Diplomacie – Paříž musí shořet!

Francouzsko-německá filmová koprodukce se nám snaží přiblížit, co nebo kdo stál za záchranou Paříže při nacistickém ústupu v roce 1944.

Ke konci srpna roku 1944 byly vyhlídky nacistů na válečné vítězství víceméně ztracené. Řečeno jednoduchou formou, na všech frontách byli donuceni k taktickému ústupu, zatímco se kolem nich stahovala spojenecká smyčka. Taktika spálené země ale mohla Německu poskytnout několik dalších týdnů, v kterých, jak někteří fanatici očekávali, přijde Adolf Hitler s nějakým spásným nápadem. Jednou takovouto „spálenou zemí“, místem, které nepřítel po obsazení nebude moci takticky využít, se měla stát i Paříž. Mosty a nejpůsobivější památky a stavby, včetně Eiffelovy věže, byly naplněny výbušninami, jejichž detonace by část města zatopila a znemožnila by hladký postup amerických vojsk.

Poslední slovo měl místodržitel Paříže generál Dietrich von Choltitz, který měl v rozhodující chvíli vydat osudový rozkaz k odpálení náloží. Jak všichni víme, Paříž dnes stojí v podstatě nezměněné podobě a Louvre se nikdy v sutinách neoctl. Co tedy přesvědčilo zkušeného vojevůdce, který k Paříži neměl žádný vztah, aby rozkaz z nejvyšších míst nesplnil? V roce 2011 polemiku otevřela divadelní hra dramatika Cyrila Gélyho Diplomacie, v níž je klíčový vliv přikládán švédskému konzulovi Raoulu Nordlingovi, jenž generála v srpnu několikrát navštívil. Umění jeho diplomacie mělo být to, co zachránilo Paříž a uchovalo dalším generacím nezměrnou krásu ikonického panoramatu.

Jeviště před kamerou

Na filmové adaptace divadelních her je často nahlíženo jako na něco podstatou problematického – obavy se týkají hlavně rizika, že natočený film přejme výrazovou řeč dramatu. Samozřejmě zběhlý režisér se silným autorským rukopisem se těmto neduhům dokáže snadno vyhnout, stejně jako se tvůrci pravidelně vyhýbají přílišné popisnosti, která vyvěrá z některých literárních děl (i když se můžeme dohadovat, že próza má k filmu blíž než divadlo…). Volker Schlöndorff už za sebou zkušenosti s divadelními adaptacemi má, stačí jmenovat Zlatým glóbem oceněnou Smrt obchodního cestujícího z roku 1985. Jeho patrně nejznámějším filmem ale zůstane Plechový bubínek (1979). Diplomacie se k jeho nejsilnějším počinům řadit nikdy nebude.

„Na půl cesty“ bude asi floskule, která nejlépe vystihuje intermediální podstatu Diplomacie. Většina děje, tedy konverzace mezi generálem a konzulem, se odehrává v hotelovém apartmá, avšak režisér tuto výzvu, hozenou rukavici jeho umu, nehodlá akceptovat. Roztržitě opouští uzavřený prostor a naveden částmi divadelního textu ukazuje krátkými útržky i hotelové pasáže, sály, pařížské ulice i základnu, v níž nacisté připravují trhaviny. Snaha doplnit drama rozbíhavými vypravěčskými liniemi je snad logická, je to ale snaha začátečníka, který si ulehčil zadaný úkol nejjednodušším a nejméně nápaditým způsobem.

Nikde přece není psáno, že film od divadla odlišuje větší spektakulárnost a rafinovanost vyprávění. Schlöndorff to tak, zdá se, vidí, bez toho aby se zamyslel nad tím, zda rozšíření textu přinese něco víc, než jen změnu scenérie. Všechny pasáže mimo hotel se zdají být úplně nadbytečné. Akční momenty (!) jsou zachyceny útržkovitě a staticky bez zohlednění šíře prostorů, v níž se odehrávají. Scény z ulic jsou zase ateliérové a bez významu. Diplomacie se s pomocí těchto pasáží nestává o nic víc filmovou, než jaká by byla, kdyby se odehrávala výhradně v generálově pracovně. Režisér, nebo aby nebylo selhání přisuzováno jedné osobě, celý štáb, se nezdá být při natáčení přestřelky v pařížských kanálech o nic invenčnější než při zachycení konverzace dvou osob. Vyvrcholení, které přinese celá podzápletka s eskortováním francouzského architekta do německého bunkru, je pak zbytečné a až komicky vykonstruované.

Film, který se bál svých kořenů

Snímky jako Diplomacie sice zpravidla nebývají filmy „režisérovými“, ale spíše „scenáristovými“ nebo „hereckými“, protože vyprávění z velké míry vedou právě dialogy vyslovené postavami. Diplomacie je v tomto ohledu úspěšná, leč ohromit nedokáže. Minulý rok film sice obdržel francouzskou výroční cenu César za nejlepší adaptovaný scénář, což by mohlo značit jisté kvality, dlouhé scény diskuzí mezi von Choltitzem a Nordlingem ale příliš zručně vystavěny nejsou. Diplomatická diskuze je rozdělena do několika bloků, jejichž vyznění se příliš nemění (na výzvu „Paříž musí být zachráněna“ se hodinu odpovídá větou „musím plnit rozkazy“) a návaznost je poměrně volná. Když se autor divadelní hry vepíše do slepé uličky, nechá postavy vyrušit a po krátké přestávce začíná hovor nanovo.

K řešení komplikovaného vývoje pak vede skutečně příslovečná deus ex machina, kdy generál nedobrovolně projeví před konzulem svou slabost a při té příležitosti je mu nabídnutá pomocná ruka. Tím von Choltitz poodhalí své nitro a dovolí Nordlingově humanismu, aby odvedl svou práci. Jemný patos je na místě, dojetí ale zaručeno není.

Herecká dvojice Niels Arestrup a André Dussollier ztvárnila tyto postavy už na divadelních prknech, tudíž byla přirozenou volbou i při obsazení filmové adaptace. Oba jsou skvělí a jejich herecký projev divadelní deklamace nepřipomíná. Jen Dussollierův hlasový projev je někdy přespříliš expresivní, jakoby se zbůhdarma snažil, aby ho bylo slyšet i v zadních řadách.

Ačkoli tedy dialogy nejsou precizně vypointované a herci nepředvádí nejlepší výkony své kariéry (brilantního Nielse Arestrupa mohli čeští diváci vidět například v Prorokovi), Diplomacii stejně nejvíce ublížil pokus zasadit události z hotelového pokoje do širšího kontextu osvobození Paříže. Je to možná neatraktivní malý snímek plný rozmluv, subtilnost mu ale moc neříká. Zvuk vzdálené střelby přece často vydá za víc než americký tank projíždějící ulicí. Diplomacie není divadlo, které chce být filmem. Je to film, který nechce být divadlem.

(6/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022