Deadpool 2 – více vtipů na komiksový účet

Ryan Reynolds podruhé sází na nejcennější roli své kariéry. Deadpool 2 ale postrádá říz a co je horší, semknutý děj.

   Deadpool dlí na reflexivitě. Jeho alfou a omegou je schopnost filmu odrážet libovolný aspekt naší kultury a přetvářet ho ve svém vyprávění. Deadpool se zaměřuje na kulturu s předponou „pop“, z níž jako adaptace komiksových sešitů sám pochází. Monology prostořekého superhrdiny v červeném trikotu explicitně zesměšňují hlavně schematismus dnešních hollywoodských blockbusterů. Mnozí jeho snaze aplaudovali, však stačí pohlédnout na množství nominací na filmové ceny, které první díl (poměrně nečekaně) obdržel.

   Skutečně odvážně podvratný blockbuster ale nevznikl. Deadpool (2016) jen přitlačil na místech, která před ním prozkoumávaly filmy studia Marvel a která s touto snahou stále slaví úspěch, jak ukazují loňské snímky Spider-Man: Homecoming a Thor: Ragnarok.

Ve středu pozornosti

   Rovněž Deadpool 2 působí neuspokojivě ve svém úporném úsilí, když nám připomíná svoji pozici v soukolí hollywoodské mašinérie. Dělá to bez hlubšího ponoru – zamrká do přítmí kinosálu a hned odhlédne. Strategií vyprávění nikdy není vymanit se ze systému, ale spokojeně v něm přebývat s dalšími komiksovými filmy. Možná v tom je Deadpoolova drzost, že to dokáže ustát, z jiného pohledu to ale může být otravné a sebestředné.

   Trailery tentokrát zatajily velké úseky děje, takže i nahrubo rekonstruovat děj v jednom odstavci není snadný úkol. Wade Wilson (Ryan Reynolds) nadaný regeneračními schopnostmi a prořízlou pusou si tentokrát našel výraznějšího záporáka, než jakým byl v „jedničce“ mdlý Ajax (Ed Skrein). Síly měří s Cablem (Josh Brolin), cyborgem s robotickou paží a supermoderní technologií. Jeho přítomnost možná je a možná není spojena s plameny šlehajícím teenagerským mutantem velikosti XXL Russellem (Julian Dennison). Deadpool 2 je z hlediska zákrutů zápletky a počtu postav ambicióznější než první díl, stejnou měrou ale přibylo problémů, které scenáristické trio, jehož členem je i sám Reynolds, zcela neustálo.

Kam kráčíš, Wade?

   Povrchní vztahování sebe samého k nejrůznějším stránkám mainstreamových komiksových adaptací, stejně tak jako řídké popkulturní citace, totiž nejsou jedinými nedostatky. Druhý díl Deadpoola je nešťastně rozklíněn mezi několika žánrovými módy, které se střídavě snaží na rovině jednotlivých scén naplňovat, vzájemně se ale nejeví příliš kompatibilní. Po většinu stopáže tak snímek působí nesoustředěně – k postavám, jejich motivacím, vzájemným vztahům atd. I přes své nadání, hrdina k této nesoudržnosti mlčí. Nenechte se obalamutit, i přes velkou sebereflexivitu, díky níž Wade své publikum občas oslovuje a v jedné chvíli lamentuje nad chabým scénářem, snímek je většinou vyprávěn zcela tradičně, tedy tradičně neohrabaně.

   Tato nesoustředěnost se dobře ukazuje už jen při sledování dějové posloupnosti. Spoilerů se nebojte. Prolog začíná flashforwardem a v jistém smyslu opakuje celý příběh prvního dílu. Po nevtipných úvodních titulcích je tento úsek velmi tenkým lanem navázán na další události, kde se zapojí tým béčkových X-Menů, tedy Colossus (Stefan Kapicic) a Negasonic Teenage Warhead (Brianna Hildebrandová). Dodejme, že s vedlejšími postavami Deadpool 2 nakládá jako ukázkově špatné pokračování – až na Colossuse pro ně nenachází moc využití, a aby je ozvláštnil, tak každému přidává jen jednu novou humornou vlastnost.

   Wade, který v prvním filmu vyprávění vedl, v této fázi přenáší svou osobní krizi i do narace. Dlouho zůstává nejasné, jak se zapojí a jestli jeho úděl není jen trousit vtípky o vlastní bezradnosti. Neurčuje si žádné cíle a komická figurka Russella povýšením na sidekicka nedokáže nést tíhu vyprávění. Navíc míra přátelskosti mezi Deadpoolem a pubertálním mutantem se mění s každou Wadeovou replikou, o kýžené chemii tedy nemůže být řeč.

   Z jistého pohledu není celou první polovinu filmové stopáže zřejmé, jak se události zúročí a jestli vůbec budou mít nějaký vliv. Zároveň kolem toho snímek nevytváří zvídavost, otázka o zúročení vzniká z frustrujícího pocitu, že Deadpool 2 přece musí mít nějaký vnitřní řád. Poté když se naskytnou odpovědi, film to trochu nakopne, a to obzvlášť v závěru, kdy konečně můžeme vše vnímat jako řetězec alespoň slabě propojených událostí.

Čistá hra, Kleenex v ceně

   Možná měli scenáristé v klíčových momentech vsadit na trochu vážnosti. Jelikož Deadpool 2 není dekonstrukcí, ale jen klasické vyprávění s občasnou sebeuvědomělostí, pro modelový film by to tedy nemělo být překážkou. V závěru snímku je tentokrát máloco v sázce. Naplnění hrozby je prezentováno jako katastrofa, která nutí spojit síly, ale kvůli komu bychom se jí měli obávat? Kvůli nesmrtelnému kolovrátku na vtipy, na kterého nemá bezprostřední vliv, nebo kvůli vedlejší postavě, jejíž motivace se vyjevila deset minut před tím?

   Deadpool 2 postupně vyzkouší polohy revenge movie, akční týmovky s hrdinou v zácviku, akční týmovky s hrdinou ve velení, buddy movie, vězeňského filmu a v největší míře nápodobu osmdesátkových imitací Terminátora (1984). Většinou toho využívá, aby si s konvencemi humorně hrál, podobně jako tímto způsobem čerpají z inspiračních zdrojů „marvelovky“. Pro velkou šíři a nutnost v rychlosti přecházet mezi těmito módy není ale Deadpool 2 příliš úspěšný. Vyčnívá jedině akční scéna s nově zformovaným týmem X-Force. V té jsou konvence na úrovni filmového vyprávění překrouceny tak, že svou nekompromisností dovedou překvapit. Neméně zábavné je v této scéně také hvězdné cameo.

   Filmový Deadpool tak zůstává hubatý, ale není drzý ani vulgární. Před velkými výzvami se pozastavuje – je plnohodnotným členem superhrdinského buldozeru, který překopává tabulky návštěvnosti kin. Ani odkazováním na některá témata tabuizovaná v komiksových blockbusterech příliš nepodvrací, tváří v tvář pálivé látce je vždy „vtipně“ korektní. Jde spíše o ubezpečení, jak se má o těchto tématech, a stejně tak o komiksových filmech, Hollywoodu a popkultuře obecně, správně diskutovat. To, že až na jednu narážku snímek už nemá zapotřebí chlubit se svou nepřístupností, svědčí o tom, jak snadno byly přijaty „revoluční“ aspekty prvního dílu. U všech ostatních revolucí Deadpoola 2 se dá očekávat totéž.

(5/10)  

Foto: CinemArt

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022