V hlavě – nekonečné světy lidské představivosti

27.7.2015 at 16:58 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Kvalitní, chytré, originální atd. Přívlastky nejčastěji příslušící studiu Pixar říkají všechno a přitom tak málo. Pojďme se podívat, v čem jejich úspěch vlastně tkví.

Během pre-produkce filmu V hlavě čtveřice scenáristů Pete Docter, Ronaldo Del Carmen, Meg LeFauve a Josh Cooley roztřídili 27 rozličných emocí, kterým je člověk vystavován. Nejspíš s myšlenkou, že v plném zastoupení by byl děj značně roztěkaný, zredukovali počet na těch pět nejpříznačnějších, které by se měly vyskytovat v mysli jedenáctileté dívky. Tento příklad nezbytného kompromisu jakoby charakterizoval celou legendu studia Pixar. Fantastické světy, jaké nám jejich tvůrci ve svých patnácti celovečerních snímcích zpřístupnili, jsou úžasné pro svou vypočítanou celistvost. Scenáristé se neopájí svými možnostmi a raději se soustředí na jednu hutnou a nerozbíhavou vizi.

Ačkoli sdružující koncepce studia Pixar jako autorské jednotky je neohleduplná ke stovkám v něm zaměstnaných tvůrců, společnost se po nepřerušované sérii kasovních a kritických úspěchů jednoduše stala samostatným pojmem. Ačkoli projekty dostávali na starost různí režiséři a scenáristé, jakési autorské krédo setrvávalo. Co je jeden z nejčastějších superlativů dávaný do souvislosti se studiem, je talent ve vytváření fikčních světů s vlastní nezaměnitelnou stavbou a pravidly. Stačí si vzpomenout na Ameriku zakazující činnost superhrdinům v Úžasňákových (2004) nebo odpadem zamořenou zemi 29. století ve VALL-I (2008). Tyto fikční světy byly pokaždé inspirovány realitou a ohýbaly ji do potřebných tvarů. V hlavě je ale v tomto ohledu konstrukčně o stupeň výš než předchozí pixarovské filmy.

Labyrint emocí

Fikční svět V hlavě je vystavěn od píky, protože převádí zcela abstraktní pojmy (cítění, vzpomínky, podvědomí…) do vizuální podoby. Je vázaný na několik konceptů lidského vědomí z psychologie, ty ale v 3D animaci pochopitelně uplatnění nenajdou. Představivost Petea Doctera (budeme předpokládat, že jako režisér byl hlavní hybnou silou produkce on) zapracovala v návrzích podoby velícího centra, kde emoce ovládají chování, v designu dlouhodobé paměti jako bludišti obřích serverů i u temné propasti zapomnění. Nápaditost, s jakou jsou zrealizovány, bere dech. Svět uvnitř hrdinčiny hlavy je svým stylem na první pohled rozpoznatelný, rozvrstvený, vtahující a platí v něm řada komplexních pravidel.

Ještě náročnější ale muselo být rozvinout v tomto prostředí potřebný dramatický oblouk. Studio Pixar má z minulosti ozkoušenou metodu vsazení známého narativu do nových končin. Příběhy o vykořenění postav z jejich rituálů nebo ztráty blízkého jsou podány v ozvláštňující podobě, která těží z osvědčených formulek, zároveň nám ale dává pocítit jejich účinnost jiným způsobem. V hlavě vypráví o dívce Riley, která se s rodiči přestěhuje do San Francisca, přičemž ztratí všechny dosavadní jistoty, včetně kamarádů. Ozvláštňující prvek je druhá linie odehrávající se v její mysli. Riley ztratí emoce Radost a Smutek a upadne do bezvýchodných depresí. Dvojice nesourodých emocí se snaží navrátit do velícího centra dřív, než Riley provede něco nerozumného.

