Nezapomeňte se také podívat do naší fotoreportáže na Facebooku.

 

Chibula

marek Vztah režiséra Georgije Ovašviliho s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary započal triumfálně před třemi lety, když obdržel Křišťálový glóbus za svůj kvalitní crowdpleaser Kukuřičný ostrov (2014). Od té doby zasedl i v hlavní porotě a nyní se vrátil s filmem jeho slovy speciálně natočeným pro premiéru na tomto festivalu. Od anonymních hrdinů svého minulého počinu se Ovašvili přesouvá ke skutečné osobě bývalého gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii, a to bez toho, aby přílišně poupravil motivy rozpoznatelné v Kukuřičném ostrově.

   Gamsachurdia musel v roce 1991 v důsledku puče utéct a dlouhou dobu se s bývalým premiérem země a se skupinou věrných vojáků ukrýval v gruzínských horách. Pro Ovašviliho je to příležitost k rozvíjení příběhu člověka, jenž se v důsledku putování chce usmířit s rozvrácenou zemí, ale všichni kolem něj vidí jako jediné možné vyústění útěk do jiného státu. Tvrdohlavost protagonisty, který místo exilu dva roky pendloval přes hory a údolí mezi vesnickými příbytky, si nic nezadá s nemluvným mužem, jenž obdělával malý ostrov ve válce sužované Gruzii. Jsou málokdy odměněni, přesto s nepřízní zápasí až do své smrti.

   Pro Ovašviliho to vše není politický problém, ale osobní krize způsobená ztrátou domova a jistot. Chibula je v podstatě navazující série nespočtu stěhování z místa na místo − film je v tom poměrně nekompromisní a vyvolává dojem repetetivnosti i vzhledem k tomu, že není moc znatelný jakýkoli vývoj ústřední postavy. Přírodních scenérií, třebaže úchvatně zachycených, je rovněž dlouho a opakovaně užíváno především k vyjádření vztahu nepatrného muže, co ztratil vše, k vlastní zemi, která ho na jednu stranu svádí a na druhou se ho snaží zapudit. Tomuto pojetí nelze moc vyčíst, nedokáže ovšem zaujmout a myšlenkově inspirovat po celou stopáž. Jako součást hlavní soutěže se ale nejedná o nic ostudného.

(6/10) 

 

Western

marek Kam odešel žánr westernu, k němuž je přiřazováno mnoho klasik americké i světové kinematografie, jak nám ve Varech připomněla projekce Stopařů (1956) Johna Forda? Dnes je málokdy k vidění ve velkoprodukcích, ale úspěšně existuje na okrajích mainstreamu (důkaz poskytla projekce Wind River /2017/) a může s ním zacházet i evropská festivalová produkce. Snímek režisérky Valesky Grisebachové se k žánru hlásí nejen názvem, ale i známými tématy, které autorsky přetváří v silnou výpověď o současnosti. Představuje komunitu německých stavebních dělníků vyrážejících za pracovní příležitostí do Bulharska, podobně jako je v jádru mnoha klasických westernů stěhování a cesta za úrodnou půdou. Vyprávění se soustředí na muže se jménem Meinhard (neherec Meinhard Neumann), jehož hrubé rysy a kamenná tvář připomínají Charlese Bronsona nebo jiné kovbojské “drsňáky”. Mezi další známé propriety lze zařadit setkávání nově příchozích s původními obyvateli nebo soupeření protagonisty s kolegou ze skupiny o dominanci i přízeň ženy.

   Western ovšem neaspiruje na to být jen artovou příručkou těchto žánrových znaků – s tím by se nestal jedním z nejlépe hodnocených počinů na letošním filmovém festivalu v Cannes. Narace má epizodický charakter a odvíjí se velmi pozvolna. Postavy, jejich cíle a motivy vyvstávají a zase mizí, jen aby se v nečekanou chvíli opět zjevily a vyvinuly nečekaným směrem. Zapomeňte na tří nebo čtyřaktovou strukturu a stejně tak na jasně definované figury. Naopak dojděte ke smíření, že stejně jako krajina, v níž se nacházejí (snímaná kameramanem Bernhardem Kellerem v tlumených “přírodních” barvách zelené a hnědé), vás pod povrch vůbec snadno nepustí. Komunikovat s Westernem je nejlepší skrze to, co nám říká o našem nehostinném světě, o hodnotách a mezilidských vztazích, které navazujeme, a zároveň se zamýšlet, jakými rafinovanými způsoby to je dosazeno do žánrového rámce.

(7.5/10)

 

Columbus

marek Téma vztahu člověka a architektury je od klasik Jacquese Tatiho Můj strýček (1958) a Playtime (1967) uchopitelné i pro neexperimentální kinematografii. Avšak představa, že bude snímek zaměřením spřízněn s těmito mistrovskými kusy, je zřejmě pro každého nového tvůrce dost děsivá. Do takového kousku se zkrátka může pustit jen blázen, v případě snímku Columbus tedy režisér Kogonada s padnoucí pošetilou profesí filmového teoretika a esejisty. K překvapení všech vznikl v mnoha ohledech odvážný, vypravěčsky precizně zvládnutý a silně dojímavý kus, jemuž americká kritická obec od premiéry na festivalu Sundance skoro až leží u nohou.

   Columbus je americké město význačné velkým množstvím modernistických budov. V jeho útrobách se odvíjí příběh dívky Casey (Haley Lu Richardsonová) a korejského překladatele Jina (John Cho), které spojí dílem náhoda a dílem obava ze ztráty svých rodičů. Jin do země přijíždí, aby byl na blízku svému otci, jenž zkolaboval a leží v kómatu v nemocnici, ačkoli byl jejich vztah dlouhodobě nepřátelský. Casey zase tápe ohledně budoucích studií a vyrovnává se s chováním vlastní matky, kterou minulá drogová závislost uvrhla do citové uzavřenosti a nekomunikativnosti. Ústřední dvojice brzy po setkání reflektuje svá traumata prostřednictvím návštěv modernistických staveb ve městě. Zprvu to zní trochu jako přednášky, ale postupné sbližování je nutí hlouběji kontemplovat o citových vazbách k budovám a ke konci už nejsou žádná slova třeba.

   Vidět takto úsporně budovaný a přitom plně přesvědčivý vztah mezi dvěma podobně komplikovanými postavami je malý zázrak. Kogonada citlivě a pozvolna poodhaluje jejich touhy, radosti a trápení, nechává je promlouvat nejen skrze dialogy, ale i přes gesta a nespočet stylistických prostředků – minimalistické pohyby kamery, umístění v záběru, svícení, přehlcenost nebo naopak vyprázdněnost zvukové stopy, úspornou montáž a samozřejmě i přítomnost majestátních staveb, které vynalézavě zachycuje širokoúhlá kamera. V tomto ohledu se lze dovtípit, že je režisér filmový kritik s mnohaletou zkušeností. Od Francouzské nové vlny snad žádný teoretik nevládl “filmovým perem” tak zdatně.

(8/10)

 

Dobrý časy

marek V tisku se v průběhu letošního festivalu v Cannes diskuze ohledně Dobrých časů většinou omezila jen na debatu, zda veterán série Stmívání Robert Pattinson obdrží cenu za nejlepšího herce. Ačkoli je ve své roli suverénní, nuance jeho výkonu jsou asi to poslední, co se nám chtělo po karlovarské projekci na filmu probírat. Pokud je natáčení proces formulace problémů a jejich řešení, režisérské duo bratrů Bena a Joshuy Safdieů neustále nachází nečekané dechberoucí cesty. Pro někoho, koho při sezení v kinosále dokáže ozvláštňující přístup k filmové formě nadchnout stejně silně jako solidně odvyprávěný příběh nebo kvalitní herecká kreace, by měly být Dobrý časy svátkem.