Počátek pro celou rodinu

Vyprávěním připomíná V hlavě jednu z nejlepších Pixarovek Hledá se Nemo (2003). Je složeno ze dvou paralelních linií (plus třetí o počínání emocí Hněv, Strach a Znechucení), přičemž jedna (Rileyna/Nemova) je poměrně statická, kdežto ta druhá (Radosti a Smutku/Marlinova a Doryna) se sestává z navazujících epizod odehrávajících se napříč fikčním světem. Na rozdíl od Hledá se Nemo jsou ale obě linky vnitřně propojené a neustále se kauzálně ovlivňují. Pokud Riley zakusí příkoří, reakce v mysli je okamžitá a projevuje se dle odlišných pravidel fikčního světa. To dělá z V hlavě podobně narativně ozvláštňující mainstreamovou událost, jakou byl Počátek (2010).

Vyprávět příběh o ztrátě sebe samotného a upadnutí do deprese je náročnější, než tvořit příběh o ztrátě druhého (Vzhůru do oblak [2011], Hledá se Nemo, trilogie Toy Story), těžké je ho také ozvučit. Michael Giacchino, který za minulou pixarovku Petea Doctera vyhrál cenu BAFTA, Zlatý glóbus i Oscara, si říká o další smršť elegantních dekorací. Svou hudbou dokonale odráží změny tónu uvnitř vypravěčských bloků i jednotlivých scén. Podkresem akčních scén je rozmanitý svižný orchestr o desítkách nástrojů, dojemné chvíle zase doprovází slzopudný klavír. Film svědčí o dokonalé režijní a hudební souhře, které, nutno poznamenat, Giacchino dosáhl nejen s Docterem, ale i s Bradem Birdem v Ratatouille (2007).

Pixar shlíží z piedestalu

Ucelenosti vize slouží i humor snímku. Až na jedinou výjimku, kterou je citace Čínské čtvrti (1974), je komika plně zapuštěna ve fikčním světě a smích nejčastěji vyvolává objevování jeho zákonitostí. V hlavě je takto rafinovanější než Docterovo Vzhůru do oblak. Neuchyluje se tolik k tělesnosti, a to ať už je jeho cílem rozesmát, nebo ne. Grotesknost psích poskoků a náhle objevená fyzická zdatnost hrdinů ve Vzhůru do oblak patřila k několika mála nešťastným rozhodnutím v jinak precizním filmu. V hlavě se samozřejmě zcela vzdává jakéhokoli nízkého humoru, který dominuje americké komerční animované tvorbě, obstojí-li trailer na Hotel Transylvánie 2 (2015) jako vzorek.

Závěrečné titulky nabízí několik vynikajících gagů, mimo ně by ale ztěžka uspěly. Nahlíží do myslí dalších postav, s kterými jsme se v průběhu stopáže seznámili, a ačkoli rozesmějí, ve větší míře by narativ zbytečně fragmentarizovaly. Což je přesně to, co Pixar nepraktikoval ani ve slabších chvílích (Rebelka [2012]) a jiná studia, například Dreamworks s trilogií Madagaskar, to s radostí přijímají při cílení na mladší publikum. Zakotvit příběh jen v jedné hlavě je součástí mistrné taktiky.

Ačkoli můžete preferovat bezchybný přímočarý děj VALL-I nebo Toy Story 3 (2011), V hlavě přináší do diskuze o možnostech konstrukce fikčních světů a animované tvorby vůbec o něco víc. Bravurní animace, jejíchž chvále se jde stěží vyhnout, je vedle inženýrské přesnosti scénáře bezcenná. Po více než dvouleté pauze vyprodukoval Pixar film, který je radostný, dojemný, inteligentní a navíc je ještě kvalitním studijním materiálem. Hodný dinosaurus (2015), druhý film studia s premiérou tento rok od debutujícího režiséra Petera Sohna, se tímto dostal do velmi nevýhodné pozice.

P. S. Netřeba se bát dabingu, je hodně povedený. Pro hlasy populárních komiků Amy Poehler, Billa Hadera nebo Mindy Kaling ale vyhledejte titulkovou kopii.

(9.5/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.