   Režiséři inscenují scény originálními způsoby na samé hraně toho, co se dá ještě považovat za klasický přístup sloužící k vyprávění soudržného děje. Tato divná frenetická “atmosféra” bude nejspíš rozeznatelná pro všechny, ale kvůli rychlosti snímku, který se v žádném momentu neohlíží a neustále překvapuje, ji není úplně nejlehčí blíže postihnout. Půdu poskytuje přímočará historka o mladíkovi (Robert Pattinson), jenž se během jedné noci snaží získat deset tisíc dolarů na kauci pro svého mentálně postiženého bratra. Od soumraku do úsvitu se vrhá na akční pouť, u které jsou hodně slyšet jména Nicolas Winding Refn nebo Gaspar Noé, nejbližším ekvivalentem je ale asi halucinogenní opus Martina Scorseseho Po zavírací době (1985). Obdobně nachází hrdinu v sérii absurdních situací během jedné noci, rovněž mu dává jasný deadline, stejně mísí realitu a snové scény a tento fakt nechává vyniknout prostřednictvím neobvyklých postupů. A jako možná vědomý bonus – Buddy Duress ve vedlejší úloze, který svou roli odehraje skoro kompletně pod nánosy masky, nejenže nápadně připomíná herce Griffina Dunneho ze Scorseseho snímku, ale stejně jako on se také ocitá zabalený do sádry a obvazů.

   Systematicky popsat styl Dobrých časů nejspíš nelze po jediném zhlédnutí (a asi ani po druhém, na které se vícečlenná delegace naší redakce s chutí chystá v rámci Ozvěn MFF Karlovy Vary). Mnoho prostředků je umělecky motivováno se záměrně rušivou funkcí. Scény se z velkých částí sestávají z detailů tváří zachycených roztřesenou kamerou. Za poslední léta snad nebyl v kině k vidění film, který by byl natolik fixován na lidský obličej. To se děje na úkor prostorové orientace – ve scénách často dlouhou dobu není zřetelné, jak prostředí, v němž se postavy pohybují, vlastně v celku vypadá. Tuto mentální představu je nutné si vytvářet z mnoha nesourodých střípků. Ustavující záběry často chybí a někdy je jejich přítomnost zase zvláštním způsobem nepatřičná, jako ve vůbec prvním záběru filmu.

   V neonovém mnohabarevném svícení s nejasnými zdroji se dá nalézt vliv Refna nebo Noého, ti ale nenechávají světlo takto silně se odrážet od objektivu. Noému vděčí Safdieové za jisté záběry z ptačí perspektivy á la Vejdi do prázda (2009), když v nich ale nechávají odehrát celou závěrečnou akční scénu, jsou jasně svoji. V jiných chvílích kamera najíždí do tváří protagonistů pro dramatický účinek, dělá to ale natolik agresivně, že především zdůrazňuje samotný prostředek. Elektronická hudba od Oneohtrix Point Never není v kontextu současného Hollywoodu moc výjimečná, ozvláštňující je ale její použití – začíná a přestává hrát v nečekaných chvílích uprostřed scén. Vrcholem nekonformnosti je poté náhlé pozastavení vyprávění na celých pět minut, přičemž zazní jedna jediná důležitá věta pro další dění. Berte, nebo ruce pryč…

(9/10)

 

Drobné si nechte

marek Karel Och před uvedením snímku Drobné si nechte film označil za jeden z nejlepších současných amerických nezávislých počinů spolu s dalšími dovozy Pěkně blbě (2017) a Přízrak (2017). Odhlédněme od velkohubosti takového prohlášení i od kontroverzně přijatého paranormálního dramatu Davida Loweryho. Spojitostí mezi Drobné si nechte a Pěkně blbě je skutečně velké množství a oba filmy jistým způsobem ukazují, jak formulatický se typ nezávislé americké romantické komedie stal z hlediska tónu, zápletky, postav atd. Nejde o kopírování, jež je patrné, že tvůrci pohybující se v tomto žánru mají podobné vzory i inspirace a naplňují osvědčené koncepty, samozřejmě vždy s několika obměnami.

   Formulí je v tomto případě vyprávění o nesourodé dvojici, z níž on je asociální cynik a ona nepředvídatelný sangvinik. Očekávatelně i přes překážky nejdou porozumění, čímž vyvstanou komplikace nové, zejména ze strany blízkých přátel a rodiny. Novinou odlišující Drobné si nechte od spřízněných filmů je nápad nevtisknout hrdinům nějakou blíže neurčenou neurózu, jež z nich obvykle dělá blbečky s dobrým srdcem, ale učinit z nich přímo diagnostikované autisty. Pojetí je dotaženo do konce obsazením skutečně postižených do hlavních rolí. Brandon (Brandon Polansky) a Sarah (Samantha Elisofonová) rozhodně neúčinkují jako sví dvojníci, do kreací ale vnášejí upřímnost a tiky, které by asi nikdo nedokázal napodobit.

   Snímek měl zřejmě malý rozpočet (i na poměry nezávislých komedií), vůbec mu to ale není překážkou, jelikož udržuje velmi intimní hledisko orientované na ústřední pár. Film se vyvíjí předvídatelným směrem, ve snaze vtipně představit a vybudovat věrohodný vztah na ploše hodiny a půl je ale vcelku úspěšný. Nelze se moc divit, že v hlasování o diváckou cenu festivalu skončil mezi finalisty.

(6.5/10)

 

Janička

marek Kdo viděl předchozí počin režiséra Bruno Dumonta Líná zátoka (2016), mohl to tušit. Úplně připravený ale být nemohl… Příslib extravagantního muzikálu o Janě z Arku s rockovou i rapovou hudbou byla jen zástěrka. Zlomyslné publikum chtělo být svědky, jak si provokatér utahuje z legendy a on si místo toho utahuje z nich, případně z arbitrů vkusu festivalu v Cannes, na němž byl film uveden. Jedná se o ve všech ohledech aseptické převyprávění příběhu světice, které je sice cáklé, ale v žádném případě cákle zábavné. Úvodní titulky psané dost možná nejobyčejnějším fontem značícím vytříbené drama následuje několik dlouhých nedějových záběrů vysmívajících se pomalým festivalovkám. Nato se přejde k muzikálu a touha po opulentních pěveckých a tanečních číslech zůstává nenaplněna.

   Janička nenaplňuje ani svůj subverzivní potenciál. Není parodií ve smyslu, jako si Líná zátoka utahovala z prestižních historických dramat. Vtipná je skutečně jen nárazově a nejčastějším opakovaným humorem jsou nečekaná zabučení ovcí z pozadí scény. Naopak zkouší naší trpělivost tím, že nechává postavy odříkávat dlouhé monology s jen minimem podstatných informací. V muzikálových pasážích je to podobná mizérie – choreografie se sestává ze zmateného pobíhání na místě, performeři nejsou pohybově sehraní a hudbě chybí rytmus nebo se křečovitě střídají její žánry. Pro mladou Lise Leplat Prudhommeovou je to asi nejhorší projekt, na němž by měla ukázat svůj talent, jelikož je herecky, pěvecky i tanečně neustále přiškrcována Dumontovým záměrem. Odnikud nikam, všichni jsme se stali obětí trollingu a odchod zhruba třetiny publika z projekce o tom svědčí.

(5/10)

 

Zdroje: kviff.com

Přečteno: 156x

Marek Koutesh

Cynický cinefil snažící se neustále rozšiřovat své obzory. Milovník zejména klasického a Nového Hollywoodu. Mezi jeho nejoblíbenější tvůrce patří Alfred Hitchock, Martin Scorsese, Steven Spielberg, Andrej Tarkovskij a Jacques Tati. Čtenář, posluchač hudby i počítačový hráč. Momentálně frekventant filmových studií na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Transformers: Poslední rytíř – šrotiště za všechny prachy

Poslední? Kéž by. Navíc nám letos podruhé filmaři předkládají artušovský mýtus. Asi raději zůstat u Ritchieho verze, než do toho...

Zavřít